Což jsme psoty naseli, toť bude plenie (ze středověké poezie)

Ze starého roku už zbývá jen skrojek a já přemýšlím, co pěkného či povzbudivého bych napsal k uvítání nového, ale optimistický inkoust mi nechce ukápnout. Kdoví, jaký bude ten rok 2015 a jestli je se nač těšit. Nejpozději od přelomového data 11. září 2001 je zjevné a čím dál zjevnější, že světu nastává čas obtížně, pakli vůbec nějak řešitelných problémů; a letos jako by se tok událostí začínal zrychlovat až… rarach má vědět k jakému až. Ještě nepříliš dávno jsem si myslel, že islámský terorismus, čínská hospodářská bezohlednost či znovuobživlý ruský imperialismus může nadělat naší civilizaci potíží, ne ji ale pohřbít. Což tedy snad opravdu nemůže, zato si Západ může s písněmi etiky a tolerance na rtech vykopat svůj hrob sám. Leda by svých multikulturních, politicky korektních a jiných bláznovství hodně rychle nechal, ale i na to začíná být, obávám se, už pozdě. Avšak nechme úvodů a přistupme k rozboru situace.

Západ, aniž by si toho byl vědom – nebo si toho vědom je, důsledky však vyvozuje sotva poloviční - se ocitl k obklíčení. Ruské hrozby bych se přes všechnu putinskou velkohubost bál ze všeho ještě tak nejméně; byť i chuti nechybělo, nemůže si příliš vyskakovat mocnost existenčně závislá na jediném zdroji, jímž jsou příjmy z ropy a plynu. Jakž se poslední dobou i ukazuje. Rovněž čínský drak, jemuž se tak velmi koří náš ctěný pan prezident, má svou mez, již překročit mu bude obtížno. Jeho zdroje jsou sice mnohostrannější, přesto si nemůže dovolit převálcovat Západ bezohlednou konkurencí; jsa závislý na exportu do jeho zemí, sám sebe by převálcoval. Mimoto spočívá čínský hospodářský zázrak na stamilionech bídně placených nebožáků, klid a poslušnost v Říši středu je však podmíněna pomalu sice, ale setrvale stoupající životní úrovní nižších lidových vrstev. Kdyby se vzestup mezd přiblížil – stačilo by polovinou – evropským či americkým poměrům, je po konkurenceschopnosti; kdyby se vzestupná křivka zastavila nebo dokonce začala klesat, je po klidu v Říši středu. To je kvadratura kruhu, z níž bude čínský drak obtížně hledat cestu ven, pakli je vůbec nalezitelná. Až potud žádný důvod k panice.

Jinak už to vypadá na polích střetu s radikálním islámem. Tam je Západ přes všechnu svou vojenskou převahu u konce s rozumem. Tím spíš, že pamětliv toho, co si vysloužil předešlý americký prezident svými taženími proti afghánskému talibánu a iráckému tyranovi, razantnějšího zásahu se neodváží; a letecké útoky bez nasazení pozemních sil či výcvik domácích vojáčků, kteří se rozutečou, jen co na ně zadupe nějaký ten islámský bojovník, jsou starého kozla platné. Jsou a také zůstanou, dovolím si předpovědět; každý medik ví, jak marná práce je kurýrovat symptomy a nechat bez povšimnutí příčinu choroby. A kruťme to, jak chceme, příčinou všech těch mazců od Libye po Pákistán nejsou nějací zfanatizovaní blázni a hlav uřezávači, není jí extremistický výstřelek z jinak mírumilovného učení Prorokova, jak je nám namlouváno, nýbrž jeho samotné příkazy, bez nichž by islám nebyl islámem. Není v tomto článku místa k vypočtení všech súr koránu obsahujících výzvy k výboji, zabíjení a nepřátelství; kdo by se chtěl se mnou hádat, ať si, k čertu už jednou, otevře korán a trochu si v něm polistuje. Míst plných nenávistné nesmiřitelnosti najde dostatek; a je zpozdilé se utěšovat, že to Prorok třeba tak nemyslel.

Nevím, nakolik může být útěchou, že když bojovníci džihádu zrovna nemají po ruce žádného sionistu ani západního křižáka, ruče se dávají do rvaček sami mezi sebou. Rádi se sunnité s ší´ity – o drobnějších sektách nemluvě - neměli nikdy; hromadnými popravami a jinými bestialitami se propast nenávisti mezi nimi rozevřela už nenávratně. Co s tím můžeme dělat my, západní křižáci… asi nic. Přímého dohledu jsme se vzdali před více než půlstoletím; ozbrojené intervence, aby byla něco platná, nedávno; všechny mírové výzvy, konference, kulaté stoly a podobné nářadí si můžeme strčit… dejme tomu za čepici, stejně tak veškeré zkoumání, který z těch rozparáděných bláznů je o něco méně bláznivý. Jakáž pomoc, jedna velká kulturní oblast, kolébka starověkých civilizací, se utápí ve vražedném víru možná už definitivně a nám nezbývá než to vzít na vědomí. Dočkali jste se plodů své víry, ó následníci Prorokovi, věčné, dokonalé, samým Bohem dané, poraďte si s nimi, jak dovedete.

