29.3.2024 | Svátek má Taťána


SVĚT: Sestup a pád jednoho království

1.10.2018

Bylo jednou jedno království. Vládl mu osvícený panovník jménem Záhir Šáh, snaživší se o modernizaci a snad i demokratizaci své zaostalé země, a nikoli bez úspěchu. I bývalo by bylo vše v pořádku, kdyby si mocný severní soused nevzal do hlavy, že musí vnutit svou samospásnou víru všem zemím a národům ve svém dosahu; českému člověku, majícímu se zmíněným sousedem také svou zkušenost, zajisté netřeba dlouze vysvětlovat, kdo jím je míněn. 

Tak se stalo, že v roce 1973 jistý Mohammed Daúd Chán za vydatné podpory severního souseda svrhl krále a vyhlásil republiku. To by ještě nebylo nic mimořádného; víra, že republika je cosi mnohem pokrokovějšího než nějaká zatuchlá monarchie, je už od století devatenáctého hojně rozšířená a nevyhasne tak hned. Avšak mocnému sousedu nebylo pokroku pořád ještě dost. O pět let později svrhl pokrokového Daúda Chána ještě mnohem pokrokovější Núr Mohammad Tarakí, nastoliv teď už nepokrytě komunisticky orientovanou Demokratickou Republiku; je mimochodem hodno pozoru, jak až podnes nejbrutálnější tyranové a samovládci neváhají ověnčit svou zotročenou zemi přídomkem „demokratický“. Což by mocnému sousedu snad bývalo mohlo stačit, ale nestačilo; v prosinci roku 1979 se rozhodl udělat v té vrtošivé zemi himlhergotsakra už jednou pořádek sám, když na všelijaké ty chány nebylo spolehnutí. Jeho ozbrojené síly překročivše hraniční řeku do ní namašírovaly a začaly dělat, jak již předesláno, pořádek.

Jenže, jenže. I vládcové nejmocnějších říší by si měli sakramentsky rozmyslet, než někde začnou dělat pořádek dle vlastních představ. Lze počítat s tím, že co se líbí jim, nemusí se líbit domorodcům; a započne mazec. Tak i… ať už konečně tu zemi pojmenuji… v Aghánistánu. Kdo flintu měl, vzal ji do rukou, kdo neměl, dodal mu ji Američan, imperialista, a už se to mydlilo. Nikoli neúspěšně, dlužno zdůrazniti. Afghánští mudžahídové (odvozeno od slova džihád = svatá válka) zatápěli mocnému severnímu sousedu s takovou vehemencí, že po deseti letech pokusů o pacifikaci oné nepoddajné končiny sklopili rudí maršálové uši a s ostudou odtáhli přes tutéž hraniční řeku, přes niž s takovým sebevědomím přitáhli. I mohlo se zdát, že je těch patálií slávabohu konec.

Jenže, jenže. Z lahvičky jednou nerozmyslně vypuštěného džina do ní zpátky nastrkati jest obtížno, ne-li nemožno. Vítězstvím nad sovětskými maršály narostl afghánským mudžahídům náramně hřebínek; a nemajíce najednou žádného nepřítele, s nímž by se mohli řezat, začali se řezat mezi sebou. A řežou se a řežou až do dnů těchto, nic nejsou platné rady a domluvy západních státníků, nic nejsou platné mírové sbory vysílané k utišení těch rumrejchů, zrovna nedávno se tři čeští chlapci z Afghánistánu v dřevěném kabátě do vlasti vrátili… co s tím, u všech džinů a šajtánů? Je ještě nějaké co s tím?

No, třeba by i bylo. Nevysílat do té z řetězu utržené země sem tam nějakého vojáčka, jenž nota bene nesmí použít zbraně, leda v sebeobraně a i to aby si ještě řádně rozmyslel, nechce-li mít na krku soudní tahanice, nýbrž pár divizí, obsadit ji a postavit pod správu západních mocností na dobu neurčitou, pakli ne na věky věkoucí. Což ovšem je recept v této jemnocitné době naprosto nepoužitelný, i nezbývá než mávnout rukou, chcete se řezat, řežte se, jméno Prorokovo budiž velebeno. Jakáž pomoc, udělal se nám na mapě zase jeden failed state, jak se říká po anglicku, česky a jadrněji stát nadobro rozpadlý, kterému už nepomůže Bůh ani ďábel. 

A už to tak zůstane, lze předpovědět bez obav, že by nás budoucnost usvědčila z omylu. Trvá-li někde pranice pět, maximálně deset let, je ještě naděje, že až se znepřátelené strany dosyta vydovádějí, může se utrápená země vrátit k jakémus takémus normálu. Je-li tento mezní limit překročen, už je po nadějích, už se stačila vytvořit bratrstva hrdinů z povolání, o jakých napsal otec českého dějepisectví František Palacký (maje ovšem na mysli bratrstva husitská a jejich bědný zánik v bitvě u Lipan): všecken svůj věk na vojnách ztrávili, aniž naděje byla, aby pod řádem a právem živi býti mohli, takže kdyby živi zůstati měli, království v pokoji nikoliby státi nemohlo.

Přesně tak, otče Palacký. Ledaže v těch afghánských patáliích nejsou v dohledu žádné Lipany, aby učinily konec věčným a beznadějným rvačkám; i není jiného řešení než… neplést se do nich. Nedomýšlet se, že je v našich silách do nich nějak podstatněji zasáhnout, či spíš v silách by snad bylo za předpokladu, že bychom byli ochotni věčně věkův hrát roli drába s lískovkou. Jelikož k tomu ochotni nejsme a beztak by ten pytel blech nepochytal nejen dráb s lískovkou, nýbrž ani Prorok sám, pak jen… oddělit se. Nezaplétat se do smyček, každým pokusem o uvolnění tím víc se utahujících. Nanejvýš dohlédnout, aby ten afghánský blázinec nepřesáhl do okolních zemí, a i to je asi přílišný požadavek pro civlizaci oddanou ideji míru za každou cenu, i kdyby mělo všechno skončit v troskách a bídě, jak už tak míry za každou cenu zpravidla končívají.

A hledět si svého. Podaří-li se se nám udržet slušnou míru prosperity a udržet na uzdě taková i onaká bratrstva – neboť ani Západ není té metly nikterak prost –, co by se také ráda prala a nesvářila ne snad pro pravdu Alláhovu, ale třeba skrze šťastnější zítřky, spravedlivější světy a podobné chiméry, mohou z toho těžit i národy Blízkého východu, byť i nepřímo. Pakli ještě nepřekročily práh, za nímž není návratu, což ostatně platí i pro nás, abychom si o sobě moc nedomejšleli.

Hannover, 27. září 2018