aneb Sedmero jezdců apokalypsy

I pohleděl jsem, a aj, kůň plavý, a toho, kterýž seděl na něm, jméno bylo smrt, a peklo šlo za ním. I dána jest jim moc nad čtvrtým dílem země, aby mordovali mečem, a hladem, a morem, a šelmami zemskými (Zjevení sv Jana, 6:8)

Že se na svět a na západní civilizaci zejména hrne sbírka nejrůznějších, záhubou hrozících pohrom, je v posledních letech dobře znát; jaký to posun od roku devadesátého, kdy padla rudá Říše zla a zdálo se, že teď už nastává mír a srozumnění všech se všemi pro všechny časy, amen. Konec dějin, jak tu naději nazval pan Fukuyama. Za toho stavu věcí mě požádalo sdružení holandsko-belgických našinců o přednášku, jež se pak uskutečnila na podzim roku 2011 v budově českého velvyslanectví v Haagu. Jelikož od těch dnů známek kvačící pohromy nikterak neubylo, spíš jich je víc a naléhavějších, domnívám se, že nebude od věci nabídnout obsah mé tehdejší přednášky k posouzení čtenářstvu Neviditelného psiska. Že nebudu zahrnut jen samým souhlasem, na to jsem připraven, neboť pohledem z různých úhlů se věci jevívají různě; jen mi, prosím, neříkejte ty tragické věty – ono to nebude tak zlé, ona se tak kaše nebude jíst tak horká, však ono se ještě všechno v dobré obrátí. Slýchal jsem je během svého dosti už dlouhého života potřikrát, a pokaždé to dopadlo zle, hůř, než si kdo dokázal představit.

Pravda: každá doba má sklon se domnívat, že jí vrcholí dějiny, a věštby konce světa zaznívaly už za prvních dynastií egyptských. Přesto cítím – a nikoli poze já – že současná doba je převratná v tom nejhorším slova smyslu; že ne-li my sami, tedy nasledující generace se budou střetat s problémy doposud nebývalými a nepředstavitelnými. Zvlášť když k řešení není chuti nebo je hledáno tam, kde nemůže nic kloudného přinést, a ještě hůř, jsou-li skutečné problémy opomíjeny a místo nich uměle konstruovány jiné, aby se hodily do právě módní levicově liberální ideologie. Jestli západní civilizace nenechá toho tance bláznů zatraceně brzy, mohou se našim potomkům – budou-li ještě nějací – jevit všechny válečné a jiné katastrofy minulosti jako holé povyražení proti tomu, co zdědí po nás. Evangelista Jan si ve své ponuré vizi vystačil s čtyřmi jezdci apokalypsy, ale nám jich hrozí kostnatým prstem hned sedm, drobnější průšvihy v to nepočítaje. Pokusím se pojmenovat je, seřadit podle stupně naléhavosti a zamyslet se nad způsobem, jak by mohli být zažehnáni, není-li už pozdě.

1. Klimatické změny a energetická krize

První z jezdců nese jméno Klimatické změny; a jakkoli se kolem něj běduje, jančí a panikaří nejvíc, nepokládal bych ho za tak děsivého, jak je malován. Chybou tohoto času je, že nadělav si států, suverenit, hraničních šraněk a jiného takového zboží, vyžaduje od přírody neměnnost, které nikdy nebylo, není a být nemůže. V každé učebnici geologie se lze dočíst, jak a proč se od počátku věků kontinenty pohybovaly, voda moří stoupala či zase klesala, pevniny se vynořovaly a zase mizely. Ledaže se na nich nenalézaly státy a drahé otčiny; a pakli se nalézaly, nečinilo jejich obyvatelům potíží sebrat se a táhnout jinam, když jim začala téct do chalupy voda v důsledku právě nějaké klimatické změny. To současný člověk neumí a nechce. Chce mít jistotu; rád by nařídil přírodě, aby s ničím nehýbala. Hýbe-li přece, hledá viníka, který za všechno může, a s nemalým zalíbením ho nachází sám v sobě. Hlavním zloduchem pak je - jak jinak - člověk západní. Nechme té hry. Ti, kteří mají potíž předpovědět počasí na dva dny dopředu, sebejistě prorokují, jak bude vypadat zemské klima za sto let. Nemyslím si, že je třeba se plašit. I dům haagského velvyslanectví, tuším, stojí na půdě, ležící nějaký coul pod úrovní moře. Ale panu velvyslanci do postele voda neteče, jelikož si Holanďané s takovými patáliemi dovedou poradit; a kdyby si moře opravdu usmyslelo nastoupat o ty desítky centimetrů, jak prorokováno, jistě budou umět nastavit své hráze i o tento kousek. Ostatně kdo máš počítač a deset prstů k tomu (stačí i dva), klikni si u hesla světová populace - vývoj. Máme to? Dobře. Klikněme si zadruhé u hesla CO2 – vývoj. Vydělme jedno druhým a dojdeme k výsledku, že v přepočtu na hlavu se zatížení atmosféry skleníkovými plyny za posledních sto let nikterak nezvýšilo, nýbrž pokleslo na třetinu! Proklínáme nepravého satana, vážení: hrozba nenese jméno Oteplení, ale Přelidnění. K tomu však ještě na svém místě přijdeme.

