7.12.2016 | Svátek má Ambrož, Benjamin






SVĚT: Signál ze Švédska

29.9.2014

aneb O tématech tabuizovaných

Vše se mění a vyvíjí se, jen v té naší demokracii jako by se vývoj zadrhl. Bývala soutěží myšlenek: svůj projekt lepšího, spravedlivějšího atd. světa nabízeli socialisté, násilničtější formou komunisté, na druhé straně názorového bidélka nacionalisté i všelijací buržousti, klerikálové a jiná reakční chasa, ještě jinou hudli zastánci pevných pěstí a řešení, až cucky lítají… inu, bylo v té politice veselo, ale už není. Projekty lepších světů se prokázaly jako jemně řečeno nepoužitelné, vedoucí k opaku zamýšleného blahodiní; a když se před čtvrtstoletím rozsypal Sovětský svaz se svým drahně už omšelým projektem leninsko-marxistickým, bylo po soutěži idejí definitivně. Radovali jsme se tenkrát nad vítězstvím liberální demokracie, jediné, která z celé nabídky zbyla, jenže ono to nebylo vítězství, nýbrž, jak se začíná ukazovat, začátek úpadku. Jakožto řádný a loajální občan chodím svědomitě k volbám, ale pomalu už nevím proč. Partaje se až na ty řeči čím dál víc podobají jedna druhé, ze starého zvyku ještě proti sobě malebně sočí a volebně bojují, ale když je po volbách, sedí vládní politikové nad hromádkou nikdy nedostačujících daňových příjmů, pokoušejíce se z té bídy ukout rozpočet… kdežpak vyrovnaný. Aspoň aby veřejný dluh narůstal o něco pomaleji, o procentíčko, o půl. Čímž se pak náramně chlubí a za úspěch vyhlašují, kdežto z opozičních lavic se jim vyšklebují jejich konkurenti řkouce, že oni by dokázali všechno dělat jinak a líp, a jevíce velkou snahu, aby napříště ve vládních lavicích seděli a rozpočtovými hromádkami semo tam bezradně šoupali oni. A tak pořád dokola a do omrzení.

Poslední dobou ale jako by se něco začínalo měnit. Možná i volby zase začnou být zajímavé, což bych ještě ne tak dávno býval nečekal. Vrátil jsem se před třemi týdny z návštěvy ve Švédsku; panovala tam předvolební nálada, ale ne taková ta otrávená, v přesvědčení, že ať vyhraje ten nebo ten, bude to prašť jako uhoď, nýbrž velice vzrušená. Stalo se totiž, že k volbám se postavili kromě obvyklých rozpočtářů i takoví… noviny psaly a řečníci hřímali o populistech, xenofobech, rasistech, ano i neofašistech, ale když byly hlasy sečteny, ukázalo se, že účinnost těch pohrdlivých titulů je zřejmě omezená. Strana Švédských demokratů (Svenska demokrater, dále SD) nejenže nezůstala na pokraji politického spektra, kam ji odsoudila korektnostní media, nýbrž dosáhla nečekaného – nebo možná čekaného, ale nepřipouštěného – úspěchu: zvýšila svůj podíl oproti předešlým volbám z 5,7 % na 12,9 % a počet poslanců v Říšském sněmu (Riksdag) z 20 na 49, stavši se tak třetí nejvýznamnější politickou sílou země. V jiných zemích, podotkněme, tomu není příliš jinak.

To už se nedá jen tak zlehka a povýšeně rukou mávaje mluvit o xenofobech, rasistech a extremistech. Lidí, zahlížejících nenávistně na židy, černochy, Číňany a vůbec kdekoho, aniž se kdy s některým příslušníkem těchto plemen osobně setkali, bývá tak do jednoho, do dvou procent. Jestliže je procent třináct, znamená to, že má společnost na krku problém, s nímž je naléhavě třeba se zabývat; nemají-li se k tomu zavedené strany, vyplní takto vzniklé vakuum někdo jiný, neboť zákony přírody platí i pro politiku. Tradiční švédské partaje ještě mohly ulomit té nemilé záležitosti hrot, kdyby přizvaly SD k spoluvládě: a teď ukažte, holenkové, co umíte. Jenže milé partaje se nafoukly, fuj, s takovými my nekamarádíme. Inu, když nekamarádíte, tak nekamarádíte; nesmíte se pak ale za další čtyři léta divit, když váš nemilý konkurent nakyne… snad ne zase o dvojnásobek. Ale i dvacet procent by stačilo k pořádnému zemětřesení. Avšak ani tím není vyčerpán potenciál nespokojenosti v lidu obecném: zdrženlivě odhadnuto zahrnuje počet těch, kteří se obávají dalšího zahlcování své vlasti nepřizpůsobivými hosty a netěší se na minarety za ploty svých zahrádek, minimálně dvě třetiny celé společnosti. I lze se pozastaviti nad tím, kde ušlechtilí duchové béřou oprávnění k svému pohrdavému nadhledu a kde zůstal sám princip demokracie, v níž, jak známo, rozhoduje občanská většina. Ale to by byl námět jiného žalozpěvu.

