8.12.2016 | Svátek má Květoslava






SVĚT: Sýrie a Ukrajina, dvě spojité nádoby

21.4.2014

V září loňského roku jsem uveřejnil na NP článek o Sýrii pod názvem Po bitvě každý generál. Jistý čtenář v komentáři k uvedenému článku mě vybídl, když jsem řekl A, měl bych k tomu dodat i B. Což tímto článkem činím a dodávám navíc i C. Události od té doby značně pokročily, a proto můžeme dnes již s velkou dávkou pravděpodobnosti nastínit, jak se situace v Sýrii a následně v okolním světě bude vyvíjet. Nejsou to nijak vábné vyhlídky, ale lidé jsou stále nepoučitelní. Jak praví jedno přísloví: "Historie je učitelka, která mívá dost často tupé žáky."

Však zpět k tématu. Od té doby, kdy byl uveden výše zmíněný článek, vstoupil do hry nový faktor – Ukrajina. Na první pohled se to může zdát nelogické, jak tyto dvě země spolu souvisí. Nenechme se však zmást zdáním, tak jak se nám to snaží naservírovat řada médií. Mějme na paměti, že už jedou na plné obrátky mechanizmy informační války, kde bývá dost často těžké se správně orientovat.

Vraťme se však ještě trochu zpět o pár měsíců, zhruba do srpna 2013. Tehdy se schylovalo k vojenskému zásahu USA v Sýrii. Na poslední chvíli do toho hodil Putin vidle v podobě likvidace chemických zbraní v Sýrii. Není třeba zde nijak zvlášť rozvádět zděšení a rozladění některých, ať přímo nebo nepřímo zainteresovaných států z toho, že z vojenské intervence sešlo, když s ní již na sto procent počítali. Tento "Spolek států rozhořčených a rozezlených" (dále pak jen zkratka SSRR), jak jej budeme pro lepší a srozumitelnější orientaci v textu nazývat, stále trvá na vojenské intervenci v Sýrii. Zklamání SSRR se nemůžeme ani trochu divit, když si představíme, kolik do toho bylo investováno finančního a politického kapitálu.

SSRR začínalo být jasné, pokud se chce úspěšně dopracovat k cíli (vojenská intervence v Sýrii), pak musí zásadním způsobem "zaměstnat" Rusko na nějakém problému, který by mu znemožňoval se plnou silou věnovat Sýrii. Tak "někdo" vymyslel Ukrajinu. Polovina obyvatel tam jde "hot" a druhá "čehý", je v těsném sousedství ruských hranic, ideální subjekt k uskutečnění plánu. S Leninovou poučkou "Najděte pár užitečných idiotů a revoluce může začít" se pustili do díla. Bohužel hrubě podcenili Rusko. Putin prostřednictvím svých informátorů na Ukrajině a i jinde ve světě věděl od samého počátku, co se chystá.

Proto Rusko recipročně vypracovalo svůj vlastní plán. Nechalo SSRR uskutečňovat jeho plány na Ukrajině, které předpokládaly, že Rusko bude vojensky vtaženo do ozbrojeného konfliktu s Ukrajinou, tím nebude mít čas a prostředky se angažovat v Sýrii. Jenomže Putin se nenechal vyprovokovat, v klidu si odkrojil Krym bez jediného výstřelu a začal uskutečňovat svůj vlastní plán. Ten předpokládá vybudovat z Krymu nástupní prostor pro "pacifikační proces" na jih od ruské hranice. Zároveň si tím také Rusko uvolní ruce v Sýrii a s plným nasazením sil se může nyní věnovat řešení problémů na jižní hranici. Problémy v Sýrii může tak s klidným svědomím přenechat SSRR, který se bude muset vypořádávat s džihádisty – něco na způsob syrského Afghánistánu. Nějakou chvíli však ještě bude Rusko v Sýrii vyčkávat, dokud Západ dostatečně nevyzbrojí rebely, zvláště pak džihádisty, aby pak po jeho odchodu mohla začít ta pravá afghanizace syrského území. To už si s tím ale bude zatěžovat hlavu SSRR, na který se upře hlavní pozornost bojovníků svaté války (takový syrský Tálibán). O tom, že to zasáhne také okolní státy, netřeba vůbec pochybovat.

