22.5.2019 | Svátek má Emil


SVĚT: Trudné přemýšlení nad rozvojovým tsunami

10.12.2018

Což jsme psoty naseli, toť bude plenie (Píseň veselé chudiny, konec 14. století)

Přihodilo se dnes už před sedmi a půl lety v japonské Fukušimě, že vlna tsunami zaplavila tamní jadernou elektrárnu. Jaké způsobila škody, si už přesně nevzpomínám, zato si velmi dobře vzpomínám na ty rámusy, co se kolem toho strhly. Naše paní kancléřka Angela Merkel vyděšená ani ne tak fukušimskou pohromou jako že odhady voličské náklonnosti jevily známky přesunu k straně Zelených, vyhlásila okamžitý odklon od jádra. Což ovšem znamenalo příklon k spalování uhlí, jelikož energie se nějak získávat musí. Ale zase kámen ourazu: uhlí nejen čmudí, ale spalováním se z něj uvolňují obrovská kvanta skleníkového plynu CO2 se všemi z toho plynoucími nebezpečenstvími! Třetí, ekologicky naprosto nezávadnou metodou tak zůstává už jen potírání liščího ocasu ebonitovou tyčí, čemuž zase brání jednak poměrně nízký energetický výkon, jednak nedostatek liščích ocasů.

Avšak legraci stranou: jestli to takhle má jít dál, ujišťují nás experti přes ekologii, hrozí světu působením výše dotčeného plynu CO2 oteplení o jeden i více stupňů, s tím i tání ledovců, nastoupání hladin světových moří - odhady se pohybují mezi dvěma centimetry a půl metrem – a řada jiných patálií. Někteří nekorektní vědátoři sice poukazují na skutečnost, že nejméně padesátinásobek kysličníku uhličitého, co jej stačí navypouštět do povětří činnost lidská, dlužno připsat na konto matičce Přírodě s jejími bažinami a sopečnými erupcemi, to však řádného ekologa-samouka nemůže přesvědčit. Za vším hledej člověka! vyhlásil nevím už který velikán ducha, i když to nejspíš myslel jinak.

Inu dobře, když člověka, tak člověka. Kdo máš počítač a dva prsty k tomu, naklikni si heslo „Vývoj světového obyvatelstva“. Máme to? Tak dál. Vyťukejme si týmiž dvěma prsty „Obsah CO2 v atmosféře – vývoj“. Srovnáním obojího výsledku dojdeme k překvapivému zjištění, že se zatížení oním zpropadeným plynem za posledního půldruha století nikterak nezvýšilo, nýbrž v přepočtu na hlavu snížilo na třetinu! Je těch hlav prostě moc a čím dál víc jich přibývá, což by bezpochyby vzbudilo bouři sebeobvinění a temných předpovědí, kdyby se zodpovědnost dala naložit na vlastní, evropsko-západní hřbet. Jenže ona se nedá, čert aby to spral. Je to námi všemožně podporovaný, ohleduplně obtancovávaný třetí, rozvojový etc. svět, jenž si dovoluje lavinovité množení bez ohledu na zadní kolečka. Marná věc, jsou kultury žijící dneškem (co bude zítra, o to se začnu starat taky až zítra, poučil mě občan jedné taky rozvojové země) a jsou kultury s myšlením na dlouhé úseky času dopředu, tedy především kultura evropsko-amerického Západu. Takoví jsme, tak nás Pánbůh udělal, potomky selských předků, vysévajících zrnka obilí s vyhlídkou na úrodu příštího roku, a na druhé straně i je, šťastné dítky Jihu s hojností potravy všude kolem, jen natáhnout ruku. On se ten rajský stav mezitím stačil podstatně změnit, ale co po tisíciletí zrálo, jedna nepříznivá okolnost nezmění, je-li vůbec brána na vědomí.