Důvod k uspokojení to ale není, jelikož následníci Prorokovi si poradit dovedou. Vlastní země rozvrátili doslovnou aplikací příkazů své svaté knihy k neobyvatelnosti… nu což, přelijí se statisícovými proudy do zemí nevěřících, kde z nezbadatelného úradku Alláhova vládne pořádek a blahobyt. A majíce svou víru, jedinou dokonalou, nade vše postavenou, z níž nemíní ani o píď ustoupit, nedají pokoj, dokud z nich neudělají týž katastrofální chaos, z jakého uprchli. Nevím, jsme-li povinni si to dát líbit. Humanita, soucit, pomoc trpícím… jistěže krásné, ušlechtilé zásady. Snad ale také existuje cosi jako dějinná zodpovědnost: upadl-li kdo vlastní vinou do vražedných zmatků a hledá pomoc u jiných, neměl by setrvávat v tom, co bylo příčinou jeho neštěstí; a setrvává-li přesto, nemělo by mu to být trpěno. Političtí vůdcové Západu by v sobě měli najít tu kuráž a povědět: „Milí muslimští hosté. Je nám vás líto a rádi vám pomůžeme, i když zruinovat se samým pomáháním bychom také nechtěli. Máme ale jednu podmínku: že nebudete pokračovat v tom, co se stalo příčinou vašeho neštěstí. My křesťané jsme naši víru v běhu dějin mnohokrát zrevidovali, přizpůsobili vývoji, naše křesťanství už dávno není tím, ve jménu čeho křižáčtí rytíři dobývali Jeruzalém. Žádáme od vás totéž. Proberte se vašimi svatými texty a vyřaďte z nich všechny dobyvačné pasáže, vše, co volá po krvi a nenávisti, vše pohrdavé a nad jiné se vyvyšující, vzdejte se svého požadavku opanování světa. Nejste-li k tomu ochotni, ztrácíte nárok nejen na naši pomoc, ale i na naši toleranci, neboť jednostranná, touž mírou neopětovaná tolerance je také něco, čím je možno se zruinovat. Nestojíme o to, říkáme vám otevřeně, chcete-li opravdu mít váš islámský stát, mějte si jej, ne ale u nás.“

Což je ovšem iluzorní představa. Těžko hádat, do jakých hrůz by musel upadnout islám, aby ztratil svou výlučnickou sebejistotu a začal hledat chybu sám v sobě; a těžko hádat, kam až musí pokročit zahlcování Evropy nepřizpůsobivými běženci, aby její politici a tón udávající příslušníci intelektuálních kruhů zanechavše etického šveholení zaveleli k obraně svých vlastních civilizačních hodnot a životního způsobu. Ale snad, nehodlají-li sestoupit z oblak ušlechtilé naivity političtí a intelektuální vůdcové společnosti, může je k tomu přitlačit občan a volič, konec konců ještě nebyla zrušena demokracie. Cosi už se děje: v celé Evropě včetně zemí českých vyvstávají poněkud chaotická sice a vzájemně si odporující hnutí, sílí ale, postupně se zbavují hnědého, rudého i jinobarevného balastu, může být, že brzy bude nesnadno přepleskávat nepříjemné názory nálepkami populismu, pravicového extremismu a jiných užitečných –ismů. Jen dejž Bůh, aby vládnoucí kastu nenapadlo prosazovat svou pomocí zákazů, cenzury a pendreků. To by pak mohlo skončit dosti šeredně, nebo ani neskončit. Uvedli jsme si Rusko s Čínou jako méně podstatné, povýšenecký islám s jeho přesahem do našich zemí jako podstatnější hrozbu našemu civilizičanímu způsobu, všechny dohromady by však nedokázaly zničit Západ, kdyby nebylo hrozby čtvrté, jíž je třeba se bránit především: nesmírně destruktivní teorii politické korektnosti, dalšímu a nejnebezpečnějšímu, protože nejinteligentnějšímu pokusu o nápravu špatně stvořeného světa. Z jakobínství, z Hitlerova nacionálního a Stalinova sovětského socialismu se svět ještě nějak otřepal. Z toho, co na něj vymysleli kazatelé politické korektnosti, by se už otřepat nemusel.

Nu, uvidíme, s čím se shledáme, až se rok s rokem sejde. Nedělám si naději, že to bude něco převratného, nebo aspoň ne v kladném smyslu. Což jsme psoty naseli, bude sakra nesnadné vyplet, pravda, starodávný básniče. A jsou i bejlí rostoucí rychleji, než je stačí vyplet i ruka rázná a rozhodná, natož ruka váhavá s ohledem na všechno možné, jen ne na vlastní přežití. Nicméně přeji váženému čtenáři… co vlastně, aby to neznělo frází… už to mám: aby se obavy vyjádřené v těchto řádcích nenaplnily. Příliš v to ale nedoufám, mám-li být upřímný.

Hannover, 21. prosince 2014