22.11.2017 | Svátek má Cecílie


SVĚT: Ruská konstanta

17.1.2017

Úděl té chudé, hrubé ruské země je veliký... Rus vpraví nové prvky do evropské civilizace, které ji navždy z kořene přemění a vykoupí lidstvo. (Feodor Michajlovič Dostojevskij)

No, už se věru těším, až Rus vpraví ty nové prvky do evropské civilizace a z kořene ji přemění. Prostředky k tomu má: v umění desinformace se ruským tajným službám už tradičně jen tak něco nevyrovná. Ještě víc se těším, až přijde Rus a vykoupí mě z těch všelijakých patálií, co se na člověka teď ze všech stran hrnou... ale nechám již pošklebků, i když je někdy obtížno se jich zdržet, a obrátím zřetel k nedávným americkým volbám.

Úplně rozhodným přívržencem jednoho z kandidátů jsem nebyl, držel jsem ale palečky spíš panu Trumpovi a jsem vcelku rád, že volby dopadly, jak dopadly. Jisté výhrady bych si však dovolil. Nikterak mě totiž neplní nadšením vítězovy námluvy s vládcem bělokamenného Kremlu. I kdyby jistých zážitků v srpnu roku osmašedesátého nebylo, zkušenost nejméně jednoho století ukazuje, že laškování s ruským medvědem se ještě nikomu nevyplatilo; že jeho politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, jak věděl již Karel Havlíček-Borovský v polovině století devatenáctého. Rád bych tudíž doufal, že pan Trump ještě včas zařadí zpátečku, než dopadne jako svého času F.D. Roosevelt, také plný důvěry v tehdejšího kremelského vládce, že ho nechal spolknout půl Evropy včetně Česlovenska. Ne že by mu v tom národ český – slovenský ani tak ne – nebyl nápomocen, ale to by byl námět jiného povídání.

Jest představa partnerství s Ruskem iluze nebezpečná; a málo záleží na tom, kdo zrovna sedí na kremelském stolci, jestli báťuška car nebo Voloďa Putin. Trvalým rysem ruského státu – ať už v kterémkoli čase a v jakékoli podobě – je územní rozpínavost; a rozepne se vždy tam, kde se mu naskytne snadná kořist (i když v případě Finska let 1939 - 1940 si ruský medvěd také už připálil čenich), nebo jí přílišná důvěřivost udělá místo sama. Což by ještě samo o sobě nebylo nic tak zvlášť výjimečného; ony i jiné evropské státy se do historicky nedávné doby rozpínaly, kam až to šlo i vůbec nešlo; i řeklo by se, že když se roztahovačné choutky pustily jich, pustí se s nějakým zpožděním – Rusko odjakživa popajdává za vývojem – i jej. Jenže on je tady jeden podstatný rozdíl. Rozpínavé sklony velkých i menších evropských mocností vždy bývaly věcí vyšších politických a vojenských kruhů; poddaného občánka výboj, zdařil-li se, příjemně zašimral v duši, na první místo svých zájmů jej však nekladl, maje jiné starosti. Ruský poddaný se s výbojnou politikou své vrchnosti nadšeně identifikuje, třebaže se od ní sotvakdy dočkal něčeho víc než bídy a útlaku po samou hranici otroctví, nebo i za ni. Avšak slyšme vyznání z úst nejpovolanějších.

Už potřetí jsem se začetl do Solženicynovy knihy Souostroví Gulag. Je to otřesné svědectví. Teprve jím se Západ probral ze savých naivit, mód a módiček, teprve jím začalo být západní intelektuální levici trapné otevřeně stranit sovětské tyranii. Přesto mi na líčení vší té krutosti a ideologické zběsilosti něco neladí. Jste, abych se tak vyjádřil, divná čeládka, vy Rusové, Alexandře Isajeviči. Sám jste býval věřícím komunistou, bez stínu pochybnosti jste přijímal předpoklad nadřazenosti sovětského systému, než Vás z toho vyvedlo zatčení a transport za dráty Gulagu; a ještě déle Vám trvalo, než jste se začal zamýšlet nad hlubšími příčinami a souvislostmi. Ne zrovna souhlasně, ale s jistým pochopením píšete o ruských exulantech, nadšeně se hlásících do boje proti fašistickému nepříteli (a skončivších, jak jinak, v sibiřských koncentrácích); píšete o vězních téhož Gulagu, dobrovolně vstupujících do trestaneckých jednotek vysílaných na nejnebezpečnější úseky fronty s vyhlídkou na téměř jistou smrt... já Vám nevím. My, uprchlíci z komunistického Československa, jsme si zachovali nostalgickou vzpomínku na svou starou vlast, s její politickou vrchností jsme se ale nikterak neidentifikovali, nýbrž jsme ji posílali k čertu, a z komunistického pravověří jsme si tropívali šoufky. A že by nás nenapadlo se pro ni vrhat v boj, kdyby ta eventualita nastala... spíš, pokud to věk dovoloval, bychom byli ochotni bojovat na straně Západu.

