Podle posledních novinových zpráv se opět zdá, že co katolický kněz, to úchylný pedofil (omlouvám se všem slušným pedofilům za to, že jsem urazil jejich přirozenost). Jsou ovšem i tací, a kdyby býval jen jeden, už to je mnoho. Nicméně by bylo také dobře pohlédnout na skutečně existující problém trochu s odstupem.

Zavedením nového církevního zákoníku roku 1983 ztratila platnost instrukce Crimen sollicitationis z roku 1962 stanovující postup v případě, že kněz využije zpovědi k sexuálnímu obtěžování zpovídaného anebo že se dopustí pedofilie, zoofilie či homosexuality. Takový čin měl svědek či oběť do jednoho měsíce oznámit biskupovi či představenému řeholního společenství a obviněnému hrozil trest zbavení úřadu. Nový Codex iuris canonici tuto otázku nijak speciálně neřešil, a tak postupovala každá diecese více méně podle svého. Aby se předešlo jakémukoli podezření z jánabráchismu v jednotlivých diecesích, byla roku 2001 instrukcí De delictis gravioribus stanovena povinnost všechny takové případy (i jiné, třeba zneužití Eucharistie k magickým úkonům) hlásit do Říma Kongregaci pro nauku víry, která přebírala nad vyšetřováním dozor. Jak uvedl v italském deníku Avvenire (13. 3. 2010) vedoucí kongregační disciplinární komise Charles J. Scicluna, řešilo se od té doby 3000 případů spadajících do doby posledních 50 let. Prvotní nával přišel pochopitelně ze Spojených států, v současnosti je hlášeno ročně mezi 220 – 250 případy, z nichž asi 80 % končí trestným opatřením, včetně propuštění z duchovenské služby. Tento trest potká zásadně všechny duchovní odsouzené za pedofilii státními soudy. Jak vidno, nejde o jednotlivce, ale uvědomíme-li si, že je v současnosti na celém světě 400.000 katolických kněží, sotva můžeme označit problém za masový. Nechci nic zlehčovat, prosím, jenom bych rád uvedl vše do správné perspektivy.

Nyní se v souvislosti s Irskem hodně hovoří o masovém sexuálním zneužívání chovanců v tamních školách. Podrobně se záležitosti věnovala na Neviditelném psu M. Freiová v článku Žernov osličí, takže jen stručně připomenu hlavní body. Pověřená The Commision to Inquire into Child Abuse zveřejnila vloni šestisvazkovou zprávu o půlčtvrta tisíci stranách, která přinesla jednak svědectví 1090 osob, které vypovídaly o příkořích, jichž se jim dostalo, jednak podrobné informace o historii onoho zneužívání. Kdo si jen prolistuje příslušná akta, zjistí, že si irský stát naprosto nevěděl rady se sirotky a problémovou či přímo kriminální mládeží, jejíž množství po druhé světové válce značně narostlo, a tak ji přikazoval do církevních internátů, ne nepodobných polepšovnám. Tamní výchova se bohužel neobešla bez násilí a fysických trestů, které se tehdy ovšem běžně praktikovaly i v prestižních školách soukromých, jak realisticky poznamenal jeden z chovanců: „Měli jsme zadarmo to, za co bychom jinde museli draze platit.“

Český čtenář bude asi při čtení zprávy překvapen rozsahem pojmu „zneužívání“ (abuse): za zneužitého je tu považován i chovanec ostříhaný dohola za útěky, což byla i v našich dětských domovech normální praxe aniž by se nad tím dosud někdo pozastavoval. Zjistí, že irské děti byly i „emočně zneužívány … nedostatkem laskavosti a soucitu“, což je ovšem ryze subjektivní kategorie. Zjistí, že z oněch necelých jedenácti set obětí spadaly jen dvě desítky do posledních dvaceti let, takže přísně vzato nejde o žádnou žhavou aktualitu, nýbrž dodatečné vyšetření někdejšího stavu. Zjistí, že – ačkoli je zpráva tak konstruovaná, že velmi ztěžuje celkový přehled – jen polovina obětí byla zneužita sexuálně, do kteréžto kategorie spadá i „nekontaktní zneužití“: slovní obtěžování, narážky sexuální povahy, nucené odhalování (rozuměj stažení kalhot před výpraskem), voyeurismus a podobně. Pod „kontaktním zneužitím“ se zase mnohdy skrývaly pouhé dotyky. A pokud došlo ke skutečnému sexuálnímu styku, pak je tu započítána i vzájemná agrese mezi chovanci, častěji agrese laického personálu obviňovaných ústavů. A nakonec čtenář zjistí, že ty případy, které si vybaví v mysli při vyslovení pojmu „sexuální zneužívání ze strany kněží“, tak často paušálně opakovaného sdělovacími prostředky v souvislosti s Irskem, se počítají spíše na promile než procenta. Vždyť mezi sexuálními agresory bylo za celých 66 let vyšetřovaného období úhrnem 22 duchovních! (III., 7.138 a 9.94)

