Osm let trvající bývalý prezident Barack Hussein Obama tuze usiloval o vylepšení vztahu s „Islamic Republic“. U příležitosti 25. výročí smrti ajatolláha Ruholláha Chomejního jeho nástupce - „Supreme Leader“ - Ali Chamenejí ve svém dlouhém projevu zdůraznil své přesvědčení, že Amerika je „the Great Satan“ a že bitva a džihad bude nekonečná. Obama nepřestal usilovat o změnu uvažování vládců v Teheránu. Rovněž nepřestal usilovat, aby odvrátil svůj kongres od dalších sankcí. Prozatím neuspokojila washingtonská ochota ajatolláhům leteckou cesou dodat miliardy dolarů v hotovosti. Bedřichu Velikému (Frederick the Great) se přisuzuje rčení, že „diplomacie beze zbraní je jako hudba bez nástrojů“.

V dřívějším textu jsem citoval nynější výtečnou velvyslankyni Nikki Haley informující OSN o americkém zkrácení 285 milionů dolarů dobrovolných příspěvků do mezinárodního rozpočtu. Což bylo v souvislosti s hlasováním ve Valném shromáždění (General Assembly), kde proti USA hlasovalo 128 států a její americké stanovisko podpořilo pouze hlasů devět.

Několik málo dní před svou značně překvapivou volbou prezident Trump pronesl řeč v Reagan Building ve Washingtonu, v níž definoval své chápání National Security Strategy. V této souvislosti zdůraznil, že národ, který si není jist svými hodnotami, nemůže najít a shromáždit dost vůle k jejich obraně.

Freedom House v New Yorku oprávněně hodnotí, že v oblasti Blízkého východu jediným svobodným státem je Izrael. Stát obklopený nepřáteli bažícími po jeho zničení.

O tamější ochotě národa bránit přežití své existence nelze mít pochyb. Touž jistotu bych si ale netroufl vyřknout na americkou adresu. Takovými nejistotami jsem se ujistil mnoholetou zkušeností svého pobytu v americkém akademickém prostředí.

Trapně naivní představy o výhodách centrálního plánování, například. Jako důkladný příklad trapného fiaska nabízím výsledky dosažené v kdysi nejznamenitěji prosperující končině v Latinské Americe.

- - -

Loňského roku 2017, na sjezdu kongresu komunistické strany v Pekingu (Beijingu), prezident Si Ťin-pching navrhl druh pětiletého plánování podle někdejšího sovětského vzoru. Jakoby dozvuk dávných ambicí z třicátých let minulého století. Růst asijského sebevědomí v kontrastu s upadajícím vlivem a vzorem ze západního světa.

S týmž druhem současného uvažování se lze setkat na nynějších amerických campusech. Před sto lety došlo v Japonsku k oné tzv. Meiji Restoration a zrodunových průmyslových odvětví - doly, kutání zdrojů, železo - a začínalo se z ničeho.

Japonští studenti se rozjeli do světa a do vlasti se pak vraceli se znalostmi - a rovněž i s dávkou pohrdání pro své někdejší západní vzory.

Výsledek pak snadno ke spatření - rok 1941, zrod japonských obrovských bitevních lodí, výroba letadel, stíhaček, téměř perfektních kopií západních modelů.

A Japonsko se začalo zřetelně prosazovat. Napřed invaze do Mandžuska, poté do Číny. Následovala francouzská Indočína, započalo plánování zásahu směrem k zásobám pohonných hmot v tehdejší Dutch East Indies - nynější Indonézie. Kaučuk v Malajsku, minerální bohatství v Číně, Burmě, prosazování Pan-asijské solidarity. Západní technologie kopírována a vylepšována. Čína se seznamovala v japonskými modely let třicátých a všech následujících.

Z oné doby skok do současnosti: výstavba čínských silnic, železnic, mostů, v nichž Čína má oprávněný globální primát. Jestliže Japonsko mělo před druhou světovou válkou 70 milionů obyvatel, nyní jich Čína má 1,3 miliardy.

V minulosti se nejen čínští studenti hnali směrem k americkým univerzitním učilištím, značně s úmyslem po studiích v onom prostředí si zařídit permanentní sídlo. V nynější době tito absolventi vesměs spěchají svým domácím směrem a nelze se jim divit.

- - -

Korejské království v době dvacátého století podlehlo japonské dominující převaze. Takto značně zdůrazněno v roce 1936 na olympiádě v Berlíně, v disciplině maratonského běhu. Zlatou první cenu vyhrál sportovec reprezentující Japonsko, následován vítězem stříbrné medaile, rovněž s barvami Nipponu. Jenže v obou vítězných případech to byli nedobrovolní korejští atleti - v oné době museli reprezentovat své nenáviděné okupanty.