Mám i vlastní, byť zdaleka ne tak drastickou zkušenost. Sedával jsem nedlouho po svém úprku na Západ v několikamesíčním kurzu němčiny spolu s příslušníky vícera východoevropských národností. My Češi, stejně jako Slováci, Poláci či Rumuni, jsme děkovali osudu, že nám dopřál uniknout z komunistického chomoutu; Rusové (seděli v témže kurzu na základě údajně německého původu, ať skutečného či vyšvindlovaného) na něj nedali dopustit. Zažádali o vystěhování – trvalo deset až patnáct let, než jim načálstvo vystavilo příslušnou bumážku – protože kaše i vodky bylo v takovém Německu co hrdlo ráčilo a rzí prožraná auta za pár marek; hájili však dotčeně Sovětský svaz, když se o něj někdo z nás kriticky otřel. I na výročí Velké Říjnové – prý, nebyl jsem naštěstí u toho – po chodbách pod rudými prapory pochodovali a gerojské písně pěli, celí hrdí na svou sovětskou vlast pro její sílu a velikost. Zčásti je omlouvalo, že o světě za ostnatými dráty neměli nejmenšího ponětí; jinak by je možná napadlo, oč bohatší i volnější život je v maličkém Lucembursku než v sovětské vlasti při vší její velikosti. Ale jen zčásti; příčina byla – a zůstává – hlubší.

Neboť takový je Rus. Až po uši naplněný... kdyby jen vlastenectvím. Mesiášským pocitem národa vyvoleného, jemuž jest určeno osvítiti zbytek světa svým duchem a vykoupiti lidstvo, jak se můžeme dočíst z citátu v záhlaví tohoto článku. Přitom nebyl Dostojevskij sám; o čisté duši ruského mužika, jenž se má lidstvu stát vzorem k následování, bájil i Tolstoj a řada jiných velikánů ruské literatury včetně samotného Solženicyna. Také on v závěru své životní dráhy viděl historické poslání Ruska v návratu k prostému venkovskému životu pod žehnající rukou pravoslavné církve... kde se tahle, povězme to ohleduplně, posedlost vzala? Ovšem, teorie tzv. třetího Říma (po zániku říše římské a konstantinopolskéhbo císařství je teď co světlo světa na řadě Moskva) pocit dějinného poslání jistě podporuje, ale ani to nebude úplně všechno.

Možná je vysvětlení prostší, než se zdá. Uzavřme národ – kterýkoliv – do izolace, odřízněme jej od informací z vnějšího světa, nepřipusťme jiný názor než oficiálním sítem profiltrovaný. Zdaří-li se to, máme vyhráno; pak stačí už jen národu nahučet do uší jeho výjimečnou výbornost, nadřazenost kdekomu nalevo a napravo, extra poslání ukazovat světu tu jedinou správnou cestu, i kdyby z něj cucky lítat měly. Tomu ochotně uvěří nejen duševní prosťáček, nýbrž i lidé vzdělaní a inteligentní; ochotně přijmou nouzi a poddanství výměnou za pocit mesiáše pověřeného přešít špatně slátaný svět nasprávno, když na to přijde, i za cenu válek a sebezničení. To není nic mimořádného, takových pádů si svět už zažil víc a jak tak koukám, ještě zažije. Rus je výjimečný tím, že mu uzavřenost v nesmírných rozlohách jeho země brání přijímat impulzy z okolního světa úspěšněji než potenciálním mesiášům zemí jiných, kde se vzdálenost od hranice k hranici nečítá na tisíce, ale na stovky, někdy jen desítky kilometrů.

