23.10.2018 | Svátek má Teodor, Theodor


SVĚT: Spojené státy nepotřebují Rusko, stačí si samy

31.3.2017

V současné době jsme svědky zjevně se zhoršující situace mezi velmocemi – pokud tomu ovšem vskrytu není naopak. Paradoxně by to obojí totiž mohla být – v tom nejhorším případě – současně i pravda, týkala by se však jen těch nejhorších, civilizaci nebezpečných zájmů jestřábů na obou stranách.

Situace

Po konci studené války nastalo podivně až gentlemanské období, které se však působením vojenskoprůmyslového komplexu velmi rychle vrátilo „do normálu“. Mírová situace je pro tento druh byznysu smrtelným nebezpečím, válka je pro něj živou vodou. Takto prý vypadá normální svět.

Možná si tedy velmoci více rozumí ve vzájemném štengrování, které uvolňuje řízené množství strachu. Obyvatelstvo jím nesmí být paralyzováno, ale stmeleno. Pak je ochotno nechat omezit svá práva a svobody různým monitorováním či sledováním (a u nás dokonce i s kontrasledováním, ale to bylo jen kvůli kabelkám, nebo co).

Občas je vhodné – ví se to už od úsvitu lidské paměti – v takové situaci občas polaritu přehodit a do epicentra nenávisti místo vnějšího nepřítele na chvíli umístit nepřítele vnitřního, někoho, kdo – skryt mezi námi – je s oním vnějším spřažen. Následné perzekuce znamenitě upevňují poslušnost a bojovou morálku obyvatelstva. Kromě toho též umožňují nejhorší lidské pudy zacílit určitým směrem a poskytují tak davu uspokojení, násobené anonymitou a faktickou beztrestností.

Tendence

Nesnáze s interpretací situace leckdy zvyšují špatně pochopené vývojové linie. Nad propastí se může ve stejnou chvíli ocitnout jak ten, kdo míní bezstarostně udělat ještě jeden krok, tak i ten, kdo se z ní zrovna pracně vydrápal.

Objektem těchto těžkých interpretačních mýlek (ať pramenících ze setrvačnosti líného myšlení, nebo ze zlého úmyslu) je asi ponejvíce Rusko. Zmiňuje se často ruský antisemitismus – aniž by se bralo v potaz, že to je starobylá zátěž, s níž se Rusové perou a snaží se do toho marasmu nezabřednout. Tendence je to tedy v některých aspektech dokonce opačná než například v Polsku. V Rusku se od carských a bělogvardějských dob pogromy již neopakovaly – avšak v Polsku se odehrály ještě po druhé světové válce, jejímž hrůzným výlučným znakem byl právě holokaust.

Podobně boj s korupcí. Za Jelcina, kdy se doslova protrhly všechny bariéry, bylo Rusko Západem vynášeno do nebe, jak se přibližuje Západu. V něčem tehdejší Rusko dokonce ten Západ předstihlo. Jelcinova „Rodina“ rozkrádala půjčky z ciziny a propírala je v amerických bankách tak brutálním způsobem, že na to museli reagovat sami Američané. Putinovy snahy učinit korupci přítrž jsou vykládány jako ohrožení demokracie, protože se korupci daří potírat velmi omezeně.

Korupce je však býlí s velmi vytrvalými kořeny, to se ví celosvětově. Jenže někdo do ní zabředá, jiný se s ní pere. Současné pokusy shromáždit v Rusku demonstranty na protest proti „údajným“ majetkům Dmitrije Medveděva jsou tak opravdu chabým pokusem navodit dojem, že Rusko do korupce upadá.

Kybernetická éra

A do toho všeho se ještě výrazně změnil operativní prostor. Směšné jsou rádoby chytré řeči právě procitnuvších ignorantů o nějakých „hybridních ohroženích“. Ve skutečnosti nejde vůbec o nic nového, totální přístup k protivníkovi byl – kromě salónních bitev – používán odjakživa. Dovedně užitá psychologie vždy umocňovala převahu zbraní, toho si mohli nevšimnout pouze totální némtudumkové. Politikům tak vytírají oči starým zbožím, nové je pouze to „kybernetické“ balení.

Už v krymské válce v polovině XIX. století sehrál významnou roli tisk. Propaganda za první světové války spočívala pak hlavně na tištěných médiích, za druhé světové války na rozhlasovém vysílání, a za války studené na televizním vysílání. Nyní, kdy se válka podobá v mikrovlnce ohřívané zmrazené šlichtě, spočívá propaganda na kyberprostoru.

Jak poznat propagandu

Pravda, některého notoricky známého propagandistu lze sice poznat už podle ksichtu, ale nám jde o systém. Takže prvním znakem je, že se demagogicky soustředí pouze na jeden jediný výskyt kritizovaného jevu, což svědčí buď o jeho zabedněnosti, nevzdělanosti, ignorantství, nebo o tom, že chce vzbudit dojem, že nic jiného prostě neexistuje, že to není s čím srovnávat, že popisovaný jev je unikátní, a je zrovna a pouze jen tam, kde ho demagog odhalil.

