18.7.2018 | Svátek má Drahomíra


SVĚT: Střet civilizací

14.4.2018

Deset let od smrti Samuela Huntingtona

Letos uplyne 10 let od smrti profesora Samuela Huntingtona, amerického politologa z Harvardu a poradce bývalého prezidenta Jamese Cartera, jehož slavná kniha „Střet civilizací“, která vyšla v roce 1996, vyvolala velký ohlas a polemiku, která trvá dodnes a naše dnešní shromáždění je toho důkazem.

Huntingtonovy myšlenky byly přelomové proto, že vyšly na svět v době vrcholícího triumfalismu Západu z vítězství ve studené válce a kolapsu komunismu a Sovětského svazu. Mainstreamovou euforickou atmosféru z tohoto nečekaného triumfu snad nejlépe vyjádřil ve své knize „Konec dějin a poslední člověk“ (1992) jiný slavný americký politolog Francis Fukuyama, který svou představou „konce dějin“ spojuje s nevyhnutelným universálním globálním vítězstvím tzv. liberální demokracie, tj. společenského systému v současnosti existujícího v USA a západní Evropě. Vývoj ve východní Evropě a na území bývalého Sovětského svazu mu jakoby dával za pravdu. Byla to doba, kdy vznikal lidskoprávní fundamentalismus a vývoz demokracie prostřednictvím amerických intervencí a humanitárního bombardování.

V této situaci působily Huntingtonovy myšlenky jako úvahy z jiného světa. Nepovažuji v této souvislosti za podstatné jeho vymezení rozdílných, potenciálně soupeřících civilizačních a kulturních center. Můžeme se přít o jejich výběr, svébytnost, udržitelnost atd. Na Huntingtonově přístupu oceňuji především přiznání přirozené různorodosti světa proti západnímu universalismu povýšeně ignorujícímu jiné tradice a kultury. Vyslovit 4 roky po Fukuyamovi tezi, že dějiny neskončily se studenou válkou, že proces globalizace je konfliktní a lidé v různých zemích mají právo žít podle svých zvyků a tradic, znamenalo rázný krok k návratu realismu do západního politického myšlení. Přesto však k tomuto poznání Západ v následujících dvou dekádách potřeboval zažít tragické debakly v Aghánistánu, Iráku, Balkánu, Sýrii atd.

Jestliže Huntington sehrál významnou roli při zpochybnění triumfalistického západního universalismu první poloviny 90. let, jeho klíčová teze, že lidstvo čekají nevyhnutelné konflikty civilizací, které nahradí dosavadní střetání národních států a jejich ideologií, je však podle mého soudu daleko spornější.

Od doby průmyslové revoluce určuje světový vývoj jeden civilizační okruh – Západ, který vznikem kapitalismu a s ním spojenými technologickými revolucemi získal rozhodující převahu nad ostatními civilizacemi. Ty se v koloniálních dobách staly ze subjektů mezinárodních vztahů objekty a byly nuceny se složitě a mnohdy násilně přizpůsobovat urychlené globalizaci a změnám vnuceným Západem. Některá z Huntingtonových mimozápadních civilizačních center rychle pochopila svoje zaostávání a neschopnost konkurence se Západem a snažila se sama aktivním napodobováním, dovozem technologií a reformami západní model imitovat (Rusko, Japonsko, Čína aj.). V některých případech se ukázalo, že jejich tradiční společenské hodnoty, vzorce chování a mentalita mohou v kombinaci se západními vzory přinést nečekaně úspěšné výsledky a v krátké době zásadně proměnit materiální podmínky života lidí a začlenit celé regiony do globálního uspořádání jako nové silné aktivní hráče. To je příklad východní Asie, především Japonska, Koreje a Číny. A tento model rozvoje se úspěšně šíří v celé jihovýchodní Asii. Dnes se zdá, že na podobnou, byť velmi specifickou cestu podobným směrem se vydává i Indie.

Platí však, že tyto země dosáhly velkých civilizačních posunů vpřed nikoliv primárně rozvíjením vlastních civilizačních tradic, ale inovativním přebíráním západních vzorů. Západní civilizace je stále určující silou globalizace, bez ohledu na vzestup Číny či Indie. Ty se staly velmocemi pouze díky západním investicím, transferu technologií, zavedením moderního školství podle západních vzorů atd. Mimořádná pracovní disciplína, meritokratické tradice či tradiční obchodní zdatnost byly nepochybně důležitými faktory, avšak rozhodující pro úspěch zůstal západní civilizační input. Japonsko, Čína či dnes možná Indie se staly v současnosti potenciálními soupeři západních velmocí nikoliv kvůli svým odlišným kulturním tradicím a civilizačním hodnotám, ale proto, že se svou, současnou érou globalizace nově získanou politickou, ekonomickou i vojenskou silou mohly vstoupit znovu jako hráči na mezinárodní scénu. Že je tento proces přejímání západních vzorů rozporuplný a konfliktní a že vyvolává protizápadní sentimenty je evidentní. Přesto však určující není návrat zpět k jejich minulosti, ale modernita inspirovaná či přímo vnesená ze Západu.