Po druhé světové válce došlo k zaslouženému kolapsu Hirohitova císařství, nikoliv však k obnově a sjednocení Koreje. Vznikl Sever proti Jihu, severní stalinská varianta proti jakési jižní nápodobě amerického demokratického počínání.

Severní Korea se plnou vervou pustila do vytváření jaderných zbraní a v září loňského roku 2017 došlo k důkladnému podzemnímu neštěstí zásluhou tunelu, kde zahynul odhadovaných počet sta tamějších pracovníků, což bylo následováno dalším stem smrtelných neštěstí, které postihlo usilující výpravu neúspěšných zachránců.

Nyní stále dominující Kim Čong-un při svém šestém jaderném pokusu důkladně oslabil podzemní tunelovou strukturu. Do světa pronikly zprávy, že pokus 3. září 2017 značně roztřásl horu Mantap. Použitá vodíková bomba byla údajně desetkrát explozivnější než americká bomba, v roce 1945 zasáhnuvší Hirošimu. Někteří experti došli k závěru, že Mantap utrpěl „tired mountain syndrome“ - syndrom unavené hory, takto se vyjádřil i prominentní americký deník Washington Post. Zaznamenán byl důkladný radioaktivní únik, porovnatelný s výsledkem v Černobylu tehdejšího Sovětského svazu a též ve Fukušimě dnešního Japonska.

- - -

Americké vojenské báze jsou roztroušeny v mnohých zahraničních končinách. Tou největší bází, s výstavbou odhadovanou ve výši 10,8 miliard dolarů, má obtížně pamatovatelné jméno Pyeongtaek. Je k nalezení v Jižní Koreji, 45 mil jižně od Soulu, sídlí tam americké vojsko, spolu se svými rodinnými příslušníky o početní síle 45.000 ozbrojených mužů a žen. Vojenská služba takových dobrovolníků trvá dva roky. Dočítám se o Camp Humphreys a takovém kolosu 650 budov, na prostoru v rozsahu centrálního Washingtonu, D.C., se čtyřmi školami, pěti kostely, jednou nemocnicí, obrovskou tělocvičnou, kuželkárnou (bowling alley) a golfovým terénem.

Demilitarized Zone, dělící obě značně odlišně fungující Koreje, je v nepříjemné blízkosti jihu. Tamější hlavní město Soul má 10 milionů obyvatel, vešla by se tam celá Česká republika. S přihlédnutím okolních okresů nutno připočítat 24 milionů na území víc než 250 čtverečních mil. Na ně ze severu míří 10.000 severokorejských kanonů, své cíle v Soulu mohou zasáhnout v několika minutách. Hlavní město by se tak snadno stalo obrovitým rukojmím. (Neméně záviděníhodná je situace Izraele. Írán již do světa oznámil, že jeho spojenci z Hiballahu v Libanonu míří 80 tisíci raketami na Tel Aviv.)

Výtečná žurnalistka Katie Pavlich, uveřejnila 8. listopadu 2017 v Townhall text s názvem „Trump Warns North Korea: Do Not Underestimate Us, Do Not Try Us“. A tento nový americký prezident je citován: „Amerika se nerozhlíží po konfrontaci, ale před ní by neutíkala. Nyní v USA je velmi odlišná administrativa, než jaká byla v minulosti.“

Trump rovněž nemlčel o severokorejském režimu a jeho porušování lidských práv a přitom oceňoval Jižní Koreu a její zásluhy o daleko lepší, hodnotnější možnosti života. Průměrná hodnota, kvalita života na jihu je odhadem čtyřicetkrát vyšší.

„Horor života v Severní Koreji je tak dokonalý, že občané nabízejí úplatky vládním úředníkům, aby je ze země vyvezli jako otroky. Raději budou otroky, než žít v Severni Koreji. Je to příběh jednoho národa, ale dvou odlišných světů. V jednom lid rozhoduje o svém životě, svobodě, budoucnosti, spravedlnosti, civilizaci. A v druhé Koreji vládci vězní své lidi pod praporem tyranie, fašismu, útlaku.“

Konec citátů.

Trump si dohodl setkání se severokorejským tyranem, k němu došlo v Singapuru, zážitek to byl překvapivě, snad nejen zdánlivě užitečný. Americká domácí opozice nevyjádřila nejmenší ocenění takových iniciativ.

Stejně tomu v reakci na Trumpovu iniciativu domluvit se na schůzce s ruským Putinem v Helsinkách téhož měsíce. Rovněž žádného ocenění se nedočkal na domácí frontě.

KONEC