29.9.2016 | Svátek má Michal






SVĚT: Signály ze Stockholmu

24.6.2013

"My Švédi jsme takoví pitomci," svěřoval se mi světlovlasý mladík, s nímž jsem se setkal v jedné ze středoamerických republik, "každému věříme." Nu ano, asi ho zrovna někdo ošidil, okradl, peníze z něj podvodně vyloudil, nic vzácného v těch končinách, ale Švédové na to nejsou zvyklí. Mnohasetletá odloučenost skandinávských zemí od zbytku Evropy, drsné podnebí, obtížné životní podmínky na osamělých dvorcích, kde byl člověk odkázán na pomoc druhých, to vše dalo vzniknout lidskému typu ne právě hovornému, ale solidárnímu, bezelstně přátelskému, nezištně nápomocnému, s nezbytnou podmínkou vzájemné důvěry. Moderní čas přinesl lecjakou změnu, zpoza moře se rozšířilo zejména do větších měst zlodějstvo i jiné nectnosti, stále je ještě však příjemné žít ve Švédsku, mezi lidmi, kteří jsou takoví pitomci, že každému věří.

Znám Švédsko dobře a mám je rád. Stávalo kdysi na předním místě mých emigračních plánů a dodnes mě trochu mrzí, že to nakonec dopadlo jinak. Proto také se mě tolik dotkly zprávy o těch randálech ve Stockholmu a v jiných místech té sympatické země. Stovky hořících aut, obloha zrudlá požáry, vymlácené výlohy, zdemolované školy, mezi tím se motá bezradná policie… jaký běs posedl krásné, mírné, pokojné Švédsko, kde bych býval tak rád žil? Inu jaký: podobně jako ten mládenec na verandě středoamerického hotýlku, ani zástupcové veřejné moci, v jejichž kompetenci se nalézá přistěhovalectví, si nestačili všimnout, že svět není zalidněn samými Švédy. Plni důvěry v lidstvo otevřeli dokořán dveře uprchlickým proudům ze zemí, v nichž panují zcela jiné obyčeje. Přijmeme je mezi sebe, říkali si, trochu jim vypomůžeme, poskytneme jim pracovní a jiné příležitosti, oni je vděčně přijmou a život půjde dál, jako šel. Jen snad že těch tmavých tváří bude o něco víc, ale to přece nic neznamená, podstata lidství je na celém světě stejná, jak pravil jistý moudrostí proslulý filosof. A ono houbeles. Výsledkem ušlechtilých snah není ve své různosti jednotná multikulturní společnost, jaký byl blahodějný předpoklad, nýbrž hořící stockholmská předměstí. Zřejmě šlo cosi šejdrem. Ale co?

Za oněch vzrušených dnů, kdy byly stockholmské rumrejchy v nejlepším, vyšel na to téma v listu Dnes článek pana Teodora Marjanoviče. Ne že by ničitelské orgie schvaloval; to nikterak. Jen je vysvětluje. Mladí imigranti, vesměs už ve Švédsku narození, jsou – cituji – zklamaní, nemajetní, naštvaní, každý den kolem sebe vidí sociální bídu a chudobu… Přičemž to nejsou žádní islamisté ani marxisté, prostě jen ztratili víru v budoucnost. Jsou frustrovaní z toho, jak odstrčeně a zapomenutě se cítí. A zakončuje článek slovy - ať se nám to líbí nebo ne, tihle mladí lidé se považují za oběti systému.