Proto je myšlenka střetu civilizací sporná a pro mě nepříliš přesvědčivá. Přes dnešní pozici Číny jako druhé supervelmoci není na americko – čínském soupeření nic primárně civilizačního, co by je zásadně odlišovalo od mocenských antagonismů mezi velmocemi v minulosti. Specifická je pouze skutečnost, že se Čína v souladu se svou hlubokou tradicí vidí jako přirozený střed světa, jehož převaha v čase nevyhnutelně vyjde najevo. Proto se čínská politika na mezinárodní scéně vyznačuje trpělivostí, dlouhodobostí a realismem. Jinak se ovšem stále drží ze Západu importované komunistické ideologie, kterou naroubovala na vlastní konfuciánské tradice a zkombinovala s částečným ekonomickým liberalismem.

Velmi problematické jsou pokusy o huntingtonovské vysvětlení dnešních problémů kolem islámu a islámského světa. Islám sice byl od počátku svého vzniku před téměř půldruhým tisíciletím vědomým a agresivním protivníkem křesťanského Západu, ale minimálně od katastrofy mongolského vpádu ve 13. století se celá muslimská civilizace nachází ve stavu stagnace přecházející ve strnulost a zjevný úpadek. Od porážky Turků u Vídně roku 1683 přestal být islám soupeřem a vojenskou hrozbou pro Západ, naopak téměř celý islámský svět se v následujících stoletích sám dostal do koloniálního područí evropských velmocí. Získání formální nezávislosti bývalých kolonií na tomto postavení periférie nic nezměnilo. Na rozdíl od východoasijské civilizace se v místní vlastní islámské kultuře a tradici neobjevilo nic, co by rezonovalo s impulsy přicházejícími s globalizací ze Západu, co by nastartovalo znovu společenský, intelektuální a ekonomický rozvoj a umožnilo tak hovořit o islámské civilizaci v huntingtonovském pojetí jako o reálném vyzyvateli a soupeři Západu nebo Číny. Islámský svět se stále nachází ve stadiu hluboké kulturní i ekonomické stagnace, silné politické a společenské nestability a soupeřem Západu nemůže být v žádném aspektu.

Fenomén islámského terorismu, který na sebe poutá v posledních letech takovou pozornost, není výrazem nějakého obrození islámu, jak se s oblibou někdy píše. Je to výraz beznadějné individuální či kolektivní frustrace některých muslimů neschopných smířit se s podřadným postavením, které jejich mateřské společnosti v Africe a Asii či oni sami jako migranti na Západě zažívají, a které je v totálním protikladu s nároky na převahu a nadvládu muslimů obsaženými v islámském náboženství, v jehož duchu byli vychováni. Islámský terorismus je extrémním vyjádřením komplexu méněcennosti, jímž je v éře informační revoluce zasažen celý muslimský svět, který svou všestrannou zaostalost a neschopnost denně vidí na všudypřítomných obrazovkách.

Považuji za velmi nešťastné prezentovat tento problém s odvoláváním se na Huntingtona jako boj Západu s novou agresí islámu a líčit jej jako střet civilizační. Hlavní nebezpečí pro západní civilizaci a její hodnoty, které stojí za jejím dosavadním triumfem, leží bohužel uvnitř západní společnosti. Není to vnější ohrožení útokem z jiných civilizačních okruhů, jak by se mohlo po studiu Huntingtona zdát.

Hlavním nebezpečím pro naši civilizaci, ale ve stejné míře i pro civilizace ostatní, je levičácký progresivismus, který je pohříchu zcela západní provenience. Od dob osvícenství dodává tento ideový proud pyšným západním intelektuálům víru, že vědí, jak se má svět změnit, a ambici takovou změnu uskutečnit a činit lidi šťastnými bez ohledu na jejich přání. Z tohoto ideového zdroje vzešel komunismus, který, importován do Ruska a Číny a dalších zemí, přinesl ve jménu údajného budoucího štěstí a svobody nepředstavitelné oběti a utrpení. Po jeho pádu však nové, zdánlivě „soft“ odnože stejného myšlenkového proudu ovládly mainstreamové politické myšlení na dnešním Západě a se stejnou mesianistickou vytrvalostí, jako kdysi komunističtí revolucionáři, se snaží „zachránit“ a přebudovat lidstvo podle svých představ.

Jiné civilizace zajímají tyto pokrokáře pouze jako užitečné nástroje k bourání dosavadních lidských identit. Odtud jejich podpora masové migrace a umělého promíchávání ras, národů a kultur, odtud multikulturalismus jako nástroj rozbití homogenity stávajících společností, odtud genderové a transgenderové teorie, jež mají změnit vlastní identitu jednotlivce. Průvodním jevem těchto sociálně-inženýrských experimentů jsou frustrace, střety, agrese a konflikty. Není to nějaká nová agrese obrozeného islámu, jak někteří říkají. Ten uměle do evropské společnosti implantují naše západní vládnoucí pokrokářské elity. Konflikty plodí multikulturalismus, vytváření paralelních společností, odmítání asimilace přistěhovalců a snahy zničit hodnoty vlastní společnosti a nahradit je novým umělým světoobčanstvím podle představ nové levice. Muslimští migranti jsou stejné oběti této zákeřné a nepoctivé hry jako evropské obyvatelstvo ohlupované báchorkami o solidaritě a pomoci trpícím.

