K čemu směřuje demografická křivka

Je však možné, ba dokonce pravděpodobné, že ještě dřív, než vítězný islám rozprostře svou moc nad světem, dostaví se jezdec apokalypsy sedmý a finální, jehož jméno je Přelidnění. S ním pak vyčerpání či zničení životních zdrojů, potravin, vody, půdy, lesů, všeho. To bude ten kůň plavý, v jehož stopách kráčí peklo a smrt, jejž spatřil v halucinacích své vize svatý Jan. A jestli bylo v případě všech šesti předchozích jezdců nějaké Co s tím, byť i obtížné a málo pravděpodobné, sedný jezdec takovou naději, obávám se, neskýtá, leda za cenu nepředstavitelných hrůz, a nejspíš vůbec žádnou. Abychom přešli od biblických vizí k faktům: od jistého dějinného bodu se počet obyvatel Země jednou za čtyřicet let zdvojuje, a je zásluhou rozplozovací lenosti Západu, že jen za čtyřicet. Ostatní národové světa se stihnou rozplemenit na dvojnásobek za třicet let, někteří obzvlášť přičinliví i za dvacet. Pro názornost uveďme hrstku příkladů:

Jelikož jsme si v předešlé části tohoto cyklu povídali o islámu, povězme si, jak jsou na tom jsou v punktu demografického vývoje muslimské země. Egypt, o němž máme nejstarší a nejúplnější zprávy, vypadá takto: 2,5 milionu duší v počátku devatenáctého století, když do říše faraonů vtrhl Napoleon. Roku 1900 už 12,5 mil., 45 mil. roku 1980, na přelomu tisíciletí 68 mil., 81 mil. nyní. Suma sumárum stačil se egyptský lid během dvou set let namnožit dvaatřiceti a půlnásobně, tendence zrychlující. Z dalších zemí zahrady Alláhovy namátkou: Írán 38 mil. roku 1980 - 77 mil. letos. Alžírsko: 18,5 mil. 1980 - 36 mil. dnes. Turecko, co se má, dá-li Alláh, stát členem EU: 42 mil. 1980 – 72,5 mil. letos. Ve všech jmenovaných případech tedy zdvojnásobení počtu obyvatel během zhruba třiceti let. Mistrem té discipliny je ovšem chudobinec Východu jménem Jemen, jehož osazenstvo se stačilo namnožit na víc než dvojnásobek během rekordních dvaceti let: 12 mil. 1990 – přes 25 mil. nyní. Pane jo!

Abychom muslimům nekřivdili, v ostatních tzv. rozvojových zemích to není příliš jiné. Tak namátkou Honduras, nakynuvší během třiceti let z 3,5 mil. na 8 mil., Haiti z 4 mil. roku 1960 na něco přes 10 mil. nyní. Indie s 250 mil. v čase, kdy Britové opouštěli tento, jak jej nazývali, klenost anglické koruny, 850 mil. v roce 1995, kdy jsem se tudy potloukal, 1,2 miliardy dnes. Poučný může být vývoj afrického Nigeru: 4 miliony duší v čase, kdy Francouzi balili svá koloniální fidlátka, což asi tak mohla být přirozená hranice úživnosti. Množení však pokračovalo k 7,5 milionům v roce 2003, k 15 milionům roku 2009 a jistě milion nebo dva navíc nyní, jak vidno, je mez úživnosti překročená už teď téměř čtyřnásobně. Afrika jako celek podává tento historický obraz: z 87 mil. roku 1500 k 138 r. 1900, neboli 63 % populačního přírůstku za čtyři staletí, což ještě jde. Pak najednou se vývoj rozjel: 224 mil. duší r. 1950, 969 mil. nyní, konec v nedohlednu. Či spíš v dohlednu tak hrůzném, že si je mysl člověka vzpírá představit.

