29.3.2024 | Svátek má Taťána


SVĚT: Utíkejte! Přicházejí míroví demonstranti!

6.4.2009

„Sakra,“ pravila moje žena, když se začetla do pátečních novin. „To bude malér!“ Tedy ona to řekla peprněji, ale tištěné slovo je tištěné slovo, a tak to poněkud zmírníme.

„Co bude za malér, miláčku,“ optal jsem se.

„Tady píšou,“ pravila moje žena, jedna z nejmilejších, „že se na summitu NATO sešly tisíce mírových aktivistů. To bude zase rvaček! A zapálených aut! A bordelu v celém městě.“

A to jsme ještě nevěděli, že míroví demonstranti budou tentokrát tak míroví, až vypálí celnici mezi Francií a Německem, na kterou máme oba poněkud sentimentální vzpomínky. Neb tam jsme jako mladí manželé kdysi překročili hranice sladké Francie a pak vysvětlovali asi tak hodinu francouzskému úředníkovi, že skutečně, ale skutečně nechceme papíry potřebné k emigraci, neb se míníme vrátit domů.

On na nás koukal jak na dva šílence, my na něj jako na byrokrata, který nechápe naše vlastenectví. Dodneška si nejsem jist, kdo byl tehdy větší trouba. My, nebo on?!?

Dneska už jsme, „souzi“, daleko dál. Evropa je spojená, a tak už neplane hranice pod Janem Husem, ale celnice. Takže by se dalo zpívat: „Celnice vzplála, na břehu Rýna…“

Že něco plát bude, bylo už předem jasné. Neb zkušenost obyvatel tzv. západního světa je taková, že když se sejdou někde „míroví aktivisté“, tak určitě vytlučou výlohy, zahází si na policajty Molotovovy koktejly, vyrabují obchody s nějakou dobrotou, zdemolují banky a nejbližší mekáč, aby si do jiného kousek za rohem došli na BicMac a colu, a pak posilněni vyrazí zapálit něčí cizí auta. Svoje ne, ty nechali doma nebo na hlídaném parkovišti. Tomu všemu se v novinách říká, nevím proč, „boj za světový mír“.

Viz např. článek v MfD dne 4. 3.: „Sarkozy, hostitel a zkušený policajt“. Autorka K. Koubková. Ale jinde je to nemlich to samý, jak říkával náš děda. Takže v novinách a tývý je to samý mírový aktivista.

Jenže, kdopak to je, tenhle aktivista? A proč není dohola ostříhaný nácek také „aktivista“!? Třeba „nemírový“? Nikoliv, pravičák, co jde dělat bordel na ulici a honit Rómy a přiblble skandovat „Nic než národ“, je odporný „extremista“a vůbec fuj. Zatímco „levicový aktivista“, který jde mlátit policajty a vůbec jiné podezřelé osoby, je tak nějak, soudruzi, přátelé a krajani, náš, neb to „myslí dobře“. Páč vyznává vznešené ideály.

Marťan, který by přistál na zemi a chtěl se v tom orientovat, by mohl dostat tyto rady:

Levicový aktivista je většinou vlasatý, často obrýlený, hubenější postavy, svalů slabých, v obličeji beďarovitý. Na hlavě má kapucičku, jako měli trpaslíčci ve Sněhurce, a přes obličej masku, často kostkovanou jako muslimský šátek, aniž by aktivista tušil proč. Je to ovšem „cool a happy“. Na sobě má plandavé a vytahané kalhoty a trička, na tričku zhusta znak hnutí, které zavraždilo po světě několik stovek milionů lidí, a to v souladu se svojí vírou bezu ohledu na rasu a náboženství. Nagelovaní příslušníci hnutí pak mívají na prsou podobiznu fousatého hromadného vraha, který se bavil tím, že střílel osobně vězně ranou do týla. Dívky, doprovázející mírové aktivisty, jsou většinou dlouhovlasé, často též brýlaté, prakticky nikdy „sexy“. Rády se svlékají v boji proti něčemu, hlavně proti zabíjení zvířat a geneticky upravené stravě. Jejich „svlečené“ snímky jsou v novinách publikovány pokud možno z velké dálky, aby to čtenáři snesli.

