Celkem často se lze setkat s názorem, že USA a Rusko si jsou ve vztahu k nám a také k Evropě podobné, snad i zaměnitelné. Takový soud u nás představuje dlouhodobý úspěch původně zejména letité komunistické, nyní obdobné ruské, ale i předchozí německé, posléze nacistické propagandy. Obojí totalitní propaganda se vždy charakteristicky vyznačovala, a ve svých upravených podobách dodnes vyznačuje, zásadní antiamerickou orientací. Proč tomu tak je?

Důvod je vcelku jednoduchý. Státní idea USA znamená nedotknutelnost svobody jednotlivce a na ní založené ústavní demokracie. Je proto zcela protichůdná a svým nakažlivým příkladem smrtelně nebezpečná totalitní ideologii a diktátorské praxi masového terorizování obyvatelstva. Z takto založené americké státní ideje vyplývá její dvoukolejná zahraniční politika. Historicky zprvu vůči Evropě, a odvozeně i světu vůbec.

USA se vůči Evropě vymezovaly pochopitelně nejprve odmítavě. Jako Evropané, kteří Evropu opustili kvůli nedostatku individuální svobody ve své původní evropské vlasti, si Američané zásadně nepřáli rozšíření evropské nesvobody do své nynější nové, svobodné domoviny. Na druhé straně dobře věděli, že Evropa jejich odchodem nepřestala být místem úsilí a zápasu o svobodu občanů a jejich států. Tak vzniklo, např. na rozdíl od Ruska, pojetí USA jako místa naděje pro ty, kdo v Evropě, a později i mimo Evropu, usilují o svobodný život ve svých ústavně demokratických státech. Tento druhý rys americké zahraniční politiky se v USA poprvé prosadil v rozhodnutí USA vstoupit do první světové války proti Německu a Rakousko-Uhersku. Americký prezident Woodrow Wilson tehdy v Kongresu shrnul důvody amerického vyhlášení války Německu výstižnými slovy, jež předznamenala i mnohem pozdější americkou globálně zaměřenou politiku, a která si můžeme i v originále přečíst v podchodu pražského hlavního Wilsonova nádraží: “Svět musí být učiněn bezpečným pro demokracii.“ Tedy pro všechny, kdo chtějí být svobodní.

Americká zahraniční politika a angažovanost se od té doby, tedy žádnou náhodou od doby zrodu naší státní demokratické samostatnosti, pohybuje mezi dvěma souvisejícími póly. Je to na jedné straně sklon k izolaci od zkaženého, tedy svobodě a demokracii nepřátelského světa, na druhé straně úsilí podpořit vznik a obranu svobodných a demokratických poměrů všude tam, kde si to lidé přejí. Jsou to dvě soupatřičné stránky a směry typicky amerického idealismu, mezi nimiž se reálně pohybuje vztah USA k Evropě a světu. Účinná obrana svobody a demokracie USA před přímým vnějším ohrožením, a jejich podpora a obrana mimo území Spojených států.

Spíše do oblasti podpory a obrany svobody a demokracie navenek mimo území Spojených států patří v první řadě vztah USA k Evropě. Na druhé straně spíše do oblasti obrany svobody a demokracie USA před vnějším ohrožením patří Obamův přesun strategické pozornosti USA z Evropy do Asie z počátku jeho prvního prezidentského období. Jinými slovy, na prvním místě úsilí o zastavení agresivní politiky komunistické čínské diktatury v Tichomoří.

Záhy se ale ozřejmilo, že Obamova zahraniční politika svým jednostranným strategickým příklonem k Pacifiku ukázala, že vůbec nechápe současný stav a klíčový geopolitický význam Evropy. Prezident Obama se jednak mylně domníval, že si cestou usmiřování Putinova Ruska, tedy tím, že ustoupí ruskému vyhrožování a v r. 2009 zruší již dojednanou výstavbu protiraketového radaru zařízení u nás a protiraketových střel v Polsku, zajistí spolupráci s Ruskem a konec ruského tlaku na Evropu. Rok 2014 jej ale vyvedl z fatálního geopolitického omylu. Ruská vojenská agrese proti Ukrajině, zvýšení tlaku nejen na baltské státy a Polsko, ale celkově proti státům geopoliticky rozhodujícího pásma mezi Německem a Ruskem, a vůbec proti NATO, předvedla a předvádí holý fakt dneška: Svoboda a demokracie Evropy se neobejdou bez americké přítomnosti.

A nejen to. Dnešní evropská krize zároveň prokazuje, že Obamův americký přesun geopolitické pozornosti do Tichomoří není jen podceněním ruské agresivity. Tento chybně jednostranný krok rovněž ukazuje nezastupitelně prvořadé geopolitické místo Evropy. Držet v šachu čínskou komunistickou diktaturu totiž ještě zdaleka neznamená získat rozhodující strategický vliv demokratické civilizace v Asii. Ten lze skutečně zajistit jedině prostřednictvím Evropy, tedy v první řadě demokratickou stabilitou a spolehlivostí její klíčové strategické oblasti mezi Německem a Ruskem. Pouze ze strany Evropy je přístup do Asie přes Blízký východ celkem otevřený. Zatímco z tichomořské strany jej pevně uzavírá komunistická Čína a stále málo spolehlivá Indie s Pákistánem. Obamovo nyní již naštěstí zastavené stahování USA z Evropy a disproporčně jednostranný přesun amerického důrazu na Pacifik by časem způsobily osudově neprozíravou globální izolaci USA do tichomořské pasti.

Obamova neprozíravá politika usmiřování nepřátel demokracie ale geopolitický přístup z Evropy do Asie nebývalým způsobem zkomplikovala. Ukvapené stažení USA z Iráku, probíhající americké a spojenecké stahování z Afghánistánu i zjevná neochota k aktivnějšímu postupu v Sýrii a Libyi vedly k zatím bezprecedentním ztrátám lidských životů a vzniku militantního islámského chalífátu na syrském, iráckém a i libyjském území. Obamova americká usmiřovací zahraniční politika ve svých důsledcích způsobila ohrožení Evropy masivním uprchlickým přívalem, zesílení islamistického terorismu proti demokratické civilizaci v Evropě a vojenský vpád Ruska do Sýrie na straně Íránu a diktatury v Damašku.

Zahraničně politické uvažování dvou nynějších rozhodujících kandidátů na úřad amerického prezidenta nastoluje před americké občany volbu mezi dvěma značně odlišnými přístupy. Hillary Clintonová by podle všeho v umírněné podobě usilovala o nápravu nejzávažnějších geopolitických omylů svého předchůdce, na kterých se ovšem i sama zčásti podílela. U Donalda Trumpa je viditelná snaha o radikální proměnu americké zahraniční politiky. Tento prezidentský kandidát ale bohužel viditelně postrádá základní povědomí o geopolitice a zahraničně politických souřadnicích i cílech americké zahraniční politiky jako takové. Dnešní antiamerické Rusko jej podporuje jako ideálního činitele pro podlomení Severoatlantické aliance, a nakonec odchod USA z Evropy. Geopolitické obklíčení USA a demokratického světa diktaturami by se tak stalo chmurnou realitou.

Autor je filosof