Bude tedy muset obyvatelný Egypt, ta úzká nudlička úrodné zeleni v okolní poušti, kolem roku 2040 živit 160 milionů obyvatel? Nu, nebude muset. Příroda nemusí nic. Příroda jen dává možnost; a je-li hranice možnosti překročena, vypoví člověku pacht. Není obtížné vypočíst, kdy si příroda další množení zakáže a všechno skončí v představivost lidskou přesahujícím kataklysmatu. Obtížnější je vědět, proč, k čertu, vyhlídka tak strašlivá, jak se zdá, nikoho nevzrušuje. Proč jsou s prstem poučně zdviženým vyhlašovány katastrofy klimatické, jaderně elektrárenské a kdejaké jiné, jen tato jaksi uniká pozornosti jindy tak přísných karatelů. Snad že je šílené přemnožování výhradní záležitostí nerozvinutých a polorozvinutých oblastí světa, i nelze je žádným způsobem naložit na hřbet Západu. A jelikož sebemrskačská ideologie politické korektnosti jinou vinu než západní prostě nepřipouští, je vyhlídka zpustošení planety – zdrženlivě počítáno – někdy ke konci století buď blahovolně opomíjena, nebo dle korektnostního obyčeje natírána na růžovo. Objeví-li se přece jen jisté znepokojení, bývá zažehnáno optimistickou předpovědí: lidstvo se bude ještě chvilku množit, z dnešních sedmi a půl na devět, nanejvýš deset miliard. Pak té zábavy zanechá. Z čeho se tak soudí… inu, přece i u nás v Evropě nebyly ještě začátkem dvacátého století nijak vzácné rodiny s šesti, desíti i více dětmi. Přišel však věk průmyslu, s ním blahobyt a vyšší životní jistota, nebylo už zapotřebí houfu dětí, aby živily staré rodiče nebo byly bezplatnými pomocníky na polích a v živnostech, a demografické křivka se narovnala nebo dokonce začala klesat.

To jistě. Je však vrcholně pochybné, lze-li aplikovat týž vzorec i na Afriku, Indii a jiné ve švech praskající končiny světa. Vidí-li někdo nadcházet, byť i náznakem, věk průmyslu a blahobytu v takovém Nigeru nebo na Haiti, nechť mě o tom zpraví. Nelžeme si do kapsy: demografický zlom, jenž se udál v zemích Západu počátkem minulého století, je neopakovatelný z toho jednoduchého důvodu, že k němu chybí základní předpoklad, jímž je na budoucnost orientovaná mentalita západního člověka. Nerad opakuji, co jsem napsal už vícekrát, ale je to mentalita civilizace původně zemědělské v chladném klimatickém pásu. Druhý příklad téhož je severovýchodní Asie: Japonsko, Korea, snad zčásti i Čína. Také tam došlo s určitým zpožděním k poklesu porodnosti spolu s industrializicí a vzestupem blahobytu, třebaže v Číně prostředky poněkud rabiátskými. Jinde takový zázrak nečekejme. Tím spíš, že kromě jiných faktorů žene demografickou křivku do výše prestižní způsob myšlení: kdo naplodí houf dětí, synů zejména, dokázal svou mužnou zdatnost; kdo ne, je politováníhodný chudinka. Pamatuji se na útrpné pohledy, jež jsem sklízel prozradiv na sebe, že jsem za celý život stačil zplodit pouhé dva potomky, naštěstí oba syny. Vytratí-li se prestižní nutkání ze zaostalých částí světa, bude jim napůl pomoženo. Bohužel je pravidlem, že čím chudobnější země, tím usilovnější honba za materiální i jinou prestiží; čím zámožnější společnost, tím méně je třeba vyšperkovávat si reputaci prestižními krámy.

Jaká vlastně je úživnost matičky Země, a kde si tvor, udělivší sám sobě titul Homo sapiens, začíná žít nad poměry? Opět bych poukázal na demografickou křivku, tentokrát celosvětovou. Je sledovatelná nebo aspoň odhadnutelná někdy od ranější antiky a vypadá takto: velmi zvolna a zpočátku téměř neznatelně stoupá od několika málo milionů dušiček v době, kdy hrdina Achilles honil hrdinu Hektora po pláni trojské, k dvěma stům milionů za časů Kristových, třetina miliardy je dosažena kolem roku tisícího, někdy v průběhu sedmnáctého století překračuje půlmiliardovou hranici, a tak pořád dál. Má své propady v časech morů, válek a neúrod, přechodné nárůsty za mnohem vzácnějších období stability, v celku ale svůj sklon nemění, až náhle kolem roku 1700 strmější vzestup signalizuje příchod osvícenství a rozvoj vědy. Začátkem devatenáctého století je dosaženo jedné miliardy, o sto let později půldruhé, až se křivka nadobro zblázní a vyletí k sedmi a půl miliardám dnes a bůhvíkam chce letět dál. Miliarda a půl obyvatel Země, u níž doposud pozvolný vzestup vystřelil téměř kolmo do výše… kdoví. Třeba to byl bod, jímž Země dosáhla hranice své úživnosti a začala žít z podstaty. K němu se také bude muset vrátit, má-li lidstvo existovat, a vzhledem k vyplundrovanosti zdrojů obživy spíš ještě o kousek níž. A jestli jsem se zmýlil, pak ne o mnoho, neboť hody na účet budoucnosti jednou skončit musí, když ne v tomto století, tedy v příštím.