Na čemž mnoho nezměnil ani kolaps Sovětského svazu. Možná je dnešní Rusko demokratickou zemí, stačí-li někomu, že tam mají parlament a občas se dokonce pořádají i volby. Jiná věc je, přestane-li konečně už jednou pokládat země a národy ve svém širokém sousedství za Pánembohem darovaný materiál, z nějž je možno stavět věž ruské slávy a moci. Zatím to tak nevypadá. Spíš, jak naznačuje příklad Abcházie, Jižní Osetie, Krymu a východní Ukrajiny, je zarputilá výbojnost čímsi, co bychom mohli nazvat ruskou konstantou. I byl bych zdrženliv s navazováním partnerských vztahů, být panem Trumpem. Ostatně nejen jím; ani v zemích českých není nedostatek pánů jen jen natahujících nožku k slovanským tanečkům, bez ohledu na mnohonásobnou zkušenost s ruským medvědem.

Hannover, 14. ledna 2017



Netrapte děti s příkrmy, říká výživová specialistka
Netrapte děti s příkrmy, říká výživová specialistka

O metodě BLW si přečtěte v rozhovoru s Ditou Ptáčkovou

Diskuse


B. Rybák
23:29
17.1.2017

J. Vintr
0:12
18.1.2017

Š. Hašek
19:57
17.1.2017

M. Prokop
21:10
17.1.2017

Š. Hašek
21:44
17.1.2017

M. Prokop
22:41
17.1.2017

J. Kulheim
17:36
17.1.2017

P. Mach
19:11
17.1.2017

M. Prokop
21:13
17.1.2017

J. Černý
17:34
17.1.2017

J. Veselý 422
16:32
17.1.2017

Č. Berka
15:17
17.1.2017

L. Zemek
15:13
17.1.2017

M. Varadinková
15:20
17.1.2017

J. Jurax
21:40
17.1.2017

M. Varadinková
22:20
17.1.2017

J. Jurax
23:18
17.1.2017

I. Schlägel
14:53
17.1.2017

A. Alda
Jo.
15:08
17.1.2017

M. Varadinková
15:17
17.1.2017

J. Anděl
16:44
17.1.2017

J. Jurax
21:49
17.1.2017

M. Varadinková
22:29
17.1.2017

J. Jurax
23:46
17.1.2017

J. Kanioková
15:22
17.1.2017

M. Prokop
16:42
17.1.2017

M. Varadinková
23:05
17.1.2017

P. Mach
18:59
17.1.2017

M. Varadinková
22:41
17.1.2017

M. Prokop
13:34
17.1.2017

D. Polanský
14:19
17.1.2017

M. Prokop
16:42
17.1.2017

Č. Berka
13:05
17.1.2017

V. Novák
15:03
17.1.2017

M. Prokop
16:44
17.1.2017

V. Novák
17:23
17.1.2017

A. Alda
12:46
17.1.2017

M. Kolář 067
12:01
17.1.2017

P. Švejnoch
12:32
17.1.2017

J. Tachovský
12:37
17.1.2017

Z. Vydra
10:44
17.1.2017

J. Tachovský
12:36
17.1.2017

M. Prokop
13:39
17.1.2017

Z. Vydra
17:33
17.1.2017

P. Lenc
10:33
17.1.2017

P. Lenc
10:35
17.1.2017

M. Prokop
13:39
17.1.2017

J. Farda
17:53
17.1.2017

L. Severa
10:28
17.1.2017

J. Šejnoha
9:36
17.1.2017

M. Valenta
9:38
17.1.2017

R. Haselbach
11:12
17.1.2017

M. Prokop
13:43
17.1.2017

P. Hlosta
9:25
17.1.2017

P. Zinga
8:34
17.1.2017

M. Valenta
10:43
17.1.2017

P. Zinga
11:45
17.1.2017

M. Valenta
12:42
17.1.2017

M. Valenta
8:32
17.1.2017

J. Štrobl
8:10
17.1.2017

P. Zinga
8:27
17.1.2017

S. Netzer
8:55
17.1.2017

R. Sorge
9:20
17.1.2017

S. Netzer
9:22
17.1.2017

P. Zinga
9:21
17.1.2017

M. Drašner
8:35
17.1.2017

V. Novák
8:39
17.1.2017

počet příspěvků: 141, poslední 18.1.2017 06:30









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.