Nu, nejsa přece jen Švédem neberu hned tak stoprocentně, co komu od pera ukápne; i rozhodl jsem se zmíněmé údaje přešetřit. Byla řeč o té sociální bídě a chudobě; i dotázal jsem se naší česko-švédské přítelkyně pani Milady: kolik pobírá na sociálních dávkách člověk, ať domácí či přistěhovalec, který z jakýchkoli důvodů nepracuje, takže mu nevznikl nárok na podporu v nezaměstnanosti? Pravidla jsou dosti komplikovaná, zněla odpoděď, ale přibližně je lze shrnout takto: kdo je na sociální podpoře, hradí mu švédský erár všechny životní náklady (stravu, bydlení, oblečení, ostatní potřeby), navíc ještě k volnému použití hotovost ve výši zhruba tří tisíc švédských korun. Chápu se počítačky…1 Skr = k dnešnímu dni 2,99 Kč… to máme… 8970 kaček českých návdavkem k veškerému zaopatření… no sakra. Tušil bych, že leckterý příjemce nižšího platu v království českém – ani by to nemusel být důchodce - by nikterak netrpěl frustracemi, nýbrž by si medil jako opice o pouti. To se ovšem týká švédského sociálního případu, je-li se svou frustrací sám; stačil-li naplodit hojnost potomstva, jak jest v určitých kulturách běžné, může součet všech přídavků a příspěvků převýšit sumu, k níž to dopracoval slušně vydělávající zaměstnanec i leckterý drobný kapitalista.

Ale to je jen materiální stránka věci. Krom té chudoby, jak již řečeno, se přistěhovalecká mládež cítí odstrčeně a zapomenutě, ztratila víru v budoucnost, považuje se za oběť systému, takže musí zapalovat auta a vytloukat výlohy. K tomu bych měl co připodotknout. Neboť i já jsem kdysi v čele své rodiny přitáhl do cizí země co uprchlík s rancem na zádech a pár stovkami načerno posháněných dolarů v kapse. I já jsem se mohl přihlásit na sociálním úřadě a pobírat podporu v podmínkách hostitelské země skrovnou, ale přímo rozmařile štědrou v porovnání s podmínkami v opuštěné vlasti; a cítit se odstrčený a zapomenutý, ba naštvaný, až by se to zdání rozplynulo. Místo toho jsem přemýšlel - a ne až po příjezdu, nýbrž dlouho před ním - čím a jak bych se mohl v nových podmínkách uplatnit. Okolnosti ukazovaly někam za Atlantik; i učil jsem se anglicky jak mourovatý; emigrantský vítr však s námi zacloumal jinak a skončili jsme v Německu. Nějaké zbytky jazyka Goethova jsem měl v hlavě ještě z protektorátní školy, ale silně už pozapomenuté; i vrhl jsem znovu do učení a ještě mourovatěji, až Němci začali říkat – ten váš přízvuk, inu ano, ale slovní zásobu máte vynikající! S tím už se dalo něco počít. Po odborné stránce to taky nebyla žádná zvláštní sláva. Jakožto kádrový vyvrhel jsem strávil větší díl své kariéry v podřadných dělnických povoláních, což bylo ve staré vlasti když ne společensky, tak aspoň finančně výhodné, v kapitalistickém Německu ale nic moc; i vyšťoural jsem z paměti, co mi v ní zůstalo z věd geologických, než mě bolševik vyhodil k lopatě, a učil se znovu a nejmourovatěji. Výsledkem obojí té snahy bylo místo v Dolnosaském úřadu pro geologii, v němž jsem se dočkal důchodu. Což neuvádím, abych se vytahoval, jen nabízím k srovnání.

Ostatně si nemyslím, že by tomu bylo příliš jinak, kdyby nás emigrantský vítr býval zanesl do Švédska. Ledaže bych se býval učil místo němčiny jak mourovatý švédsky a údělem by se mi stalo jiné odvětví geologie, případně něco úplně jiného, co bych se musel učit od začátku a co nejmourovatěji. Není na tom nic zvláštního, v naší české exilové komunitě to dokázal víceméně každý. Proč ne ti, kteří jsou tak odstrčení a frustrovaní, že musí ze samé dišperace podpalovat na stockholmských předměstích auta? Že jazyková bariéra… ale prosímvás. V druhé generaci by dle vší zkušenosti mělo být dávno po ní; naši emigrantští harantíci vesměs mluví německy líp než česky, ne, tím to není. Že běženci odněkud z plání mezopotámských právě neoplývají odbornou kvalifikací, tomu rád věřím; ale snad i švédský erár nabízí každému, kdo má zájem, kurzy sváření nebo malířství pokojů. Leda by zájem nebyl, zajisté.