Rusko potřebuje ještě cca 3-5 let, aby dozbrojilo a pak mohlo vést efektivní útočné operace směrem na jih. Západu se neobává. Podle ruských finančních analytiků se zhruba po roce 2017 zhroutí západní finanční trh, takže Západ bude mít problémy sám se sebou (ostatně, mne, jakožto finančního laika by také zajímalo, jak dlouho lze tisknout papírové peníze, i když na druhé straně plně chápu, že papíru je všude dost, zatímco zlata se nějak nedostává). Čína má na svém území nemalé problémy s Ujgury, kteří jim tam dělají neplechu a jsou z velké části podporovaní Tureckem, takže zde najde s Ruskem snadno společné styčné body. Čína tak bude Rusku krýt záda.

K úplnému pochopení situace v Sýrii je však třeba trochu podrobněji uvést roli Ruska v této zemi. K tomu se musíme oprostit od snah vidět v jednání každého státu ušlechtilé zájmy, když v první řadě jde především o národní zájmy. Lidé si dost často tyto dva pojmy pletou a pak docházejí k mylným závěrům.

Pokusme se zodpovědět otázku, co vede Rusko k tomu, aby tak urputně bránilo Asadův režim. Tyto důvody jsou v podstatě dva. Ten první spočívá v efektivní likvidaci džihádistů Asadem, hlavně z oblasti kavkazských republik, kteří by jinak útočili na cíle uvnitř Ruska. Druhý je existence námořní základny v syrském Tartúsu. Tato základna plní dva hlavní úkoly. V prvé řadě zajišťuje logistickou funkci pro ruské lodě pohybující se ve Středozemním moři, v druhé řadě slouží její poloha jako odstrašující prvek pro Turecko. A tím se dostáváme k jádru pudla.

Právě Turecko dělá Rusku vrásky na čele. Zvláště pak po nástupu premiéra Erdogana k moci. V začátcích Erdoganovy vlády tu byly určité pokusy sblížit rusko-turecké vztahy na úkor USA, ale co začaly události v Sýrii, Turecko otočilo o 180 stupňů. Začalo podporovat Muslimské bratrstvo v Sýrii, čímž proti sobě popudilo Rusko. Navíc, stále více radikalizující se islám v Turecku a jeho vývoz hlavně do kavkazských států nedává Rusku spokojeně spát. Je jen otázkou času, než začne turecký voják bušit pětkrát denně hlavou o zem. Tito "janičáři", jak naši předkové nazývali vojáky Osmanské říše, než se Atatürk pokusil je sekularizovat, budou šířit poselství islámu na svých bajonetech. Snad stojí za zmínku, co slovo janičár znamená. Je to zkomolenina tureckého slova znamenající noví vojáci. Přitom slovo noví neznamená nově příchozí, ale noví duchem. Atatürk se bude v hrobě otáčet, až tito vojáci noví duchem islámu vyrazí do světa. Turecká armáda je druhou nejsilnější armádou v NATO a celkem slušně vyzbrojená, s bojovými zkušenostmi ze stálých střetů s Kurdy. Při představě, že dnes již islám mixovaný ropou působí bolení hlavy zbytku světa, pak představa islamizace druhé nejsilnější armády NATO je stejně vábná jako stát pod šibenicí a čekat, kdy trhnou podlahou.

Nedivme se proto Rusku, když jedná tak, jak jedná. Že to někteří lidé na Západě nevidí nebo nechtějí vidět, ať už z hlouposti či zbabělosti, neznamená, že i my musíme být stejně tak naivní. Rusko dnes již velmi dobře ví, že tento trend, o který se z velké části postaral Západ tím, že Erdoganovi pomohl zlikvidovat vojenskou diktaturu, která udržovala v Turecku sekularizmus, bude muset dříve nebo později nějak řešit.