Tím nijak nepopírám, že islámské náboženství v sobě obsahuje prvky, které potenciálně komplikují možnosti pokojného soužití věřících muslimů s nevěřícími, že zahleděnost tohoto náboženství do minulosti a ambice řídit každodenní živost jednotlivce i společnosti je v moderním světě a při koexistenci různých kultur v jednom státě velmi problematická. Právě proto je však masová migrace z muslimského světa do Evropy tolik nebezpečná a vytváří hrozbu těžkých společenských otřesů a konfliktů.

Měli bychom si však uvědomovat, že pohyb migrantů není spontánní. Že mu předcházely vojenské agrese, které zničily Irák, Afghánistán, Libyi a Sýrii, že bez organizovaného převaděčství za součinnosti vlád a mezinárodních organizací a západních NGO by problém masové migrace v současné dimenzi neexistoval.

Bohužel, je to stále Západ, jehož jsme součástí, kdo určuje pravidla hry, kdo disponuje dominantní vojenskou silou a kdo agresivně šíří své ideové koncepty. Proto nevěřím v to, že nás primárně ohrožuje střet rozdílných civilizací. Jsem přesvědčen, že se Huntington v této své hlavní tezi mýlil. Hlavní hrozba přichází stále z našeho bezprostředního okolí. Stále je to bohužel naše západní civilizace a v ní vzniklé nebezpečné ideologie. Tradice jiných civilizací, jejich kultura, zvyky a způsob života jsou od nich ve stejném ohrožení, jako ty naše.

Příspěvek pronesený na konferenci „10 let od smrti Samuela Huntingtona. Opravdu žijeme v éře střetu civilizací?“, Praha, 9. dubna 2018.

Institut VK



Diskuse


M. Baloun
22:00
15.4.2018

M. Prokop
22:25
15.4.2018

K. Janyška
8:51
15.4.2018

K. Janyška
8:51
15.4.2018

K. Janyška
8:51
15.4.2018

J. Vlček
10:24
15.4.2018

K. Janyška
20:51
15.4.2018

M. Pivoda
17:32
15.4.2018

K. Janyška
18:56
15.4.2018

M. Pivoda
20:21
15.4.2018

K. Janyška
20:53
15.4.2018

M. Pivoda
21:17
15.4.2018

I. Spálený
0:15
15.4.2018

K. Janyška
8:41
15.4.2018

J. Kanioková
18:44
14.4.2018

K. Janyška
19:01
14.4.2018

V. Čermák 376
19:16
14.4.2018

J. Jurax
20:46
14.4.2018

K. Janyška
21:11
14.4.2018

P. Grigar
21:38
14.4.2018

K. Janyška
8:43
15.4.2018

J. Vlček
20:26
14.4.2018

K. Janyška
21:09
14.4.2018

P. Grigar
21:44
14.4.2018

K. Janyška
8:48
15.4.2018

M. Pechr
2:46
15.4.2018

J. Kanioková
16:12
14.4.2018

J. Kanioková
16:38
14.4.2018

M. Mařák
13:41
14.4.2018

M. Prokop
18:23
14.4.2018

M. Mařák
21:48
14.4.2018

S. Donát
0:09
15.4.2018

M. Prokop
0:38
15.4.2018

I. Mertl
14:41
15.4.2018

R. Szewczyk
hm
11:55
14.4.2018

M. Drašner
8:23
14.4.2018

P. Grigar
21:54
14.4.2018

R. Tichý
7:27
14.4.2018

M. Prokop
11:30
14.4.2018

P. Dvořák
5:45
14.4.2018

Z. Rychlý
7:32
14.4.2018

P. Dvořák
7:41
14.4.2018

Z. Rychlý
13:33
14.4.2018

P. Dvořák
20:33
14.4.2018

Z. Rychlý
23:59
14.4.2018

M. Mařák
0:24
14.4.2018

M. Mařák
0:29
14.4.2018

M. Prokop
0:39
14.4.2018

M. Mařák
1:26
14.4.2018

S. Donát
1:33
14.4.2018

M. Mařák
1:41
14.4.2018

J. Huml
5:11
14.4.2018

M. Moravcová
8:02
14.4.2018

J. Kanioková
10:05
14.4.2018

S. Netzer
10:12
14.4.2018

S. Donát
11:33
14.4.2018

T. Hraj
9:37
14.4.2018

M. Mařák
9:51
14.4.2018

počet příspěvků: 66, poslední 15.4.2018 10:25









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.