Tedy alespoň Italové. Francouzi se raději vzdali večeře. Protože bez vína je to jako bez soli v oné pohádce: není to prostě ono.

Prý aby to íránského prezidenta neuráželo. Tedy ty nahé sochy.

Je to absurdní. Nešlo přece o nějaké dekandentní výstřelky moderní sexisticky pojaté reklamy na billboardech, s čímž mohou mít problém i někteří našinci (myšleno obyvatelé Západu), ale o staletími prověřené umělecké hodnoty. A umění není možné zahalovat či odhalovat podle takového či makového přesvědčení toho či onoho diváka, byť by to byl prezident cizího státu. Umělecké dílo musím přijmout jako celek, nebo jako celek odmítnout. Platí-li to druhé, pak nedává smysl, proč se nevzdám návštěvy výstavního prostoru, kde je takové umění shromážděno – třeba muzeí na římském Kapitolu.

To, co se stalo v souvislosti s návštěvou Rúháního je podobně stupidní, jako kdyby si jiný potentát při návštěvě ČR vymínil, že Dvořákovu Novosvětskou vyslechne, ale bez Larga (2. část), protože nemá rád táhlé skladby. Vyjít mu vstříc jistě lze, ale normální je říci: buď Novosvětská celá, nebo žádná. Pokud bychom mu vyhověli, musel by se Dvořák v hrobě obracet.

Anebo kvůli byznysu Largo z Novosvětské přechodně vyhodíme? Jako Italové „vyhodili“ (zakryli) v Capitoline Museums některá špičková umělecká díla?

Věc má samozřejmě celou řadu aspektů. Rúhání přiletěl do Itálie primárně dělat byznys. Ten má jasná ekonomická pravidla. Zjednodušeně řečeno: Vy nám prodáte to či ono, my vám za to zaplatíme. My budeme mít airbusy, vy prachy. (Jde tam přirozeně i o dlouhodobé investice, ale toto bylo zjednodušení kvůli ilustraci.) Všechno ostatní je „bonus“, v tomto případně zbytná servilita.

O čem tento případ svědčí? O tom, že muslimové chtějí víc než jen byznys. Chtějí nám vnutit svá „mimobyznysová“ pravidla. Nejsou ochotni akceptovat u nás náš způsob života, ba ani naše umění, jak patrno, leč u nich trvají také na svém „gustu“, aniž by byli ochotni přistoupit na kompromis.

Ten totiž vypadá takto: Podává-li se k obědu u hostitelů víno a já jsem absolutní abstinent, budu požadovat, aby se hostitel vína vzdal a stejně jako já pil nealko. To je kompromis po muslimsku.

Kompromis v pravém smyslu toho slova je poněkud jiný: Nepiji-li alkohol, požádám o nealko, aniž bych hostitele jakkoli omezoval v tom, co je obvyklé v rámci jeho životního stylu.

Rozumím tomu, že íránského prezidenta mohou urážet umělecká díla zobrazující nahotu. Mě zase uráží bezpočet toho, co se děje v Íránu. Například to, že Ghoucheh Ghavamiová skončila v roce 2014 ve vězení kvůli tomu, že šla jako fanynka na volejbalový zápas mužů. S podobnými, ba drastičtějšími excesy, které zní uchu západního člověka jako špatný vtip, se v Íránu setkáváme dnes a denně.

Co je ovšem ještě horší: zatímco Italové zakrývali, nejvyšší íránský duchovní vůdce odkrýval. Opět celému světu odhalil, co je tamní režim vlastně zač. V Den památky obětí holocaustu na videu sdělil následující neuvěřitelnou provokativní stupiditu, nelogičnost a lež v jednom:

Žádná z evropských zemí si nedovolí o holocaustu mluvit, ačkoli není jasné, zda je jádro této věci skutečné, nebo ne. A i kdyby to byla skutečnost, pak není jasné, jak se to stalo.

Přesně to je odpověď na vstřícnost Italů, kteří tak dbali na to, aby se nedotkli jemnocitu prezidenta ajatolláhovského režimu. My zahalíme sochy – a vy za to poplivete památku všech obětí nacistického vraždění židovského národa. Bravo!

Dovolím si ocitovat slova z diskuse na Novinkách.cz, kde k článku o Chameneího vyjádření na video o holocaustu paní Blanka Kubištová z Chomutova napsala:

Zajímalo by mne, kolik mu bylo, když byla moje matka v koncentračním táboře a otec na nucených pracech v rajchu. Sprosťák dementní. Proč takové zprávy vůbec píšete?

Odpovím: Takové zprávy se zveřejňují proto, abychom věděli, s kým máme tu čest, komu věříme, že bude dodržovat jadernou dohodu podepsanou s mezinárodním společenstvím a s kým budeme znovu ochotně obchodovat. Je také dobré připomenout, kdo že to před Íránem opakovaně varuje: vládní reprezentace Státu Izrael.

A k druhé otázce. Chameneí je ročník 1939. Snadno si spočítáme, kolik mu bylo let, když nejen matka paní Blanky trpěla v nacistickém koncentráku.

Stejskal.estranky.cz