Dobrá, ale co my teď s tím? Rozvojové dárky nepomáhají, spíš ještě upevňují bezstarostnou mentalitu – ach co, projedli jsme, v nesmyslném zbrojení promrhali… však on přijde nějaký evropský či americký strýček a peněz nasype. K ničemu není a ani nebude žádná konference, jaká se zrovna pořádá v polských Katovicích skrze ten zlořečený plyn CO2. Některé návrhy (na odčerpání z atmosféry a zakopání pod zem například) vyvolávají podezření – nedělají si z nás v těch Katovicích srandu? To bych ještě dokázal pochopit, sám maje sklon tropit si šprťouchlata z posvátností, jenže oni to tam asi opravdu myslí vážně. Stejně tak bych dovedl pochopit problém mnohem závažnější, migraci statisíců a snad už i milionů obyvatel jejich na kost vytrávených zemí do bájně blahobytné Evropy – dle údaje z konce listopadu se dalo do pohybu na 258 milionů běženců - pane jo! Jenže zase: co my teď s tím? Kdovíjaký soucit není na místě; dostat se dejme tomu ze Senegalu do Německa není laciná věc, kdo nemá v kapse aspoň deset tisíc dolarů na úplatky zkorumpovaným úředníkům a převaděčským gangům, může si nechat zajít chuť. Řečeno jinak, cesta za vyšším životním standardem v některé ze zemí Západu je otevřená těm, kdo mají potřebné prachy, ostatní zůstávají dřepět ve svých zchátralých domovinách. Jen v uprchlických lágrech samotného Jordánska tak živoří bez naděje na změnu dva miliony ztroskotavších migrantů; a kolik jich je v celém tom všemi bohy prokletém pásu mezi Hindukúšem a Saharou, je snad pro klid duše lepší ani nevědět.

Množí se lidstvo jako breberky: od 300 milionů v roce narození Ježíše Krista, jedné miliardy dosáhlo kolem r. 1800, dvou r. 1925 a tak pořád a čím dál rychleji k dnešním 7,6 miliardám, až má dle odhadu znalců přes demografii nakynout koncem tohoto století na dvacet miliard. Pakli se ovšem Stvořitel nedožere a neztrestá přebujelé lidstvo zase nějakou potopou, jako za času praotce Noema. Ale možná nebudeme ani muset čekat na konec století; máme ho za sebou sotva pětinu a už teď je znát, že obyvatele mnohé rozvojové země dohnaly následky jejich bezstarostné, s ničím si hlavu nelámající mentality. A nelámou si ji ani co se řešení týče: dohospodařili jsme to k bídě a rozvratu… no co: sebereme se a potáhneme za lepším živobytím jinam. Nebo alespoň ti, kdož mají na takové řešení prachy, jak již zmíněno.

Čímž se pingpongový míček ocitá zase na naší straně stolu. Jakou část populačních přebytků si můžeme dovolit přijmout, aniž bychom ztratili charakter kultury západní, tvořivé, s myšlením na dlouhé úseky času dopředu? Jest nasnadě, že přílišná velkorysost by se nemusela vyplatit; při úžasné množivosti přistěhovalecké menšiny je jen otázkou času, kdy se z ní stane většina; a ne-li hned většina, už jen nějakých dvacet procent postačí k hluboké, a povězme si bez příkras že negativní změně společenské struktury. Neúměrné zatížení sociálních pokladen, bitky na nože mezi znepřátelenými klany, stoupající nejistota na veřejných prostranstvích, množící se případy přepadení, znásilnění, policie zdráhající se zasáhnout, aby z toho nebylo nařčení z rasismu… trpělivost domácího obyvatelstva není tak nekonečná, aby dřív nebo později všechno nevyústilo do mezikulturních mazců, možná i docela pěkně krvavých. Vzchopí-li se politické instituce k nějaké akci, bude zle. Nevzchopí-li se, bude ještě hůř.

