3.12.2016 | Svátek má Svatoslav






SVĚT: Tři portréty nezcela povedené

11.9.2014

O ty se pokusil Josef Škvorecký ve snaze přimět tuto trojici celebrit stříbrného plátna české kinematografie, jejichž společným jmenovatelem bylo podezření (pravděpodobné, věrohodné či zcela fiktivní), že se byly potřísnily němectvím kdysi v předválečných či i válečných letech. Josef mi ledacos o této své snaze vyprávěl, teď se tedy po uplynutí přemnoha roků pokusím pár těch v paměti dosud zachovaných vzpomínek dát na papír.

Začnu s tím nejmenším, totiž nikterak úspěšným pokusem. Jím byla ANNY ONDRÁKOVÁ, z této trojice ta zcela nejstarší. Z českého prostředí se přesunula do německého a zůstala být mediálně poněkud zajímavá svým manželstvím s boxerem Max Schmelingem, který to dokonce - a krátkodobě - dotáhl na světového šampiona v těžké váze. Stal se pýchou Třetí říše, nikoliv však jejím obdivovatelem. Nebýt jeho celonárodní popularity, nejspíš by byl skončil v koncentračním táboře.

Již si nevzpomínám, zda Josef kontaktoval Ondrákovou jen korespondenčně nebo ji snad v Německu, nejspíš v Hamburku, po válce navštívil, snažil se ji přemluvit k napsání memoárů, ale se svou snahou neuspěl. Tento pokus se tedy vůbec nepovedl.

Styk písemný, jakož i osobní se ale zdařil v případě LÍDY BAAROVÉ, rozené Babkové. Josef se dokonce vypravil k nikterak krátkému pobytu ve Španělsku, kde na východním pobřeží si velmi úspěšný český lékař Dan Dohnal, gynekolog, posrpnový exulant, trvalým pobytem v Düsseldorfu, pořídil sídlo vysoko na útesu, kam si zval nejednu celebritu.

Podařilo se přimět i tuto Baarovou, aby přijela. A proto se za ní dostavil i autor Škvorecký, aby ji zpovídal, její slova na magnetofonu zaznamenával. Pobyl s ní řadu dní a mně se netajil se svými dojmy. Hostitel Dohnal se jí pečlivě věnoval, nedlouho po snídani a brzo před obědem ji ponoukal něčeho lahodného si usrknout. "Co třeba, milostivá paní, trochu šampaňského?" Upejpala se, že je příliš brzo, ale pak přece jen souhlasila: "Trošíčku, když jinak nedáte."

Škvoreckému se s všemožným svěřovala - třeba o svých zážitcích, když na recepci nejvyšších nacistických papalášů přijela se svou bejbinou hadimrškou a zaparkovala vedle obrovitých černých mercedesů. Poté ale zásluhou Goebbelsovy avantýry, jeho posedlé zamilovanosti, se její přítomnost v Říši stala značně nežádoucí. Což se vesměs v Čechách nevědělo.

Josef nepopíral její ochotu se svěřovat se svým osudem, aniž by ale velebil znamenitost její mentální pohotovosti. Například se jí zeptal: "Vy jste přece rozená jako Babková. Ve filmu tak a tak roli vaší matky hrála jakási Babková. Nebyla to vaše příbuzná, dokonce i vaše matka?"

Dostalo se mu negativní odpovědi: "Ne, to ona nebyla, to bych si přece pamatovala."

Načež v jednom z pozdějších dnů k němu přišla se zpřesněním: "Poslyšte, já jsem o tom přemýšlela a vy jste měl pravdu. Ano, byla to má maminka."

Josef si ze Španělska přivezl celou řadu magnetofonových záznamů, ty zpracoval, vznikla z toho kniha, vyšla ve Škvoreckých nakladatelství 68 Publishers, aniž došlo k ocenění od fiktivní autorky skutečnému jejímu tvůrci.

Z takových útržků jsem si udělal dojem, že mentální vybavení dotyčné ex-divy se nedalo splést s Albertem Einsteinem. Rozhodně lepší dojem jako majitelka svižněji fungujícího ducha dělá na stránkách výtečné knihy Ondřeje Suchého s názvem "Tři životy Lídy Baarové".

Její obtížně zvládnutelný temperament určitě nebyl k jejímu prospěchu. Při vyjednávání s německým nakladatelem o vydání knihy v německém překladu si dávala nehorázně vysoké podmínky, jež zájemce definitivně odradily.

- - -

Jedna měla německého manžela, druhá takového milence a třetí pak milenců značný počet, vrcholící v harmonickém manželství s Angličanem Benem, homosexuálem. Což byl případ ADINY MANDLOVÉ, té jediné z této trojice, s kterou jsem se osobně setkal, korespondoval, ledacos se dozvěděl.

Tím zcela nejprvnějším zdrojem byl Egon Hostovský, můj přítel, s nímž jsem se poprvé setkal - a při té příležitosti pořádně alkoholem nasákl - hned ten nejprvnější den po příletu do Ameriky a okamžitém odspěchání na Two Park Avenue, 25. poschodí, kde sídlila štvavá, světovému míru nepřející ideorozvratná vysilačka Radio Free Europe.

Egon byl báječný vypravěč - a přitom pamětník oněch daleko lepších časů první československé republiky. Mezi jejími hvězdami nezřídka zavzpomínal na tuto Adinu skvostného zjevu, bystrého mozku a nikoliv nejvlídnější nátury. V houfu dychtivých ctitelů si mohla náramně vybírat. Pravil Egon: "Leckdo se do ní důkladně zamiloval. Vzpomínám na jednoho z obdivovatelů, který chodil na každé její představení, s pugétem orchidejí na ni čekal, večer co večer, a Adina s ním zacházela jako s kusem trusu. Toho chudáka zásadně ignorovala. Až jednou udělala výjimku - přikývla a vzala si ho domů k nočním radovánkám. To mě tedy překvapilo. Při první příležitosti jsem se jí zeptal, co ji přimělo k takové změně. ´Ale, ten večer mě zrovna bolely zuby,´ vysvětlila."