Demagog se prostě vyhýbá jakémukoliv srovnávání, konfrontaci, a neustále omílá, že „to nejde srovnávat“ (jako třeba Kosovo a Krym). Přitom srovnávat lze i „nesrovnatelné“ – nesrovnatelné se obecně chybně říká – ale pouze za podmínky, že se poctivě vyjeví i závěr.

Druhým znakem je, že se u kritizovaného jevu soustředí pouze na jednu jeho část, buď negativní či pozitivní aspekt, ale pouze na něj. Nepřizná potenciální existenci obou. Cíleně opomíjí kontext: je to buď černé nebo bílé, a vždy to tak bylo, je a bude.

Třetím znakem je, že nikdy nepřijde se svým návrhem řešení, jak by mohlo být to kritizované reálně zlepšeno. Absentuje strukturovaný analytický závěr, nabízí pouze propagandistická klišé. Nic jiného totiž ani nabízet nemůže, protože se od počátku pohybuje mimo realitu. A to, co se pokouší lidem pověsit na nos, nesnese jakoukoliv zátěžovou zkoušku.

Bude mít Rusko svého Snowdena?

Už dávno tomu, co v různých náboženstvích, která se komplikovala do nepřehlednosti, začali kněží nabízet své služby, že ty náboženské úkony ve jménu věřících provedou za úplatu odborně za ně. Prima byznys! Je k tomu jen třeba udržovat povědomí o tom, že je to prostě nutné, jinak by ty ubohé životy věřících mohly stát ještě za míň.

Nu, a počátkem šedesátých let dvacátého století – na konci svého prezidentského mandátu – pronesl generál Dwight Eisenhower podobné varování. Vojenskoprůmyslový komplex si po dvou příšerných světových válkách – a za situace, kdy bylo jasné, že pro další válku hned tak podporu nesežene – hledal způsob, jak své živobytí „po bráhmansku“ sublimovat, aby byl zachován „byznys jako obvykle“. Takže nepřítel nezmizel, pouze ho nebylo možno lokalizovat (aféra s nechytitelným bosým šejkem Usámou bin Ládinem byla svým způsobem geniálním podfuckem). Válku s neviditelným nepřítelem díky kyberprostoru už taky není vidět – musíme jen věřit, že probíhá. Důkazy jsou však jen nepřímé – rozčilení státníci říkají překotně tak nesmyslné věci, že z nich jde opravdu hrůza. Ale! Vychází ta hrůza až z nich, nebo se opravdu skrytě děje něco nebezpečného?

Melou a melou tak usilovně, že lidé vzdají snahu se v tom nějak vyznat. Hrne se to na ně shora zdola. Prefíkaní Rusové na dálku ovlivnili volby v USA, v Holandsku, chystají se na Francii a na Německo a vůbec. Rusko už se zase hodí jako univerzální viník. A čím víc to zatlouká, tím je jasnější, jak zavilý to je nepřítel.

Takovýto přístup (obávám se, že cíleně) diskredituje jakoukoliv snahu o použití „selského rozumu“. Mohli bychom jeho užití proti Rusům připustit, říkají si možná někteří západní státníci – ale co kdyby byl pak použit proti nám??

Proto je velmi těžké odhadnout, co ti zatrachtilí Rusové vlastně dělají. Určitě nesedí s rukama v klín. Umí však kalkulovat. Mnohé vstupní hodnoty se však v jejich kalkulacích změnily. Takže sice nelze jako teoretickou variantu vyloučit, že opravdu by Trump bez Rusů nevyhrál, ale též nelze vyloučit již ne tak extrémní variantu, že Rusové jen drobně přikládají pod lázní, do níž si vlezli sami Američané.

Ano, lepší pojem bychom měli, kdyby z Ruska utekl na Západ nějaký ruský Snowden. Jenže zatím, jak se zdá, neutekl. A to již poskytuje jeden zajímavý parametr k hodnocení situace, a tím je míra loajality ke své zemi. Skutečná loajalita není vynutitelná, a je tím vyšší, čím větší je míra niterného ztotožnění jednotlivce se státem.

Proč by zrovna Trump neměl být sledován?

Zdá se, že Trump prochází fází, kterou snad nejlépe přirovnat ke skotským střikům. Roky si dělal byznys a mnoha věcí si nevšímal – vždyť žil v nejlepší ze všech možných demokracií. Pak to však začalo trochu drhnout, a tak se po babišovsku do toho pustil sám. S pusou taky slušně prořízlou – a ono opravdu to přineslo vítězství, protože lidé už toho měli dost.

Jenže se ty skryté zvyky své země začal učit až za pochodu. Možná si měl tehdy sednout a pustit si britský seriál „Ano, pane ministře/premiére“. Kdyby to pochopil, pochopil by dost. Ale – vzpomenu politicky příjemně nekorektního Pavla Bratinku, který mi vždycky kladl na srdce, že udělám menší chybu, podcením-li při psaní materiálů pro vládu její intelekt. Ani Trumpův intelekt neradno přeceňovat.