Zde by bylo dobré trochu odbočit a říci, že za všechny současné i budoucí trable v Turecku může - demokracie. Když si Atatürk vojenskou silou vynutil v Turecku sekularizmus, neznamenalo to, že automaticky se všichni Turci stali sekularisty. Sekularizmu se podařilo jakžtakž uchytit v armádě, státní správě a trochu ve městech. Na venkově a v nižších vrstvách obyvatelstva zůstal pořád staletími preferovaný islám. Právě venkov, který v Turecku zůstává stále početně velmi silný, přihrává Erdoganovi tolik potřebná procenta ve volbách, aniž by ho kdokoliv mohl nařknout z porušování principů demokracie. Toho mistrovsky využil Erdogan, když založil islamistickou stranu a pak pod tlakem demokratických sil Západu uspořádal spravedlivé volby, které s převahou vyhrál (jen tak mimochodem, Hitler se dostal k moci také demokratickou cestou). Západ se už postaral o to, aby generálům, kteří v Turecku udržovali sekularizmus, přistřihl křídla. Dnes už generálové sedí v kriminále a islám (jistěže umírněný) slaví vítězství.

Americký prezident Benjamin Franklin, řekl: "Demokracie je, když dva vlci a jehně demokraticky hlasují, co bude k obědu. Svoboda je, když dva vlci a dobře ozbrojené jehně se hlasování odmítne zúčastnit." Přál bych si, aby všichni ti "demokraté a ochránci lidských práv", kteří na tom nesou vinu, měli do nejdelší smrti tu nejtvrdší stolici, protože za tohle si nic jiného nezaslouží.

Než začaly události na Ukrajině, byla Sýrie pro Rusko nepostradatelným partnerem. Nyní, kdy SSRR rozehrál svoji hru na Ukrajině, spadl Rusku do klína jak zralá hruška – Krym (no neberte to, když je to tak levný). Rázem se tím Rusku vyřešil problém s nástupním prostorem směrem na jih (pro čtenáře, kteří se chtějí o tomto tématu dozvědět něco víc, doporučují jakoukoliv učebnici dějepisu a pod heslem "Krymská válka" pochopí souvislosti). Navíc tím odpadl Rusku problém se Sýrií, když použije v praxi již úspěšně vyzkoušený recept. Pokud se Rusko "po anglicku" vymanévruje ze Sýrie, pak jeho místo vyplní USA, podobně jako v Afghánistánu, když to tam Rusko zabalilo. Není třeba velkých kombinačních znalostí, abychom předem uhádli, jak to dopadne, a nazvali to "afghanizací syrské krize".

A ještě krátce k Ukrajině. Jak tam to dopadne? SSRR to tam totálně podělal, o tom není nejmenších pochyb, a teď tam vrší jednu pitomost za druhou. Holt za blbost se vždycky platí. Všechny ty "tanečky" kolem Ukrajiny jsou nyní jen podružnými průvodními jevy, na kterých si přihřívají polívčičku zbrojařské firmy v naději, že na tom trhnou nějaké ty - money. Tyto firmy mají především zájem na tom, aby se vytvořilo zdání napadení Ukrajiny a dalších států Ruskem. Jedině tak můžou dosáhnout toho, že se začne na Západě silně zbrojit a penízky potečou. Proto foukají ze všech sil do skomírajícího ohýnku, aby proboha svatého snad neuhasl.

Nelze ani pominout fakt, že některé státy doufají, že by jim to mohlo vyřešit ekonomickou krizi, která, potvora jedna, se pořád drží přisátá jako klíště. Vždyť druhá světová válka také de facto vyřešila krizi třicátých let minulého století. Pozadu nezůstávají ani další státy, např. Maďarsko, v bláhové naději, že tím rozšíří svoje územní zisky. Stále se nemohou vyrovnat s faktem, že po dvou prohraných světových válkách o nějaké to území přišli a taková Podkarpatská Rus by se docela hodila pro posílení maďarského ega. Nechci sahat Němcům do svědomí, ale pro Ukrajinu měli vždycky "slabost". Už Hitler chtěl vybudovat z Ukrajiny obilnici Německa. V patách za Wehrmachtem jely plně naložené vozy německých sedláků, aby tento Hitlerův plán realizovali v praxi. Pak, když utíkali před Rusy s rancem na zádech, tak jsme je měli v "Böhmen und Mähren" nakvartýrovány pod krásným názvem "národní hosté" až do konce války, kdy pak zmizeli s odsunem. Na to by neměli Němci ani Ukrajinci zapomínat. Těch "supů", kteří by chtěli na Ukrajině urvat nějakou tu kořist, se vždycky najde vela, až prevela.