Takové tedy vysvětlení náhlé erotické příchylnosti či aspoň dočasné přívětivosti.

Josef se za Adinou vydal na ostrov Malta, její tehdy permanentní bydlo. V té době byla provdaná s Angličanem Benem, svým homosexuálním manželem. Tam do Středomoří jsem nikdy nezavítal, ač měl důvod se o tamější končinu zajímat. (Na moji permanentní adresu State University of New York, Binghamton, na děkanství přišel dopis od prezidenta Malty: Vincent A. Taboni, původním povoláním lékař, oftalmolog, jemuž na Taiwanu vypomáhala - trachoma project - má manželka a on nyní pídil po její adrese. Zvědavého děkana jsem zmátl lživým tvrzením, že mi tam nabízejí výtečně placené místo dvorního kata.)

Josef tedy odspěchal na ostrov, kde byl Adinou vřele přijat. Pustili se do práce, on se tázal, ona odpovídala, magnetofon zaznamenával. Vznikal dojem být v přítomnosti s osobností spíš zatrpklou, nepříliš laskavou, pramálo oceňující dobré činy v její prospěch učiněné, ať už z jakýchkoliv důvodů. Za války obdivovatel jí s velkým rizikem ve vlaku pašuje šunku, což ona ovšem vůbec neocenila. Však v případě zatčení z toho hrozil koncentrák, ne-li něco horšího. Po válce došlo k jejímu dočasnému zatčení, zmiňovala se o vezeňském prostředí, kde ženy prý praly popravčí rubáše a kolem šel frajer kat a děsil je provazem, jímž ještě před chvílí někoho věšel.

Adina se svěřovala se svou trpkostí vůči konkurenci v tamějším filmovém světě, Josef se tázal, zaznamenával, aniž by byl reagoval na její tehdejší, ještě nezcela zaniklý ženský půvab. Atmosféra v domě hostitelky (manžel byl v té době mimo Maltu) se začala kabonit, původní úsměvy postupně nahrazoval nervozní třeskot nádobí, všelijakých hrnců.

Podařilo se ale z ostrova bez zřetelných šrámů vzdálit. Josef z magnetofonových materiálů knihu stvořil a jak předpokládal, přílišného ocenění se nedočkal. Jeho přítomnost na Maltě ale značně přiměla Adinu s manželem k permanentnímu odstěhování do Kanady, právě tam do Toronta, trvalé adrese Škvoreckých. A tam jsem se poprvé s Adinou setkal.

Na Škvoreckých adresu v Sackville ulici jsme dost pravidelně dojížděli. Při jedné z návštěv nás přivítalo Zdenino oznámení, že tam k nim na večeři přijde Adina s jejím Benem, že nám to snad nebude vadit, ať se tedy připravíme.

Jejej, dobrá zpráva! Hosté se dostavili, on monolingvální, nijak nedychtící konverzaci monopolizovat. Ona šíthlá, elegantní v důkladné nápodobě Marlény Dietrich, vyvolávající okamžitý neomylný pocit být v přítomnosti osobnosti s tzv. short fuse. Tedy velmi radno započít rozhovor na nijak explozivní téma. To jsem našel v dotazu, zda se jí vybavuje některá z jejích kolegyň ve filmovém světě, jíž se kariéra nepovedla, vzdor jejímu talentu. Otázka věru nečekaná, háklivou, ultracitlivou náturu Adiny neohrožující. Přemýšlela, přemýšlela, uvedla jméno - něco jako Adamová, Adamovská, za přesnost neručím. Poté jsme značně pili, večer končil odjezdem do jejich nového kanadského domova, to spojeno s jedním nijak vítaným, a tudíž zde nesděleným překvapením.

S Adinou jsem si pak párkrát korespondoval a všeho všudy tu našel jen jeden svůj dopis a jednu její odpověď. Párkrát jsme si telefonovali, v paměti mi uvízlo její rozhořčení v průběhu naší redakční schůze časopisu Západ, kdy Adina telefonovala a domáhala se, aby Zdena pro ni přijela a ji vyzvedla.

Logickou odpovědí bylo doporučení, aby přijela taxikem.

Na což zazněla popuzená reakce s obviněním, že Zdena je ožralá. Což zdaleka nebyla.

V knížce Škvorečtí - čtyřicet let zážitků a korespondence se zmiňuji o Josefově zásluze, že umožnil, aby Adina po návratu do rodné země mohla dožít na tehdy ještě fungujícím dobříšském zámku českých spisovatelů.

KONEC

**************************************
Škvorečtí - 40 let zážitků a korespondence
Nejnovější kniha Oty Ulče je věnována jeho nejbližšímu americkému příteli Josefu Škvoreckému. Ač jeden žil v Torontu a druhý v Binghamtonu a v polovině cesty mezi nimi byly Niagarské vodopády, stýkali se pravidelně čtyřicet let, vydávali české knihy a exilové časopisy, jejich rodiny se navštěvovaly. Sbližovaly je názory na svět, politiku a literaturu, ale také smysl pro humor a absurdno. Kniha je důkladný pramen o Škvoreckých, vychází z autorových živých vzpomínek a korespondence.
Vydalo nakladatelství Šulc & Švarc, k dostání zde.

Neoficiální stránky Oty Ulče



Diskuse


počet příspěvků: 2, poslední 11.9.2014 07:56









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.