Jestli i sedmý jezdec apokalypsy ponechává z té pasti díru ven… snad, třebaže úzkou a k protažení jen za cenu boulí, modřin a zlomenin. Snad ano, dokážeme-li se zprostit péče o kdekoho a soustředíme se na vlastní záchranu. Zní to nemorálně, ale rozhodneme-li se zůstat na palubě potápějící se lodi po vzoru hrdinných kapitánů, nespravíme tím taky nic. Říkám-li "my," míním tím Západ. Je to naše vlast, podstatnější než všechny vlasti etnické či historické. Mělo by nám na ní záležet, třebaže mnozí dělají, jako by nezáleželo. Předpoklady k záchraně má: nezodpovědného rozplozování se neúčastní, své životní prostředí si chrání, nehrozí mu, že se stane šedivou pustinou se zbytky někdejší vegetace, jaký obraz tak vesměs skýtají země Orientu, ani vypasenou a vykácenou stepí se zelenými ostrůvečky rezervací, kam to přivedla například Indie, kdysi země džunglí a Mauglího. Především však má západní člověk svou tvořivou invenci, své do budoucnosti hledící myšlení. Ponechán sám sobě by mohl žít, třebaže skromněji a na sebe odkázán, po mnohá další tisíciletí. Potíž je v tom, že sám sobě ponechán nebude; a kdyby i byl a tu možnost měl, jeho smysl pro solidaritu mu nedovolí zabarikádovat se neprostupně ve své sídelní oblasti, okolní zkázy nedbaje.

*

Slovo na závěr

Příroda je potměšilé zařízení, ráda člověku obrací naruby jeho nejchvalitebnější úmysly. Mysleli jsme si, že konáme dobro, šíříce do světa naše pojetí demokracie a pokroku, ale demokracie se stala svou vlastní karikaturou v rukou těch, z jejichž půdy se nezrodila, a pokrok se roztrácí v spleti slepých pěšinek. Mysleli jsme si, že propustivše koloniální národy do nezávislosti, budou si své svobody vážit a rozvíjet ji k svému prospěchu. Ukázalo se však, že nezávislost není totéž co svoboda a svoboda není totéž co libovůle; a co mělo být zdrojem naděje, stalo se nástrojem zhouby. Mysleli jsme si, poskytnuvše národům Jihu dobrodiní moderní mediciny, že konáme dobro a jásali jsme nad miliony zachráněných životů; ukázalo se však, že zachraňování životů se může vydat cestou vlastní dynamiky a stát se předehrou k vyhasnutí života na třech čtvrtinách planety. Mysleli jsme si začtvrté, že jsme povoláni nahradit zastaralé světa řády něčím vyšším a spravedlivějším; příroda se nám ale vysmála a nové, myslí lidskou vynalezené řády nás zavedly na cestu mravního úpadku.

Ještě jednou a naposledy: co s tím? Jestli vůbec něco, pak nechat dalšího vylepšování světa, jež se dosud vždy zvrtlo v opak, a nebude tomu jinak ani nadále. Buďme skromní. Rozeznejme, co z dění kolem nás je součástí nekonečně složitého přírodního plánu a co zase nějaký výmysl amatérských světa spasitelů. Nevíme, co jest pravda, ale můžeme určit, co pravda byla: to, co se osvědčilo. Není toho tak zvlášť mnoho. Pozorujme, co si po ztroskotání předešlých ideologických návodů osobuje nárok být pravdou dneška, a čiňme opak; omylů se nevyvarujeme, ale můžeme se vyvarovat apokalypsy. A buďme pamětlivi věty, již vyslovil před bezmála už dvěma sty lety skotský myslitel John Ramsay MácCulloch: "That, which ought to be, is the eternal obstacle to the discovery of that which is."

To, co by mělo být, je věčnou překážkou v pochopení toho, co je. Přesně. Pokusme se aspoň v rámci našeho omezeného rozumu a smyslů pochopit svět takový, jaký je, a nevymýšlet si světy jiné, dle našeho zdání dokonalejší. Dokážeme-li to, najdeme možná – možná, pravím, – cestu úniku z apokalyptické pasti. I když jen sami pro sebe, i když jen v úzkých mezích své vlastní civilizace. Zní takový závěr cynicky, bezcitně, pohrdavě k utrpení jiných, já vím. Ale taková je příroda, takový je věčný zákon vývoje: konkurence, v níž jeden obstojí, druhý podléhá. Je pošetilý předpoklad, že platí pro všechno na světě od nálevníků po nosorožce, ne však pro extrabuřt stvoření jménem Homo. Co jsme si nadrobili, nadrobili jsme si jeho nedbáním.

K O N E C

Hannover, 25. září 2011