Co se týče zaměstnání: levicový aktivista bývá student, většinou tzv. humanitních studií. Inženýři, technici, matematici a podobně se mezi nimi téměř nevyskytují. Přes jistou štíhlost, někdy až vychrtlost postavy je levicový aktivista téměř vždy dobře situovaný. Je dobře a kvalitně živený (hambáče, cola, sprajt, obalovaná křidýlka a stehýnka, případně pizza). Aktivista je plný hormonů. Testosteron mu teče i ušima, protože aktivistické dívky nejsou příliš atraktivní a ani nemají zájem o odporný sex, ale rády do rána diskutují o hluboce intelektuálních problémech a nutnosti zachránit svět. Díky čemuž se mladí levicoví aktivisté ne a ne zbavit beďarů.

Někdo by si mohl říci, že levicoví aktivisté žijí bez praktického životního cíle. Nic není mylnějšího! Skutečně hluboce přesvědčený levicový aktivista má vysoký cíl. Nikdy nenosit těžká břemena a nepracovat na slunci! Předpokládá, že pravděpodobně nebude po celý život pracovat v nějakém odporně produktivním zaměstnání, kde mohl být kontrolován podle výkonnosti a případně, Marx chraň, byl závislý na zisku a nebo skutečně vydělaných penězích. Je si hluboce vědom toho, že peníze měsíčně „fasované“ od státu, případně jiných zaměstnáních nezávislých na skutečném výkonu, jako například v různých „dobrovolných“ organizacích, státních vysokých školách atd., kde jsou výplaty většinou bez rizika. Ideálem je státní služba či jiné „teplé a vlivné místečko“. Dnešní doba jich nabízí statisíce!

Důležitá informace pro Marťana je také ta, že většina tzv. mírových – levicových demonstrantů nikdy doposud fyzicky ani intelektuálně skutečně nepracovala, aby si vydělala na život. Jsou odpornými kapitalisty a vykořisťovanými pracujícími živeni, za což slibují kapitalistům strašlivou pomstu a dělníkům „osvobození“. Kdo je pak bude živit, to neřeší. On se někdo najde.

Vyzbrojeni lahvemi s benzínem, basebalovými pálkami, kameny a kapucami a šátky zaútočí rádi vždy a všude. Plně si uvědomují, že jsou ve svém světě prakticky beztrestní. Nikdy se nevydají do států, kde by to mohlo být jinak. Vyznávají bezpečné nebezpečí, kdy se jim za jejich pokus o vraždu policajta, která se nepovedla, policie a tisk omluví.

Nemají rádi kapitalisty, židy (pardon, sionisty) a čím víc hlásají mír, tím víc všude hoří.

Jejich oponenti pravičáci jsou nazýváni rasisty a neonacisty. Což také jsou. Proč mladé levičáky nikdo nenazývá neokomunisty, nikdo neví.

Pravičáci jsou většinou dobře živení, až skoro hodně moc tlustí dělníci a řemeslníci a jiné osoby, které nepreferují studium (tedy až na jejich vůdce, že). Mladí pravičáci se domnívají, že mají zatarasenou cestu vzhůru k příjmům odporných kapitalistů a také líných intošů a podobných povalečů. Jsou většinou zvyklí manuelně pracovat a jde jim to lépe než abstraktní myšlení. Svět však, podle nich, opovrhuje skutečnými „tvůrci hodnot“ – tedy dělníky (v tom se shodují s levičáky) -, ale protože oni jsou ti, kteří manuelně pracují, nechtějí si nechat bohatství ukrást nějakými nemakačenky a intoši. Nejsou rasisti. Oni dokonce rasity nesnáší stejně tak, jako nesnáší cikány, černochy a židy a Araby. Proti sionismu nic nemají, nevědí, co to je. Je to pod jejich „rozlišovací“ schopnosti. O problémech nediskutují. Rána pěstí, nunčakem a basebalovou pálkou podle nich věci řeší ihned a bez zbytečných intošských kudrlinek. V pouličním boji dávají přednost hrubé síle. Ale jinak se perou stejně rádi jako míroví aktivisté. Pokud si na trička či jinam našijí či vyvěsí znaky svého hnutí, jsou jati a arestováni, neb srp a kladivo se může a hakenjkrajc nikoliv. To je tak domluvený.

Oblékají se vybraně podle svých vzorů, bundy a vysoké boty a opasky a holé hlavy a silné svaly. Přímý protiklad mírových aktivistů. Nic by neřešili mírem, ale násilím. Tak jako jejich vzory. Zakládají si na tom, že mezi jejich idoly byli vždy jen rasově čistí vůdci. V čemž se ostatně mýlí.