Vtírá se otázka, proč některé státy dělají ve svých jednáních tak triviální, do očí bijící chyby. Z velké části je to lpění na symbolech a mysl zatemnělá syndromy, které nedovolují oprostit se od nezaujatého pohledu na věc. Jako příklad lpění na symbolech můžeme uvést Hitlerův rozkaz dobýt za každou cenu symbol Ruska - Stalingrad. Kdoví, jak by se vyvíjel svět, kdyby tenkrát Hitler poslechl své generály, kteří mu radili, aby dal souhlas Paulusově armádě s ústupem od Stalingradu. A jak je to s těmi syndromy? Pro Německo zůstává stále syndromem druhá světová válka, pro Polsko je to Katyňský syndrom, pro Izrael je to Cohenův syndrom, pro USA Vietnam, Rusko - rozpad SSSR, pro Ukrajinu sovětští bolševici (Stalin) a němečtí nacisti (Hitler) a pro ČR to je rok 1968. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.

Co dodat závěrem. Toho, kdo otevřel "Pandořinu skříňku" s nápisem Ukrajina, jednou dějiny postaví do stejné řady vedle Hitlera a Stalina, protože za tu prasárnu nikam jinam nepatří. Historie bývá občas velká sviňa a ráda se vrací i s těmi hořkými konci, zvláště pak lidem, kteří si z ní nevzali ponaučení. Quo vadis, Domine?

Autor strávil více než třicet let v různých zemích blízkovýchodního regionu



Diskuse


P. Junek
9:33
22.4.2014

M. Baloun
23:35
21.4.2014

V. Lacina
21:24
21.4.2014

J. Kanioková
18:36
21.4.2014

P. Mach
19:28
21.4.2014

M. Prokop
21:06
21.4.2014

J. Kanioková
22:10
21.4.2014

J. Václavíková
23:01
21.4.2014

B. Rybák
15:13
21.4.2014

P. Mach
15:39
21.4.2014

I. Gellner
17:22
21.4.2014

P. Mach
18:12
21.4.2014

B. Rybák
12:22
23.4.2014

M. Prokop
14:51
21.4.2014

J. Sinnreich
17:29
21.4.2014

P. Brodský
11:55
21.4.2014

J. Boleslav
13:57
21.4.2014

M. Prokop
14:52
21.4.2014

E. Heusinger
11:34
21.4.2014

J. Svoboda
13:23
21.4.2014

E. Heusinger
15:35
21.4.2014

J. Svoboda
15:41
21.4.2014

E. Heusinger
16:28
21.4.2014

J. Jurax
18:58
21.4.2014

M. Prokop
14:52
21.4.2014

J. Navrátil
17:45
21.4.2014

J. Marek 602
11:08
21.4.2014

P. Mach
9:14
21.4.2014

J. Boleslav
13:58
21.4.2014

M. Prokop
21:11
21.4.2014

J. Gogo
9:06
21.4.2014

P. Mach
9:17
21.4.2014

M. Stuchlik
9:25
21.4.2014

J. Svoboda
13:31
21.4.2014

J. Svoboda
15:08
21.4.2014

J. Veselý 422
No
7:58
21.4.2014

J. Svoboda
13:27
21.4.2014

J. Veselý 422
17:37
21.4.2014

J. Kostelanský
7:50
21.4.2014

M. Stuchlik
9:26
21.4.2014

J. Kostelanský
10:06
21.4.2014

E. Tocháček
10:14
21.4.2014

P. Brodský
11:34
21.4.2014

E. Tocháček
12:47
21.4.2014

J. Boleslav
14:00
21.4.2014

E. Tocháček
16:33
21.4.2014

J. Kulheim
11:44
21.4.2014

J. Svoboda
13:59
21.4.2014

B. Rybák
12:08
21.4.2014

M. Klas
7:18
21.4.2014

J. Kostelanský
8:04
21.4.2014

S. Rehulka
4:54
21.4.2014

počet příspěvků: 68, poslední 23.4.2014 12:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.