Autor svrchu zmíněného článku… ne že by si vymýšlel. Jen trochu přemalovává skutečnost. Ti frustrovaní cizojazyční mladíci, děti imigrantů ze Somálska, Balkánu, Turecka… také na to jsem se vyptal naší švédské přítelkyně. Turků prý u nich není mnoho a živí se vesměs řádně; co pak se Balkánu týče, nu, bývalo Švédsko plné Chorvatů a jiných Jugoslávců, jak ještě sám pamatuji, ale už se integrovali, pošvédili se, jen ta jména na –ič svědčí o zemi původu. Takže už ze všeho zbývá jen ten pás neklidu, táhnoucí se od Somálska přes Egypt a jiné severoafrické končiny až po Sýrii, Irák a Palestinu. Chápu, že je proč odtamtud utíkat, ale my si všimněme něčeho podstatnějšího: jsou to krajiny povýtce islámské. Pan Marjanovič tu souvislost popírá, nikdo že při tom plundrování a výloh vytloukání neprovolává Al-láhu akbar, jen je tak drobet frustrovaný, ale to asi nebude celá pravda. Souvislost s islámem jakási bude, a dosti značná; to si však vyžádá zvláštního odstavce.

Slovo islám, odvozené od arabského aslama, poddati se, oddati se (do vůle Boží), z největší části celý problém vysvětluje. Nic nekoná člověk z vlastního rozhodnutí, ani kámen z dlaně puštěný nepadá k zemi, jak by si někdo mohl myslet, to ruka Boží ho tam řídí. Totéž platí například v silniční dopravě. Mohlo by se zdát, že muslimský řidič jezdí jako blázen, ale skutečnost je jiná, jak o tom poučil žák jedné autoškoly u nás v Hannoveru vlasy si rvoucího instruktora: "Proč ty rozčilovat? Alláh chce – krach. Alláh nechce – nikdy krach!" A je to, k čemu nějaké dopravní předpisy. Jest muslim zcela zproštěn odpovědnosti za své jednání, leda by jednal proti vyslovené vůli Boží; ale ani to vlastně nemůže, protože i to by si musel přát Bůh (a pak ho za to značně nelogicky uvrhnout v plameny pekelné). Jinak řečeno, vybavil Bůh muslima nejvyšší, všemu nadřazenou, konečnou a dokonalou pravdou, na níž už není co měnit ani zlepšovat. V tom tkví důvod jeho sebevědomí a pocit převahy, a v tom i příčina jeho neúspěchu.

Přijde pak muslim do Švédska, nic se nenaučil ani naučit nepotřebuje v nezlomném přesvědčení, že jediné, čeho je mu třeba, je bezpodmínečné poddání se Bohu; pak už půjde všechno samo sebou. A ono pochopitelně čerta starého půjde, v první generaci ne a v druhé už teprve ne. I zatvrdí se srdce muslimovo: jak to, že nevěřící všechno mají, krásné domy, auta a vůbec co si člověk může přát, a my přežíváme v pochmurných předměstských ghettech za pár tisícovek sociální podpory? Nelze věřit, že by to tak chtěl Alláh; pak ale už zbývá jen nepřítel Boží a svůdce duší lidských, Satan. To on se postavil mezi nás a Boha, to on, nečistý spojenec nevěřících, způsobil naše zaostání! A už se vydávají šiky mstitelů Božích napravit tu křivdu. Po svém, plameny a tříštícím se sklem výloh, nepříliš jinak, než jak se ve velkém děje onom pásu zmatků a nenávisti od Somálska po Afghánistán. Neboť muslim si nemůže, nesmí přiznat, že udělal chybu; znamenalo by to, že chyboval Bůh, což je nemyslitelné, plameny džahíny zapáchající. My nevěřící, setká-li se naše snaha s nezdarem, se ptáme: kde jsem co zvrtačil? Muslim se táže: který bídák mi to způsobil? I nemůžeme se dohodnout jedni s druhými.