A tak se nyní celý svět smutně baví, jak Trump na své kůži zakouší móresy, které se vyvinuly ve Spojených státech za posledních 15-20 let. Móresy, jimiž USA obšťastňovaly celý svět – včetně svých spojenců. Není v tom nakonec trochu spravedlnosti?

Poučení ze Snowdena

Na rozdíl od nejtěžších podezření, co se týče ruských nepřátelských kybernetických aktivit (hypotetické, nijak zvlášť nekonkretizované ovlivňování chování obyvatel Západu), víme zcela bez dohadů a natvrdo, jakou praxi Spojené státy zavedly a provozovaly po dlouhé roky.

Kdyby šlo o monitorování – jakkoliv účelově definovaného – nepřítele, dalo by se to snad pozřít. Ale důsledné, cílené a nepřerušované monitorování údajných přátel a spojenců, kteří to submisivně pominuli, jako by se nic nestalo, to už připomíná výrok jednoho z podváděných manželů, když se dozvěděl, že to je Franta, kdo mu chodí za ženou: „Franta může, Franta je kamarád.“

Spojené státy prostě monitorovaly všechny politické a obchodní a finanční špičky ve všech zemích, na něž dosáhly. Dlužno dodat, že zařízení Spojených států obsáhnou celý svět.

Pointou potom je poznání, že celý ten velký strašák terorismu byl využit k povolnosti všech odposlouchávaných. Vzhledem k rozsahu však nemůže jít o boj s terorismem, ale o hospodářskou a finanční a politickou špionáž.

Kolik bulíků se vejde na Trumpův nos?

Trumpovi se sice leccos nezdálo, ale nedaří se mu dostat se k důkazům, že s ním bylo nakládáno jako s nepřítelem USA. Podle republikánského předsedy bezpečnostního výboru Sněmovny reprezentantů Devina Nunese byli lidé z Trumpova okolí sice monitorováni, ale stalo se tak náhodně, když americké zpravodajské služby cílily na někoho jiného a ti Trumpovi lidé jim „vběhli do odposlechu“, jak se říká zpravodajským žargonem.

Monitorování tak prý lze charakterizovat jako „náhodné“, s tím, že „neznamenalo porušení zákona“. Trumpův tým prý opravdu, ale opravdu nebyl terčem sledování, a informace byly získány neúmyslně. Jistě je tedy ani nikdo nevyslechl, nezaznamenal – ba naopak, hned je zapomněl. A nám nezbývá, než tomu věřit. Ale i Devinu Nunesovi to jde ztuha: „Je to možná legální, ale nevím, zda je to správné. A nemyslím, že by s tím byl americký lid spokojen.“

Zajímavou okolností podle Nunese je, že „nemůže vyloučit, že sledování se týkalo i Trumpovy komunikace“, ale též i to, „že do něj nebyli zapojeni vysocí činitelé Obamovy vlády“.

Trumpovi lidé prý byli odposloucháváni v rámci „doprovodného shromažďování informací“. To velmi neblaze připomíná oběti „přátelské střelby“. Nebylo na ně cíleno, nepřítelem už vůbec ne, ale přesto rodiny dostanou parte.

Proto jsme zkraje mluvili o těch tendencích. V USA to vypadá, že se ty móresy, jimiž oblažovaly celý svět, a jimž nestanovily žádná pravidla ani meze, se v závěrečné fázi s netušenou energií smrští a dopadnou na ně doma. Žádné Rusy potřebovat nebudou. Kdo s čím zachází...

PL, 29.3.2017



Diskuse


I. Teren
20:26
31.3.2017

J. Jurax
19:01
31.3.2017

M. Prokop
21:13
31.3.2017

V. Kobetič
17:15
31.3.2017

J. Jurax
19:04
31.3.2017

C. Hulka
14:30
31.3.2017

L. Kolman
14:33
31.3.2017

P. Válek
13:41
31.3.2017

L. Kolman
13:47
31.3.2017

P. Válek
14:37
31.3.2017

I. Mertl
13:33
31.3.2017

L. Kolman
13:40
31.3.2017

I. Mertl
14:04
31.3.2017

L. Kolman
14:31
31.3.2017

I. Mertl
18:36
31.3.2017

M. Prokop
21:14
31.3.2017

J. Jurax
19:03
31.3.2017

J. Urban
13:19
31.3.2017

P. Vaňura
13:01
31.3.2017

M. Kolář 067
12:54
31.3.2017

L. Kolman
12:34
31.3.2017

V. Halašta
12:56
31.3.2017

S. Netzer
11:31
31.3.2017

J. Václavíková
10:53
31.3.2017

P. Hlosta
8:30
31.3.2017

J. Fridrich
11:27
31.3.2017

V. Vaclavik
14:12
31.3.2017

I. Mertl
8:11
31.3.2017

Vladimír P
7:15
31.3.2017

V. Novák
10:05
31.3.2017

J. Krásenský
4:08
31.3.2017

J. Chodur
2:39
31.3.2017

R. Tichý
6:42
31.3.2017

Č. Berka
9:39
31.3.2017

V. Novák
10:08
31.3.2017

počet příspěvků: 46, poslední 31.3.2017 10:33









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.