Jejich dívek je také dosti málo. Nejsou ty dívky tak jednotně intelektuálsky unylé jako dívky levičáků, jsou spíše „od rány“, ale je jich tak málo, že „hoši“ si - jako jejich vzory v SA - musí vystačit „sami mezi sebou“. Oficielně však „buzeranty“ nesnáší stejně jako cikány atd.

Základní rozdíl je v tom, že „náckové“ jsou všude a houfně kritizováni. Kdyby jim nešla v celé Evropě na ruku tak nějak přátelsky policie, snad by už ani nebyli. Ještě že je - dobře z jejich hlediska - na úřadech a v bezpečnostních složkách všech evropských států dost antisemitů, kteří pravičáky podrží.

Ovšem, a to ovšem je důležité: oficielně jsou pravičáci nepřátelé. Zatímco levicoví aktivisté jsou v zásadě „tak nějak, že, přátelé“.

Takže co s nimi? No přece nic! Ty jejich hormony, které se jim díky tomu, že nikdo z nich večer neusíná únavou z práce na poli či v továrně, někde vybít musí. A tak se vždycky sejdou, manifestují, perou se s policajty, řvou, rozbíjejí výlohy a připadají si jako hrdinové.

Myslíte si, že by se to zlepšilo, kdyby museli víc skutečně makat? No, já nevím. Nejsme v pravěku, kdy mladý kluky vyhnali starý do pralesa, aby ulovili prase a nebo tygra, a kdo se nevrátil, tak neuspěl. A když uspěl, vážení, hned dostal ženu. Jedno jakou, ale za předem jasným účelem. Aby mu ty hormony neumixovaly mozek. Dneska předstíráme, že dvacetiletý kluk je nedospělý a osmnáctiletá dívka je vlastně „dítě“, a máme to. Příroda se nedá ošidit. Tak se ti kluci aspoň rvou. No, mohli by taky válčit, že. Ale když už není ta povinná vojna, kde se mají vyřádit?

Protože dospívání je složité a sexuální pud je jeden ze základních. Když ho potlačíte, najde si cestu jinudy. Jak to bylo v tom starém vtipu:

Přijde mladá paní k sexuologovi a povídá: “Pane doktore, já mám strašný problémy s mým mužem. On přijde z práce a už by chtěl. Tak co mám dělat, jinak je hodný. Jenže večer kouká na televizi, pak jde spát a zase. A ne jednou. Já už jsme celá zničená, co mám dělat?„
„A čím je váš manžel, mladá paní?„ ptá se doktor. „No, on je horník, ale je to chlap jako hora. On má sílu pořád!„
„Tak víte co, mladá paní? Já zavolám na šachtu, vysvětlím to štajgrovi, on ho dá na předek, tam se kope celý den skoro vleže. Přichystejte mu doma dobrou večeři, pivečko k tomu a to by bylo, aby nedal pokoj. A přidte mi říct.“
Za týden přijde mladá paní a doktor se ptá: “Tak co, jak to dopadlo? “
„No, pane doktore, jak jste říkal. Štajgr ho dal na předek, že si víc vydělá, on přišel večer domů úplně utahaný. Uvítám ho: Ahoj Františku, udělala jsme ti k večeři svíčkovou, co máš rád … A on si sednul na postel a povídá: Hele, já byl celý den vpředu! Já jsem tak strašně utahanej, to si nedovedeš představit! Na jídlo ani nemám moc chuť. Jen si trochu šoustnu a pudu spát.“

No a pokud nebudou těm dobře živeným a neunaveným klukům předkládány, ehm, abych tak řekl, společnice, co jim pomohou od vnitřního napětí, budou se kluci chodit prát. A protože už je to dneska zařízené tak, že ti kluci budou mít těch holek pořád nedostatek, asi je to hned tak nepřejde. A pokud nebude válka, a to si nepřeje nikdo, a protože už nemáme žádnou Austrálii, kam bychom ty agresivní a nadržené kluky posílali, je jediná možnost.

Obnovit vesmírný program a tam ty nevybouřené chlapy posílat. Bojím se však, že válka je pravděpodobnější východisko.

Ty akce mírových aktivistů a neonácků jsou vlastně taková „soft válka“. Obyvatelstvo se odebere na víkend mimo město, aktivisté si zařádí, policie si zacvičí, to je taky dobré, kdyby někdy přišlo skutečně vážné. Jen mi není jasné, proč ty levičáci jsou „míroví aktivisté“. I když, nějak si jim říkat musí, že?!