Měli bychom s tím konečně už jednou počítat. Že svět není zalidněn jednotným stádečkem Páně, nýbrž všelijakou čeládkou, s jejímiž způsoby se můžeme srovnat lépe, hůř nebo vůbec nijak. Země Západu bez větších problémů absorbují přistěhovalce z Thajska, Vietnamu a jiných buddhistických končin navzdory dosti značné kulturní i rasové odlišnosti. O něco problematičtější bývá integrace přistěhovalců ze subsaharské Afriky, ale nakonec i oni se nějak začlení, práci si najdou nebo také nenajdou, nestaví se však pyšně a pohrdavě proti domácí společnosti, nespatřují v ní nepřítele, jemuž je třeba se mstít za domnělá příkoří. Je to povýtce střet s islámem, jenž rozhoduje, pokročí-li naše civilizace k dalšímu vývoji nebo zanikne; stockholmské kravály jsou malou předzvěstí toho, co může a pravděpodobně i bude následovat, neupustíme-li co nejrychleji od iluzorních představ.

Co pak se týče uprchlického problému tak vcelku a všeobecně, jsem toho zpátečnického názoru, že kdo nalezl útulek v cizí zemi, ať před bídou nebo pronásledováním, měl by jí být přinejmenším vděčný. Neměl by čekat, co pro něj udělá hostitelská země, ale sám se chopit nějakého díla. Neměl by přijímat z jejího způsobu jen co se mu hodí, nýbrž zachovávat její zákon a mrav ještě o něco důsledněji než domorodec. Hříšků, opominutelných v případě domorodcově, se nemá a nesmí dopouštět on, a to ve vlastním zájmu svém a dobré pověsti komunity, k níž se hlásí. Jeho kulturní kořeny mu nikdo nebere, ale nesmí je povýšeně a bezohledně klást nad zvyklosti hostitelské země. Klade-li, nesmí se divit výzvám, že má mazat, odkud přišel. To pravím, jsa sám uprchlík.

Hannover, 21. června 2013



Diskuse


J. Kanioková
19:47
24.6.2013

P. Brodský
20:31
24.6.2013

P. Brodský
20:32
24.6.2013

V. Bok
21:56
24.6.2013

M. Stuchlik
22:15
24.6.2013

P. Brodský
23:21
24.6.2013

B. Rybák
21:02
25.6.2013

T. Marek
15:45
24.6.2013

R. Langer
15:59
24.6.2013

Z. Kulhánková
16:34
24.6.2013

P. Lenc
13:57
24.6.2013

J. Mrázek
13:56
24.6.2013

J. Kraus
13:50
24.6.2013

J. Mrázek
13:59
24.6.2013

M. Prokop
11:38
24.6.2013

J. Kovaříček
11:13
24.6.2013

S. Rehulka
14:05
24.6.2013

B. Graf
10:30
24.6.2013

R. Gramblička
xxx
9:22
24.6.2013

V. Novák
12:26
24.6.2013

P. Maleček
6:45
24.6.2013

M. Kopřiva
12:24
24.6.2013

S. Netzer
9:02
24.6.2013

R. Gramblička
9:14
24.6.2013

D. Drápal
6:38
24.6.2013

M. Málek
8:56
24.6.2013

L. Písařík
6:22
24.6.2013

M. Konupčík
8:36
24.6.2013

R. Gramblička
9:19
24.6.2013

J. Sinnreich
0:56
24.6.2013

L. Krajicek
0:36
24.6.2013

Z. Kulhánková
0:17
24.6.2013

P. Sulc
0:51
24.6.2013

M. Stuchlik
8:12
24.6.2013

J. Kovaříček
10:46
24.6.2013

V. Novák
8:52
24.6.2013

J. Stárek
3:01
24.6.2013

Z. Kulhánková
8:24
24.6.2013

V. Novák
8:53
24.6.2013

počet příspěvků: 76, poslední 25.6.2013 09:02









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.