Jak velmi dobře známo, rozvody manželské jsou značně častější, populárnější a dosažitelnější. Potvrzuji zkušeností z mládí: tehdy jsem absolvoval jeden rozvod vlastní a v taláru okresního soudce v českém pohraničí rozhodoval ve stovkách matrimoniálních karambolů, nezřídka doprovázených vzájemnými výčitkami, verbálním osočováním, a pokud kdy došlo na facky, nikdy v mé soudní síni. Natož s krveprolitím.

V případě rozvádějících se států příliš pacifický rozchod nebývá pravidlem.

Letos před několika měsíci vyšel můj článek, velebící československý precedent jako vzornou inspiraci k rozumnému nehysterickému, natož krvelačnému rozchodu. Chvalitebný výkon při likvidaci ČSSR, bez jediného zabití, prý snad i bez jediného vyvrtnutého malíčku.

Byli jsme dáváni za vzor Skotsku za svou schopnost na uzdě udržet latentní patriotické vášně. Skot Sean Connery, ten nejprvnější a nejdokonalejší James Bond, by jistě neváhal se pádně vlastenecky vyjádřit. V tomto případě vážení plusů a minusů: s odhlasovanou nezávislostí netřeba se dělit o zisk za ropu v pobřežních skotských vodách, jenže zásoby vzácného zdroje se blíží ke svému vyčerpání. Svou nezávislostí si zobtížnit vstup a počínání v nejednom mezinárodním tělese. Skotové dilemata zvážili a většinou hlasů se rozhodli setrvat v britském společenství. Kýžený precedent k dosažení samostatného kroku tak pominut.

Nejvíc byl oželen v Katalánsku. V Barceloně, jeho vynikající metropoli, nejen ve skotském baru Loch Inn, kde servírují skotský kulinární horor haggis, zavládl značný smutek. Katalánsko, severovýchodní cíp země, si nejen ekonomicky zdárněji počíná než většina ostatního Španělska. Na rozdíl od Velké Británie, jejíž premiér David Cameron, se zdůrazněním, že je především demokrat, nebránil Skotsku v uskutečnění referenda o nezávislosti, jen ať se národ svobodně rozhodne.

Tak velkoryse si španělská vláda v Madridu nepočínala. Jeden den po skotském hlasování Artur Mas, předseda regionální katalánské vlády, vyhlásil referendum s datem v listopadu 2014, což způsobilo, že premiér centrální vlády Mariano Rajoy se obrátil k ústavnímu soudu, aby zabránil katalánskému referendu, které podle ústavy může vyhlásit jen vláda v Madridu. Takže listopadové hlasování nebude, stejně jako nezávislost nebude.

- - -

Katalánci se pokládají za autonomní, autentický národ. Kdysi v Torontu jsem u Škvoreckých porovnával vydání Zdenina výtečného románu „Honzlová“ v katalánštině, což se zas tak moc o španělštiny nelišilo - ač v porovnání čeština a slovenština si byly a stále jsou hodně bližší.

Zcela jiná je ale situace v Belgii - sice oficiálně centrum Evropské unie, ale stát dvou rozdílných národů, s jinou kulturou a podstatně se lišícím jazykem a pramalou ochotou si ten druhý osvojit: Flandry s jejich holandštinou, Valonie s jejich francouzštinou. Vládní instituce federální, regionální, městské, lokální drží stát jakž takž pohromadě, kdežto ekonomika obě části od sebe ještě víc vzdaluje. Bohatší Flandry svými daněmi podporují chudší galské sousedy, jak se za takových okolností dohodnout na společném vládnutí?

Po pádu vlády osmnáct měsíců trvalo, než v roce 2010 došlo ke koaliční dohodě několika stran z obou táborů.

Po květnových volbách 2014 trvalo pět měsíců, než se podařilo dát dohromady

jakýsi vládní slepenec. Na něm se nepodílí strana flanderských nacionalistů N-VA, jejíž platformou je separatismus, čili zánik společného státu. Diriguje ji vůdce Bart De Weber.

Jak udržet Brusel jako centrum Evropské unie v neudržitelné Belgii?

- - -

O výsledek skotského hlasování se projevoval zájem i v zámoří: TEXAS NATIONALIST LEAGUE - stát americké unie velmi značný (rozlohou větší je jen vesměs liduprázdná Aljaška) a je to ten jediný, jenž ve své státní ústavě má privilegovanou záruku práva na samostatnost, na odtržení a jít svou cestou. Občasná stanoviska představitelů ať už v Austinu či Washingtonu dělají dojem, že taková eventualita by nemusela být zcela bizární.

Dalším zájmem o takovou suverenitu je frankofonní kanadská provincie Quebec, její PARTI QUÉBÉCOIS (PQ). O dosažení nezávislosti se značně usilovalo v posledních dvou desetiletích předchozího století. Konaly se dva pokusy cestou referenda - v roce 1980 a 1995. To druhé se málem povedlo. Jenže teď v dubnu 2014 tito separatisté svou moc v provincii pozbyli, podrobnosti jsem příliš pozorně nesledoval. Dočítám se, že momentálně žádného vůdce vlastně nemají. Ovšem žijeme teď v divokých, obtížně se košatících dobách. Dochází k podivným přerodům, že i v Kanadě se ze zcela nepozoruhodných individuí líhnou krvelační, sebevražedně motivovaní džihádisté, s předpokládanou podporou intelektuálních úchyláků.

Jinou, právně nesnadno definovatelnou rozvodovou iniciativou je počínání separatistů ve východní části Ukrajiny, za nijak nevinné asistence velkého ruského bratra. V běloruském Minsku ukrajinský prezident Petro Porošenko podepsal s Putinem mírovou dohodu o dvanácti bodech. Se separatisty v roli banditů, únosců, všelijakých lupičů a násilníků v září letošního 2014 roku byla uzavřena dohoda o vytvoření 30 kilometrů širokého pásma - buffer-zone, i takto mírumilovně si počínat a jakousi aspoň symbolickou legitimitou suverenity obdarovávat cosi jménem Doněcká lidová republika a též Luhanská lidová republika, s jejich již oznámením o plánované budoucnosti jako součásti Ruské federace. Do té Luhanské již dorazila první zásilka ruských učebnic pro potřebu místních škol.

Cease-fire neboli příměří občas platí nebo neplatí. Již ale stálo několik tisíc životů. Zákony neplatí, zákonodárci jsou prodejní, hospodářství je v katastrofálním stavu, ukrajinskou ekonomiku decimují šikovně vymyšlené praktiky jak převádět hodnoty státu do soukromých kapes.

To aby byli kandidáti na uznání jako subjekty mezinárodního práva?

- - -

Jak hodnotit IS, ISIS či další podobné zkratky, všechny s ambicí jednotného globálního kalifátu, islamizací pohltit všechny státy světa, čímž by došlo k oprávněnému zániku akademické discipliny international relations?

Zpět k rozvodům a případně opakovaným ženitbám států: Od konce druhé světové války nejeden pokus učiněn, literatura uvádí dva úspěšné příklady, a sice Eritreu (1993) a Jižní Súdán (2011), oba příklady africké. Též bych dodal Timor-Leste, nyní nezávislou polovinu ostrova dřív indonéského a ještě dřív portugalského.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ

Neoficiální stránky Oty Ulče