Ale ano, já sám vím, je to dosti ponurý obrázek budoucnosti, jaký jsem právě narýsoval. Nemusí se každému líbit, ostatně ani mně samému; musel bych být zvrhlík, aby se mi líbil. Má-li kdo po ruce nějaký příznivější, založený na realitě, ne na růžových vidinách, rád se jím dám přesvědčit. Obávám se však, že není takového obrázku; že si evropské lidstvo bude muset vyjíst, co si shovívostí svých politiků i vlastní netečností navařilo. Sám… no, jsem už věkovitý kmet, takže u toho vyjídání už bohdá nebudu. Ti však, jež život zastihne v plodných letech mezi třicítkou a čtyřicítkou, až dějiny rozkývají zvon pravdy, lidé vzdělaní, kvalifikovaní, kteří něco využitelného dovedou… nemusím být nadán duchem věšteckým, abych si představil mizet je do Ameriky, do Austrálie, co nejdál z dosahu toho, co jim nadrobili jejich předkové příliš bláhoví, než aby si připustili možnost přeplavení vlnou bezstarostných, s ničím si hlavy nelámajících lidiček ze zemí, jimž se říká „rozvojové“ patrně pro tu úžasnou schopnost rozvinout během nedlouhé doby počty svých hlav na mnohonásobek.

Nikoliv, nedomnívám se, že Evropu čeká zaplavení stoupajícími vodstvy oceánů v důsledku oteplení atmosféry, nebo čím se tak ještě stalo obyčejem strašit; ostatně registruji strašení už přes dvacet let, a záplava se pořád ještě nedostavuje. Zato nestane-li se ještě zázrak, čeká ji zaplavení cizorodým živlem… a neříkejte mi zase, že si jsou všechny kultury rovny. Nejsou. Existují kultury tvořivé; existují kultury stagnující, a na konci výčtu kultury úpadkové. Takové, jaká se rozplemení po Evropě, nenecháme-li už konečně ušlechtilých řečí a nezačneme po sobě uklízet tu psotu, co jsme jí v blahém nevědomí kolem sebe naseli. Není-li už i na to pomalu pozdě.

Hannover, 7. prosince 2018



Jak vypadá sex po narození dětí? Realita je krutá, přiznávají rodiče
Jak vypadá sex po narození dětí? Realita je krutá, přiznávají rodiče

Je mi 20, jemu bude 30. Tvrdí ze ja mám sex na prvním místě, ale on už ne.. je pravda ze změnil práci. Je ridic. Predtim ale dělal náročnější práci a sex ještě byl několikrát týdne. Teď stěží jendou a to ještě on si nevzpomene ani měsíc…

Diskuse


V. Liptovský
20:58
10.12.2018

K. Janyška
16:17
10.12.2018

V. Student
15:51
10.12.2018

V. Student
15:38
10.12.2018

I. Hendrych
14:36
10.12.2018

M. Prokop
14:56
10.12.2018

K. Janyška
15:04
10.12.2018

O. Zuckerová
17:26
10.12.2018

J. Jurax
15:33
10.12.2018

V. Student
15:41
10.12.2018

J. Lukavsky
19:22
10.12.2018

J. Lepka
17:16
10.12.2018

V. Lunák
11:14
10.12.2018

A. Alda
11:39
10.12.2018

V. Student
15:43
10.12.2018

R. Hanuš
13:10
10.12.2018

J. Vintr
15:01
10.12.2018

J. Lukavsky
11:07
10.12.2018

A. Alda
11:37
10.12.2018

J. Jurax
15:46
10.12.2018

P. Lenc
9:32
10.12.2018

K. Janyška
11:05
10.12.2018

R. Meišner
8:52
10.12.2018

P. Götze
10:31
10.12.2018

M. Prokop
10:35
10.12.2018

J. Jurax
15:50
10.12.2018

J. Lukavsky
19:28
10.12.2018

J. Schwarz
8:49
10.12.2018

P. Boublíková
6:17
10.12.2018

D. Polanský
8:25
10.12.2018

I. Mentlík
8:40
10.12.2018

P. Boublíková
8:48
10.12.2018

B. Hynek
8:58
10.12.2018

V. Výmola
9:29
10.12.2018

B. Hynek
9:57
10.12.2018

R. Langer
12:26
10.12.2018

M. Prokop
10:37
10.12.2018

K. Wágner
5:51
10.12.2018

J. Kovaříček
1:01
10.12.2018

D. Polanský
8:26
10.12.2018

počet příspěvků: 46, poslední 10.12.2018 08:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.