Ono je v té debatě vůbec všechno velice, velice nejisté. Selektivní argumentace metodou co se hodí, zdůrazníme, co nehodí, vynecháme, vzbuzuje oprávněnou nedůvěru. Cosi podivného, zdá se, probíhá před našimi zraky, ano, ale proč? Cui bono, abych se vyjádřil po právnicku?

"Cherchez la femme," za vším hledejme ženu, říkávalo se za oněch blažených časů před první světovou válkou. Dnes by se hodilo říkat "cherchez l´argent," za vším hledejme prachy. Dočetl jsem se například o svrchovaném státu jménem Tuvalu, jenž jsa placatý, má zmizet ve vlnách oceánu úplně nejdřív; a už prý vypočítává tuvalský pan prezident, kolik miliard má vysolit mezinárodní společenství k odvrácení té pohromy. Jelikož máme své zkušenosti s různými potentáty a s vysolenými miliardami, nelze se ubránit pomyšlení, kde by asi tak skončily. Četl jsem jiný nabádavý článek, tentokrát o Fidži, jemuž je rovněž souzeno zmizet v hlubinách mořských. Nuže, pobyl jsem pár týdnů na souostroví toho jména a vím tudíž, že se vypíná do výše sedmnácti set nadmořských metrů; i muselo by roztát opravdu hodně ledovců, aby se ta předpověď naplnila. Což vypovídá přinejmenším o nevalné informovanosti, když ne o čem horším, jak již naznačeno. A mohl bych takhle zpochybňovat jednu varovnou tézi za druhou, a to nikoli hesly a povšechnými tvrzeními, nýbrž na základě exaktních čísel, ale už takhle jsem věnoval nejkulhavějšímu jezdci apokalypsy víc času, než si zaslouží. Za padesát, za sto let, na kdy je ohlašována klimatická katastrofa… obávám se, že naši potomci budou mít po čertech jiné starosti než počítat centimetry nastoupavších moří.

*

Vážněji je třeba brát jezdce číslo dvě, jenž sluje Energetická krize a vyčerpatelnost zásob nerostných surovin. První z obou jmenovaných potíží je, odvažuji se říci, ještě nějak řešitelná, i když netvrdím, že snadno. Kdybychom čtvrtinu prostředků – a není to pouze můj amatérský odhad - co jich západní země (jiné to nenapadne) horem dolem sypou do takzvaně alternativních zdrojů, nainvestovali do urychleného výzkumu vyšších energetických forem, jaderné fuze především, měli bychom v běhu dvou až tří desítiletí k dispozici neomezené množství levné, naprosto čisté energie. Problém by byl vyřešen a arabští šejkové s panem Putinem by se mohli jít klouzat. Jenže zase: cherchez l´argent. Co pamatuji, byl vítr a slunce energií zítřka před pětatřiceti lety, kdy jsem se s těmi věcmi začal v rámci svého povolání zabývat, a zůstaly jí podnes. Podnes je do nich nutno sypat z daňového pytlíka čtyřnásobek prostředků, než kolik vyprodukují, k omezené účinnosti nehledě. Nevalný výsledek však není důvodem k ukončení experimentu, nýbrž povzbuzením k dalšímu roztáčení spirály miliard. Vyvinul se z alternativních energií obrovský kšeft, a jak by ne; na rozdíl od jiných druhů podnikání není třeba se starat o rentabilitu, když deficit zatáhne daňový plátce.