Nutno bezvýhradně říci, že pro člověka dnešní doby není zpráva nijak veselým čtením, třebaže jsou v ní uvedeny i pozitivní zážitky a zkušenosti. Ale není ani důvod nafukovat skutečnost, jedině snad ten, že by konstatování suchých fakt nepůsobilo tak hrůzostrašně. Necelé dva tucty provinilců od roku 1936 do roku 2000, jakkoli to není málo, by zřejmě nedokázaly vyvolat ve veřejnosti tu správnou „morální paniku“ ohledně rozbujelé pedofilie v církvi.

Aktualitou dnešních dnů je ovšem skandál v Německu. Vypukl v únoru, když se představení jesuitské Canisiovy koleje v Berlíně veřejně omluvili za dva učitele, kteří se před čtyřiceti lety dopustili nemravného skutku. Věci se chytil týdeník Der Spiegel, který paradoxně v témže čísle (6/2010) litoval ubohého pronásledovaného Romana Polanského, zatčeného na podzim ve Švýcarsku pro dávné znásilnění třináctileté dívky. Místo aby měla redakce radost, jak se idea sexuální revoluce, protlačovaná listem od počátku jeho vydávání, načas prosadila i v prostředí pro ni vcelku nepříznivém, vyzněl článek kupodivu kriticky a vyústil v celospolečenskou diskusi, jejíž ozvěna k nám doléhá jen ve zlomcích.

Německá církev totiž ze sebe nehodlala udělat fackovacího panáka. Na jednu stranu vyzvala všechny kněze, kteří se dopustili v minulosti přečinu, aby se sami udali úřadům, čímž zajistila na další týdny novinářům obživu, na druhou stranu poukázali církevní představitelé, a jako první augsburský biskup Walter Mixa, že celá německá společnost je příliš zahlcena sexuálně dráždivými podněty v tisku, televizi, v reklamě, umění... Pak ovšem není divu, že v síti sexualisace uvízl občas i kněz. Zneužívání dětí není problémem vnitrocírkevním, nýbrž nesrovnatelně širším. Abyste měli přesnější představu o jeho rozsahu, pak vězte, že za posledních patnáct let bylo v Německu policii nahlášeno a vyšetřováno 210.000 případů obvinění z pohlavního zneužití dětí, z toho 94 se týkalo kněží, tedy ani ne půl promile celkového počtu. Naopak tři čtvrtiny případů se odehrají v rodinách. Proč by se o nich mluvit nemělo? Proč soustřeďovat pozornost jen na stovku černých ovcí a zbylých 209.900 nechat bez povšimnutí? Snad proto, že dokazují, jak společnost vážně stůně?

Církev je ovšem více na ráně a mnozí na ni mají doslova spadeno. S pozoruhodným vysvětlením přišel německý psychiatr Manfred Lütz, ředitel nemocnice Alexiánského bratrstva v Kolíně nad Rýnem. Církev v dnešní společnosti hraje freudovskou roli otce, uvádějícího do rituálů, s nímž se syn v období dospívání střetne v zápasu. Takový otec mnoha dnešním lidem chybí. Dříve jej Němci měli alespoň v císaři, ve Vůdci, potom v politicích, ale dnes? Dnešní politici, píše Lütz, jsou tak rozbředlí, že by se klidně zúčastnili demonstrace proti sobě samým. Zato církev, trvající po sta- a tisíciletí na neměnných principech, to je skutečná výzva pro všechny moderní bořitele mýtů, tabu a jiných zdánlivých přežitků, kteří jinak postrádají pevný cíl, na který by mohli zaměřit svůj nevybouřený pubertální protest.

