Nemylme se, že jsme svědky nějakého nenadálého vystupňování aktivit teroristů. Důležitá je jiná věc: vyšetřování nezdařeného pokusu nigerijského teroristy přináší stále nová odhalení, která ukazují na přetrvávající neschopnost bránit se islámským fanatikům. USA sice po 11. září 2001 přeorganizovaly své již tak rozsáhlé zpravodajské služby a zřídily Protiteroristické centrum, ale výsledek není dobrý. Nepodařilo se zajistit, aby informace získané jednotlivými službami byly také včas sdíleny. Jedna například při odposleších zachytila konverzaci radikálů v Jemenu napovídající využití zmíněného Nigerijce k útoku. Nikdo nereagoval – stejně jako na varování jeho otce, že se syn přiklání na stranu extremistů. Už to, co bylo americkému bezpečnostnímu aparátu známo, muselo stačit k tomu, aby byl onomu muži odepřen vstup do země.

Ale tím to nekončí.

Britská kontrarozvědka MI5 věděla o stycích Nigerijce s extremisty ve Velké Británii z dob jeho studií. Proto mu byl odmítnut vstup do země v loňském roce. Britové jenom nějak pozapomněli informovat o tom Američany. Jejich argument, že se v Británii stýká řada muslimů i s extremisty, aniž se přímo účastní teroristických akcí, a mohou být tudíž pouhými sympatizanty, v tomto případě pokulhává. Zásadní je, že Nigerijce loni na ostrovy nepustili.

Mnoho a velmi dlouho se hovoří o nutnosti mezinárodní spolupráce v boji s terorismem.

Není tajemstvím, že v této oblasti jsou si nejblíže právě americké a britské tajné služby. Proč přesto informace o Nigerijci nebyla Američanům poskytnuta?! Pokud mezi nejbližšími spojenci dochází k takovým selháním, jak to asi vypadá mezi službami jiných států? Malou a nedostatečně efektivní zpravodajskou spolupráci v rámci NATO loni otevřeně kritizoval odstupující generální tajemník Scheffer.

Teď na skok do Afghánistánu. Zabití sedmi pracovníků CIA jordánským dublérem není jenom fatálním selháním operativců, ale je příznakem něčeho zásadnějšího. Velký tlak zWashingtonu žádající hmatatelný úspěch v boji s terorismem a zřejmý nedostatek agentů infiltrovaných v sítích islámských radikálů vedl k tomu, že byly porušeny obecné principy, které slouží k prověření bezpečnosti a spolehlivosti agenta. V tomto případě jordánského doktora, který na sobě odpálil výbušninu poté, co byl dopraven na základnu bez jakékoli kontroly. Přivést agenta na brífink, kterého se účastnilo tolik osob, je naprosto neprofesionální. Vidina úspěchu, vyznamenání a povýšení nesmí zpravodajce vést k tomu, že třeba za „nabídnutou“ hlavu faktického vůdce Al-Kajdy Zavahrího přestane dodržovat zpravodajské řemeslo. To, co se stalo na základně CIA v Afghánistánu, ukazuje na zásadní problémy v práci služby v jedné z rozhodujících zemí v boji s terorismem. Právem by se očekávalo, že zde budou působit ti nejlepší...

Je zřejmé, že ani absolutní převaha nejmodernějších technických prostředků sběru informací, kterou disponují USA, není zárukou vítězství nad terorismem. Bez naverbovaných spolupracovníků radikálů a jejich profesionálního řízení, což by vedlo k včasnému získání důležitých informací o plánovaných útocích, budeme vždy spíše jenom reagovat, než abychom byli tou stranou, která má iniciativu. Jenomže něco takového je nejsložitější a nejnebezpečnější součást zpravodajské práce a vyžaduje to dlouhodobou přípravu.

Teroristovi stačí, když má štěstí jen jednou a odpálí nálož. Dnes je tento fakt bohužel umocněn jejich posedlostí zabíjet v letadlech a připraveností přitom zemřít. Zpravodajské služby MUSÍ mít štěstí vždy. A to přeje připraveným.

MfD, 7.1.2010

Autor je bezpečnostní poradce, bývalý šéf vojenské rozvědky