Překypující, neohraničená, bezpodmínečná tolerance je poslední ctností zanikajících civilizací. (Aristoteles)

A nejen to, ctný filosofe; ona se taková bezpodmínečná tolerance ráda zvrhne v sakramentskou intoleranci. Ale o tom dále.

Děje se lecos v tomto bláznivém čase, ale zpochybnit demokracii se zatím ještě nikdo neodvážil. Nasadit jí uzdičku, aby klusala přikázaným směrem, to už ano, toho je současný svět – přesněji západní svět – plný. Nebo až doposud byl; zdá se koncem tohoto roku 2016, že neotřesitelné komando politické korektnosti se začíná drolit. Po půl století příjímal západní občánek bez odporu, co mu kázali velekněží korektnostního dogmatu; a měl-li své pochybnosti, nechával si je pro sebe a pro své blízké. A najednou se občánek vzbouřil. Najednou toho má dost, být tolerantní ke kdekomu a kdečemu na povrchu zemském, jen ne sám k sobě a svým vlastním zájmům. To se ví, vzpláli velekněží hněvem převelikým a jali se neposlušného občánka stíhat prokletími, ale ony už ani ta prokletí nechtějí účinkovat, jak by měla. Občánek si čím dál častěji nejen myslí své, ale také to dává najevo; a jest obtížno metati blesky populismu, pravicového extremismu a jiných ošklivých –ismů proti velké, mnohdy většinové části populace. Leckdo šťouravý by se pak mohl ptát, kdo je tady vlastně extremista.

Nechtěl bych se dopouštět příliš jednoznačných předpovědí, ona mívá budoucnost v zásobě všelijaká překvapení, něco se ale v každém případě pohnulo. Presidentské volby v USA byly jen prvním výraznějším signálem toho pohybu. Je dokonce podružné, kdo v nich zvítězil a kdo podlehl; podstatné je, že převážila vůle občanská nad vůlí menšinovou, elitární. Nemyslím si, že by se takto nastartovaný vývoj mohl ještě zvrátit, leda ti, jimž vyklouzává z rukou moc a vliv, by místo demokracie s uzdičkou rovnou nastolili diktaturu. Což, jak tak pozoruji některé pobouřením spravedlivým zkřivené obličeje, chuti by ledakomu nechybělo. Spíš ale budeme v nastávajícím roce 2017 svědky odklonu od pravidel a hodnot syntetických, v alchymistickém tyglíku světa nápravců umíchaných, k přirozeným, i kdyby se veškerá ntelektuální elita hrůzou pominouti měla. Je v tom i kus naděje: že ona překypující, bezpodmínečná tolerance, jak o ní hovoří Aristoteles, přece jen nebude poslední ctností zanikající civilizace. Naší civilizace, aby bylo jasno. Přesto ale: jak se mohlo všechno domotat až sem? Jak se mohl zřejmý nesmysl stát na půl století imperativní doktrinou, jíž vzepřít se bylo na pováženou?

Patrně proto, že nelze měnit přirozený běh věcí, byť i v nejlepším úmyslu, aniž by výsledkem byl zase nějaký průšvih. Každý jev, cokoliv se na světě šustne, vychází z milionů a snad nekonečného množství droboučkých příčin; a není v sílách člověka, jakkoli důmyslného, do nich zasáhnout, aby se mu pod rukama nerozvířily v nepochytatelném reji, z nějž nakonec vypadne – ostatně také jen pro kratičkou, pomíjivou chvíli – něco docela jiného, než bylo původně zamýšleno. Jenže světa opravcové nemívají trpělivost hledat a zvažovat molekuly příčin. Vytkli si svůj cíl a chtějí k němu slavně kráčet, přímou cestou jako když střihne. Nenapadne je podívat se do dějin, jestli se kdy už něco takového povedlo; třeba nepovedlo, ale oni, kteřížto jsou majiteli dějinné pravdy... Ach božebože. To nemůže dopadnout dobře a také nedopadá, jak by pomalu už mohlo být zjevné, nebo aspoň jak komu. To tedy zaprvé.

Zadruhé... asi že přirozený, výmysly světa opravců neovlivněný vývoj má svá zákonitosti, z nichž vybočiv ocitl by se ve sférách nesmyslu. Ale neocitá se, nemůže, stejně jako planeta Země nemůže vybočit z oběžné dráhy kolem slunce. Vývoj nepřirozený, rozblouzněnými mesiáši v chod uvedený, zmíněné zákonitosti buď nepoznává, nebo jsou mu lhostejné; i běží dráhou svých pošetilých představ, zamotává se do svých vlastních nesmyslů a střeleností, až nakonec převrátí jakkoli dobře míněný záměr v opak. Místo plánované rovnosti všech se všemi je výsledkem nová nerovnost, místo demokracie vrchnostenské komando, místo svobody nové poddanství. Ledaže se vyměnily úlohy: předmětem veškerého zájmu a podpory se staly dříve znevýhodněné či přehlížené skupiny, kdežto dříve privilegovaní musí čekat, co na ně zbude. Ostatně je to také nesmysl, s těmi znevýhodněnými a privilegovanými; komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí, říkávaly babičky, a v přírodě i v dějinách je to už zařízeno tak, že některým odrůdám lidstva je shůry dáno víc a jiným méně, a když i dáno, tedy poněkud jiného zboží, říkej tomu rasismus kdo chceš. Ale on i ten rasismus je taková nálepečka pohodlná, k připlesknutí všude tam, kde chybí věcnější argument.