Poněvadž byly v Německu diskutovány a znovu připomínány především staré případy z šedesátých až osmdesátých let (devadesátá léta jsou již výjimkou!), jejichž pachatelé byli už mnohdy soudně trestáni, někteří dokonce již jsou po smrti, brzo vyšlo najevo, že i protistrana má ve skříni kostlivce. Známý zelený europoslanec Daniel Cohn-Bendit se v roce 1975 ve své knize Der große Basar pochlubil, jak pomáhal ve frankfurtské universitní mateřské škole pětiletým dětem v sexuálním sebeuvědomění. Nejtřaskavější části tehdejší vydavatel dokonce censuroval. Roku 2001 sice německý ministr Klaus Kinkel vyzval autora, aby své tehdejší počínání vysvětlil důkladněji, zavdal tím však Cohnovi jen příležitost k vítanému sebezviditelnění. Dodnes nikoho ani nenapadlo vyzvat jej kupříkladu k demisi, omluvě či dokonce odškodnění. Na jednu stranu je potěšující, že se na příslušníky katolické církve kladou přísnější mravní měřítka než na zelené poslance, na druhou stranu to však zavání dvojím metrem a účelovým postojem kritiků, kteří mají sami na hlavě kila másla řádně rozměklého, jak uvidíme níže.

Kde se vlastně tehdy mladý revolucionář podobnému chování naučil? Kde jinde než ve škole. Cohn-Bendit absolvoval takzvanou heppenheimskou Odenwaldschule, pokrokovou školu se stoletou tradicí, která působí již padesát let pod záštitou UNESCO. Žáci tam jsou vychováváni zásadně antiautoritativně, učitelům tykají, žijí s nimi pohromadě v jedné skupině, v duchu staroněmecké kultury cvičívali nazí a tak podobně. Bohužel, i v této škole se děly ošklivé věci, které nyní vypluly na povrch: i sexuální revoluce začala požírat své děti. To se ovšem příliš nehodilo, vždyť tato škola měla být přesným protikladem tmářské církevní výchovy, takže kupříkladu deník Frankfurter Rundschau dramatickým podtitulkem „Co věděl Ratzinger?“ vyzval papeže, aby se vyjádřil k událostem v Heppenheimu, který pro jistotu ještě redaktoři virtuálně přemístili z dalekého Hessenska do jeho někdejší mnichovské diecese. Je to zdánlivě absurdní, vinit církev i z přestupků liberálního školství, ale nepostrádá to metodu. To, že se i u nás v tzv. „seriosním tisku“ našli začínající novináři, kteří se pokusili na tomto poli získat své první ostruhy, nepovažuji za překvapující. Přestože jejich konstrukce mají několik styčných bodů se skutečností, to hlavní si autoři nechávají pro sebe a presentují čtenáři jen polopravdy.

A ještě něco nám zůstávají sdělovací prostředky zpravidla dlužny. Zatímco obvinění dostane širokou publicitu, očištění proběhne zcela nepozorovaně, takže si málokdo uvědomí, že spolu se zdánlivými světci, „Scheinheiligen“, řečeno spolu se Spiegelem, zde máme i „Scheinopfer“, zdánlivé oběti, které sáhly z jakýchkoli důvodů ke křivému obvinění. Asi nejvýše postaveným hierarchou byl arcibiskup v Melbourne George kardinál Pell, obviněný roku 2002 z 40 let starého údajného zločinu, nicméně se mu podařilo očistit. Nejznámějším byl naopak loni suspendovaný řadový irský kněz John Kinsella, propíraný ve známém pseudodokumentu BBC „Sex Crimes and Vatican“ (2006). Jeho případ nepostrádal zvraty: v červnu 2007 byl jeden ze „zneužitých“ odsouzen na čtyři léta do vězení pro křivou výpověď, načež vzali další tři „poškození“ své žaloby raději zpět. O řečeném však jen spoře referovaly čistě lokální listy Irish Examiner či Dublin Evening Herald: přece jen je větším soustem kněz obžalovaný než osvobozený. Ještě typičtěji skončil roku 2007 případ arcibiskupů Norberta Rivery z Mexika a Rogera Mahonyho z Los Angeles, obviněných z krytí pedofilního kněze. Po půlroční masivní tiskové kampani se světovou odezvou mělo dojít k soudu, avšak žalobci nepřišli. Zjevně se jenom pokoušeli vydírat „odškodnění“.

