Co se nyní děje v Turecku, je znovu naléhavě kladená otázka existence svobody a demokracie, jež se týká nejen Evropy a Ameriky, ale, jak vidíme, i nedalekého, a proto Blízkého východu. Dlouhodobý turecký prezident, jenž dělá vše pro to, aby vládl navěky, má zřetelné diktátorské sklony. Nesnáší kritiku své vlády, tedy svobodu slova a její zastánce. Turecko tak dosud mělo a má spoustu uvězněných novinářů a právníků. V tom se prezident podobá svému ruskému protějšku, s nímž se nyní chce vcelku logicky usmířit.

Turecká vězení nyní rychle zaplňují vojáci a další právníci, kteří se odhodlali k pátečnímu vojenskému převratu a jeho podpoře. Ohrožený, stále očividnější diktátor se pokusu o své svržení vojenskou diktaturou, jež alespoň slibovala obnovu právního stavu a názorové tolerance, brání opakovanými výzvami na obranu demokracie, kterou soustavně odstraňuje. Dokonalá scénka pro kabaret. Evropská unie, jejíž stupňovaná potlačovatelská nadvláda nad evropskými demokraciemi před měsícem způsobila britský útěk z její drtivé náruče, se dnes, s čestnou francouzskou výhradou, stejně kabaretně připojuje k péči tureckého vládce o demokracii.

Následuje tak amerického prezidenta Obamu. Stojí za připomenutí, že americký prezident nedávno i nelenil, aby Britům, podobně jako vrchnost EU, vyhrožoval pro případ, že by se jim v červnovém referendu zachtělo obnovit státní samostatnost. V tradicích americko-britských vztahů je to komika dvojnásobná. USA totiž vyhlásily samostatnost 4. července před 240 lety právě svým odtržením od Velké Británie. Od té doby je v USA 4. červenec Dnem nezávislosti. Lepší americké tradice nicméně přesto vítězí nad dnešní, o poznání horší Obamovou politikou. Většina Britů, obdobně jako před 240 lety většina jejich amerických bratranců, si letošní památný den opětovného získání samostatnosti v referendu 23. června překřtila rovněž na Den nezávislosti, tedy po americkém vzoru. Snad se proto i blýská na budoucí lepší transatlantické časy, nejen mezi Británií a USA...

Do uvedené komiky bohužel dost charakteristicky zapadá i dvojí vyhlášené doufání českých Svobodných ze soboty. Jednak aby v Turecku vládl sekulární režim respektující osobní svobody, tedy přesně to, co v Turecku tradičně zajišťoval vliv armády, ale za nynějšího prezidenta již delší dobu neexistuje. A jednak aby Západ neintervenoval do tureckých záležitostí. Prý jako před pěti lety na straně libyjských povstalců proti diktátoru Kadáfímu. Takže „občanská válka tam trvá dodnes. Tuhle situaci si Turci musí vyřešit sami,“ vyhlásil šéf Svobodných a europoslanec Petr Mach.

Problém ale je, že občanská válka v Libyi dodnes trvá proto, že někdejší francouzsko-britsko-americká intervence byla částečná a hlavně nedůsledná. To je také důvod, proč se již delší dobu uvažuje o jejím dokončení. Takový je i problém zpočátku chybně nasměrované. a po úspěšné nápravě směru prezidentem Obamou předčasně ukončené americké intervence v Iráku. A rovněž tak západní, hlavně americké váhavosti kolem Sýrie. Islámský stát terorizující Evropu, masivní imigrační příval do Evropy a brutální ruská intervence v Sýrii, jež mu účinně napomáhá a syrskou občanskou válku nastavuje donekonečna, by v opačném případě nedostaly šanci.

Kdo to se svobodou a demokracií myslí vážně, nemůže řečnit o osobních svobodách, a přitom jedním dechem hájit kreatury diktatur, jejichž poddaní si to prý „musí vyřešit sami“...

Autor je filosof