Ale řekněme, že na začátku byl... ne snad správný, ale aspoň poctivý úmysl: ochrana zanedbávaných menšin. Černochů, gayů a lesbiček (praštěné slovo, gay, po anglicku veselý – co je tom stavu veselého?), ilegálních přistěhovalců a uprchlíků. Následkem nepřirozeného vývoje, jak o něm byla řeč, se ten poměr obrátil naruby, až by snad měl být vydán zákon na ochranu většin. Ale zkraťme to povídání: každá kaše překypí, zatápí-li se pod ní příliš dlouho, a právě to se stalo v Americe. Moc dlouho a intenzivně se topilo pod kaší rasové, genderové a jiné nerovnosti, až překypěla k velké nevoli těch, kdož domnívajíce se býti rozhodčími ve věcech humanity a spravedlnosti, najednou koukají, že se ocitli na odstavné koleji dějin. Ještě svůj debakl odmítají uznat, ještě se ukřivděně rozkřičel jimi z podstatné míry ovládaný tisk, už jsou ale na ústupu, už, zdá se, končí pochod institucemi, jak jej vyhlásili studentští revolucionáři roku osmašedesátého. Je pomalu čas. Svět má dnes jiné starosti, než má-li se černochům říkat Afroameričané nebo rozjíveným harantům hyperaktivní.

Na naší straně Atlantiku probíhá týž proces, ledaže pozvolněji a z poněkud jiných příčin. Nemusíme je doširoka rozvádět, známe je všichni: veřejnost evropských zemí je zneklidněna neustávajícím přívalem migrantů z končin, jejichž životní způsob a vyznávané hodnoty jsou obtížně nebo vůbec nijak slučitelné s jejími, až i otevřeně nepřátelské. Občan je jat starostí, brzy-li se stane cizincem ve vlastní zemi, a když ne on sám, tedy jeho děti a děti jeho dětí. Přes milion uprchlíků jen v samotném Německu v kombinaci s desítkami milionů dalších, k odchodu do bájně blahobytné Evropy se teprve chystajících, s jejich úžasnou množivostí... věru neradostná perspektiva. I rozpoutává se konflikt mezi politiky s jejich myšlením od voleb k volbám a intelektuálními krasoduchy s jejich slovní ušlechtilostí na jedné straně, a lidem obecným s jeho obavou nedobrých konců na druhé. Jak a k čemu se konflikt vyvine v nadcházejícícm roce 2017... že by se zase uklidnil, život se vrátil, kde byl před uprchlickou invazí, jak doufají dobré duše... sotva. Spíš se vyostří, možná vyvrcholí. Je radno se na to připravit. Zatím, pravda, se do toho politickým činitelům moc nechce, jejich pozice ale není tak neotřesitelná, jak se donedávna zdálo, i může být, že na konci roku 2017 bude Evropa vypadat po čertech jinak než koncem roku tohoto.

V řadě evropských zemí se v nastávajícím roce chystají volby (v Německu hned čtvery, troje do zemských parlamentů a jedny do spolkového) a jak vše vypadá, vyjdou z nich posíleni, mnohde velmi podstatně, všelijací populisté, islamofobové a jiní -isté a -fobové. Že zasednou do křesel vládních, bych neočekával; bezpochyby se starodávně zahnízděné partaje spojí do koalice s krajní levicí a třeba i s čertem rohatým a ocasatým, jen aby tomu zabránily. Nezabrání však, aby samy vidouce vzestup všelijakých těch populistů etc. neběžely si také z toho lákavého koláčku ukrojit kousek. Jak se ostatně už děje; sám předseda německé sociálně demokratické strany Sigmar Gabriel vede dnes řeči, pro jaké ještě před rokem označoval kdehoko za hnědou pakáž. I může být ještě veselo v té naší staré Evropě.

Jedno mě ale znepokojuje, třebaže vím, že u mnohého čtenáře Neviditelného psiska se chvály nedočkám. Z oněch nových stran a hnutí, jak teď všude vznikají a sílí, zaznívají silně eurokritické tóny až k požadavku vystoupení z EU; to nepokládám zrovna za šťastné. Chápu, že jednotlivé státy, každý sám pro sebe, by – možná - vyřešily současné potíže jednodušeji, bez okliky přes Brusel; zároveň ale nemohu nevzpomenout slov Františka Palackého: Pomysleme si říši Rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček – jaký to milý základ k universální ruské monarchii! Za říši Rakouskou si dosaďme Evropskou unii, a všechno sedí jako ulité. Třicet evropských republiček, no dobře, i královstvíček, každé se svou legrační, podvyživenou armádičkou, jaký to milý základ jakékoli roztahovačné mocnosti, a nemuselo by to být zrovna Rusko. Ne. Dnes, po stu letech, už dosti zjevně vidíme, že říše Rakouská se neměla bourat, ale reformovat.

Totéž platí o EU. Je toho dost, v čem si vyžaduje velmi radikální změny, o to se ale musí přičinit každý z nás sám. Tím, že v nejbližších dvou nebo třech letech neudělí svůj občanský hlas zatuchlým, pohybu vpřed ani vzad neschopným staropartajím, nýbrž oněm nově se líhnoucím stranám a hnutím. Jsem téměř přesvědčen, že vidouce to staropartaje, hned sleví ze své bohorovnosti; a nové politické síly, z opozice postaveny k přímé zodpovědnosti, zanechají svého –exitování a budou hledat přijatelný konsens na společném základě. Ale nesmělo by to trvat moc dlouho. Čekají nás časy nelehké, a jak pravil ten... který on to byl, měl takové fleky na čele... kdo přijde pozdě, toho potrestá život. Jenže on tím asi myslel něco jiného.

18. prosince 2016