Otázka jaderné energie by sama vydala na dlouhou odbornou přednášku, ale omezím se na jediný aspekt: mezistupněm vývoje k praktickému využití vyšších ergetických forem je a musí být další zdokonalování jaderné techniky, odstraňování rizik, zvyšování bezpečnosti i výkonu. I lze porozumět tomu, proč je kolem ní tolik vády a řevů. Kdyby se uvolnila tato překážka v cestě k energetické hojnosti, byl by konec ropnému vyděračství, konec závislosti na na předněvýchodních i jiných mocnářích, ropné kartely by se musely přeorientovat na jiný, skromnější zdroj příjmů, leckomu by nezbylo než usednout na velblouda a vrátit se k nuznému životu předků. Už ne miliardy, ale biliony jsou v talonu té hry, jejímiž kartami s vysokou pravděpodobností míchají i tajné a dezinformační služby … nene, už vidím, že se rohu energetické hojnosti jen tak nedočkáme. Abych všechno shrnul: cesta je otevřená, ale nebude po ní vykročeno, jelikož by mnohému pánu vlivnému vyschlo v míšku, mnohý kazatel přepřísný by se musel poohlédnout po jiném satanovi. Leda až bude velmi, velmi pozdě.

Když jsme u toho: jedním z příznaků úpadku západní civilizace je odmítání rizik, byť i sebenepatrnějších. Bojíme se jaderných elektráren, bojíme se kysličníku uhličitého, vyrábíme poplachy a paniky z rizik tak nicotných, že je nelze vyjadřit než dlouhou řadou nul za desetinnou čárkou, vyžadujeme ve všem bezpečnost ne stoprocentní, nýbrž tisíciprocentní (jako v případě ukládání jaderného odpadu)… kdyby se tahhle měli chovat naši kurážnější předkové, nikdy se nemohly uskutečnit objevitelské plavby, základní principy vědy a techniky by zůstaly neodhaleny, neboť v každém objevu je obsažena určitá míra rizika. Galileo Galilei musel riskovat upálení, kapitán Cook sežrání kanibaly a madame Curie rakovinu, a my dnes těžíme z jejich statečnosti. Nebýt objevitelské kuráže… snad bychom dosud bydleli v chýších z rákosí a jílu a živili se sběrem plžů a jedlých kořínků. Co s tím… naučit se znovu žít s riziky, uznat je za nezbytnou podmínku pozitivního vývoje. Nemusíme se po hlavě vrhat do šílených nebezpečí, jen uvážit, co představuje větší hrozbu: zda přijetí určité míry rizika, nebo požadavek absolutní bezrizikovosti a v důsledku toho ustrnutí, poté úpadek a zaostání.

Pročež: energetická otázka je řešitelná, jen kdybychom jednak nechali zbytečného panikaření, jednak zapřemýšleli, komu tím hrajeme do karet. To otázka vyčerpání nerostných surovin už je zapeklitější. Obvykle se úvahy toho druhu točí kolem ropy; o všem ostatním máme sklon říkat… ale co, ložiska železné rudy vystačí ještě na tři staletí, měděné aspoň na sto, uhlí na pětset let… Pětset let? To nám má stačit? Nebudou lidé chtít nějak žít i potom? Ono už teď… vandroval jsem před pár lety Čínou, proslulým to hospodářským zázrakem, a co vidím: ložiska štěrkopísku do dna vytěžená, vápencové kopce ohlodané do podoby bílých kostlivců… Kdy si i u nás začneme drbat hlavy nad tenčícími se zásobami stavebních materiálů? Vesele stavíme, cement pálíme, sklo tavíme… na kolik staletí ještě máme cihlářské hlíny, vápence a slínu, sklářského písku? Je nám to jedno? Nebo abychom se pomalu začínali starat, v čem budou bydlet a jaký život vést naši dědici? Je-li tato apokalypsa vůbec zažehnatelná, nezbývá dříve či později přejít na obnovitelné, tudíž rostlinné materiály. Ne že by to bylo úplně nemožné. Ale museli bychom začít s výzkumem nejraději už včera. Zde máte důvod k zamyšlení, zelení braši, jestli vám opravdu jde o trvale udržitelný vývoj, jak tvrdíte.

Pokračování zítra