Zajisté že nová, vakuum vyplnivší politická síla nikterak nemusí být výlupkem vší politické moudrosti a zkušenosti. Ani se zpravidla nevyhne tomu, aby se na ni nenalepilo určité, byť i nevelké procento opravdových extremistů, antisemitů, krajních nacionalistů, izolacionistů a jiných potrefenců, což mě mimochodem odrazuje od volby příbuzně laděné strany AfD (Alternative für Deutschland) v zemi mého druhého domova. Byl bych mnohem raději, kdyby se té věci chopila a vakuum zaplnila některá z tradičních stran, ale nechápe se. Neregulované přistěhovalectví, blahovolné přihlížení státních institucí, jak se země plní příchozími bez dokladů, bez prostředků, bez kvalifikace, zato s fenonemální množivostí… má-li jít všechno stejným tempem dál, změní se během nemnoha desítiletí krásné, čisté, spořádané Švédsko – ale i jiné země - v stejně chaotickou, ušmudlanou končinu, z jakých přicházejí nevolaní hosté. Leda by vyměnili obyčeje svých pochmurných vlastí za zvyk a mrav země, již si zvolili za nový domov; ale to nejde naráz, to je záležitost na generace. A jsou-li řečení hosté ještě ke všemu muslimové, ani staletí nepostačí, pakli je taková vize vůbec reálná.

Snad abychom si ujasnili pojmy. Neexistuje žádná xenofobie ve smyslu paušální, předsudečné nedůvěry k cizincům, tak pravím; to bych se s ní musel setkat i já sám. Ale to se mi ještě nestalo, třebaže každý pozná, že nejsem zdejší, jen jak tu svoji českou hubu otevřu. Z Evropy se stává pěkně kosmopolitní vesnice, ale nikoho nenapadá, že by měl zahlížet zešišata dejme tomu na přistěhované či přiženěné Holanďany, Finy nebo Angličany, jichž u nás v Hannoveru neběhá právě málo. Ani paušální rasismus neexistuje; domácí publikum se dobře snese i se všelijakými černochy, Číňany a jinými takovými, chovají-li se řádně, pracují, platí daně a neotravují rámusem a nepořádkem. Jiní se s šišatými pohledy setkávají: ti, kteří se ani v třetí generaci neintegrovali do většinové (zatím) společnosti, nenamáhají se naučit její řeč, nemají zužitkovatelné kvalifikace a ani se o to nepokoušejí, dávají se živit sociálním úřadem, a tudíž z občanovy kapsy, jsou hluční, rozsévají kolem sebe neřádstvo… ký to div, že si starousedlík pomyslí – kdybyste tak chtěli táhnout, odkud jste přišli, holoto. A nepomáhá ani, že se mnozí jejich soukmenovci živí za své, nerámusí a uklízejí po sobě; jeden lajdák a příživník dokáže zkazit dobré jméno tuctu pořádných a pracovitých. Když se navíc jistá náboženská skupina vyvyšuje nad způsoby své adoptivní vlasti, pokládá je za dekadentní a sebe samu za předurčenou k ovládnutí světa nevěřících, káže nenávist a nesnášenlivost… nu, nedivme se, že šišaté pohledy přerůstají v odpor, strach a preventivní obranu. Bane. Není žádné senofobie, je jen špatná zkušenost a nepěkné vyhlídky do budoucna.

Má naše doba témata naléhavá, avšak tabuisovaná, k veřejné debatě nepřipuštěná. Najde-li se ten, kdo tabu prolomí a téma pojmenuje, ó, toho křiku: Populismus! Populismus! Ani ten neexistuje. Co existuje, je povrchnost a pokrytectví názoru hluboce menšinového, avšak vysokými politickými, mediálními a intelektuálními kruhy imperativně vymáhaného, jejž převážná část občanstva – je-li ještě hodno toho titulu – majíc oči kolem nosu není ochotná sdílet. Děje se tak něco horšího, než že se střetají dva protichůdné názory: západní společnost se znovu štěpí na panskou kastu, jejíž jest veškerá pravda i právo, a na obyčejnou pakáž, jejímž jediným právem je přijímat bez muknutí, co diktují politicky korektní vznešenci. Vzali však za své feudálové století minulých, snad tedy vezmou za své i jejich novodobí následovatelé. Stane se tak, až tabuisovaná témata dosáhnou volební odezvy, odpovídající jejich rozšíření ve společnosti. Tehdy, dovolím si zaprorokovat, poběží zástupcové všech partají bez rozdílu, aby si taky honem ukrojili kousek toho chutného koláčku, než se s konečnou platností ocitnou na druhé koleji, pakli vůbec na nějaké. Pakli ovšem jsouce v úzkých nevymyslí v zájmu záchrany demokracie nějakou národní frontu nebo podobný trik, což, zažil jsem ledacos a nedivil bych se ničemu.

Hannover, 24. září 2014



Diskuse


J. Jurax
21:15
30.9.2014

J. Jurax
21:15
30.9.2014

J. Babicka
22:02
29.9.2014

J. Jurax
21:17
30.9.2014

D. Polanský
19:29
29.9.2014

M. Prokop
18:44
29.9.2014

J. Cimbalnik
17:43
29.9.2014

J. Cervenka
16:12
29.9.2014

P. Vaňura
10:30
29.9.2014

J. Kostelanský
9:52
29.9.2014

J. Aspirin
9:42
29.9.2014

P. Maleček
5:56
29.9.2014

B. Volarik
3:17
29.9.2014

Z. Jaromír
5:32
29.9.2014

J. Plzák
8:59
29.9.2014

P. Jakeš
13:43
29.9.2014

J. Jurax
21:23
30.9.2014

počet příspěvků: 20, poslední 30.9.2014 09:23









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.