Vůbec nejpitvornějším vkladem do německé diskuse bylo vystupování představitelů strany zelených a svobodných liberálů, zaujímajících stanovisko nesmiřitelně kritické. Zeleným se ovšem pro jejich pokrytectví vysmál sám Spiegel: ještě roku 1985 předložila strana ve spolkovém sněmu návrh na zrušení dvou paragrafů trestního zákona postihujících sexuální kontakty s nezletilými, poněvadž prý vyjadřují zásady měšťácké morálky a brání dětem ve svobodném rozvoji osobnosti. Zemské stranické sněmy v témže roce podpořily myšlenku beztrestnosti „vzájemně dobrovolných“ sexuálních styků dospělých s nezletilými a odsoudily společenské potlačování nenásilné sexuality s dětmi, kterou nutno nahlížet positivně, neboť „i děti jsou lidé a nikdo nemá právo pod jakoukoli záminkou potlačovat jejich práva na sebeurčení a osobní štěstí“, a to obzvláště v případech, kdy například jejich homosexualita není rodiči akceptována.

Podobně si naběhla spolková ministryně spravedlnosti Sabine Leutheusserová-Schnarrenbergerová z FDP, která rozvířila debatu prohlášením, že katolická církev brání vyšetřování. Přestože se za ni postavila celá tisková skupina Springer (deník Bild a tiskoviny jemu podobné), střízlivější pozorovatelé v tom viděli pokus odpoutat pozornost od stranického šéfa Guida Westerwelleho, který jako prononcovaný homosexuál čelil právě výtkám, že svému miláčkovi Michaelu Mronzovi zajišťuje přes svěřené ministerstvo zahraničí lukrativní zakázky (to by bylo soustečko pro Jardu Duška!). Byla proto kritisována řadou politiků, svou bavorskou resortní kolegyní počínaje a ministerskou předsedkyní Angelou Merkelovou konče. Zároveň vyšlo najevo, že Leutheusserová působí jako poradkyně spolku Humanistische Union, který se ještě roku 2000 vyslovil „proti užívání trestního práva k prosazení sexuální morálky“ a odsuzoval „křížové tažení proti pedofilii“. Ano, čtete dobře, to hlásali ještě před deseti lety. A tito lidé by dnes chtěli někoho plísnit za údajnou tichou podporu pedofilie!

Je nesporné, že se v církevních institucích odehrávaly věci, které by nikdo zažít nechtěl, ale znovu pohleďme na celkovou perspektivu: z více než 15.000 kněží, působících dnes ve 27 německých diecesích, jich je zatím stíháno 14 – znovu tedy opakuji, nejde o žádný hromadný úkaz, žádné „masové tutlání, které se provalilo“, jak by nás chtěly některé novinové titulky přesvědčit. Problém kněžských zvrhlíků, přestože jej považuji za velmi vážný, není tak rozšířený, jak by ho některé sdělovací prostředky chtěly vypodobnit a rozhodně je už po dvě desetiletí na ústupu.

Hodně diskutujících se domnívá, že je na vině celibát, kněžské bezženství. Návrhy na jeho zrušení jsou zatím ale jen zkratkovitými výkřiky. Protestantské církve si na žádný celibát nehrají a ani zdaleka nelze říci, že by měly čistý stůl. Jak poznamenal berlínský profesor soudní psychiatrie Hans-Ludwig Kröber, podle statistiky se ženatý muž dopustí zneužití s šestatřicetinásobně vyšší pravděpodobností než celibátník. To je naprosto zřejmé, připomeneme-li výše uvedená čísla o zneužívání dětí v Německu. Ani v Odenwaldschule přece žádný celibátní režim nepanoval, ani v mezinárodní luxusní škole Salem na břehu Bodamského jezera, ani v bývalém východoněmeckém dětském domově Pretzsch, kde rovněž ke zneužívání docházelo. Dokládají to i statistiky kupříkladu ze Spojených států. Ano, bylo tam odsouzeno za zneužití mladistvých přibližně 100 kněží – ale za stejnou dobu propadlo trestu za tentýž delikt přes 5000 naprosto necelibátních učitelů, trenérů, vychovatelů... Jen skautská organisace se musela v letech 1973 – 1993 zbavit 1476 oddílových vedoucích pro „nevhodné chování“ vůči hochům. O tom se u nás pochopitelně nepsalo. A navíc: zrušení celibátu by sotva bylo podstatnou nápravou, když jsou čtyři pětiny přečinů homosexuální povahy. To bychom museli zásadně předefinovat manželství, k čemuž zatím nedošlo, třebaže evropské instituce pracují v tomto směru velmi usilovně.

A kde se stala chyba? Odpověď je nasnadě – ale to by muselo být předmětem samostatného článku.