21.8.2018 | Svátek má Johana


SVĚT: Rozjímání o malthusiánské pasti

24.1.2018

Žil, byl v zemi anglické před dvěma staletími reverend Thomas R. Malthus. Vytvořil teorii, dle níž zalidňování planety Země postupuje geometrickou řadou, produkce potravin však pouze řadou aritmetickou, což nevyhnutelně povede ke globálnímu hladomoru, po němž kdoví, zůstane-li naživu sem tam nějaký človíček. Tomu se ještě za mých školních let všichni smáli. Každý se přece může podívat na mapu, co je na Zemi pouští, stepí a jiných neužitečných ploch, stačí jen je obdělat, zavlažit, a máme vystaráno! Dnes nás smích jaksi přechází; ukazuje se, i když nerado připouští, že měl ten starý kněžour Malthus asi přece jen pravdu. Za jeho časů živila matička Země něco kolem tří čtvrtin miliardy duší, kteréžto numero nastoupalo do časů dnešních k miliardám sedmi a půl a stoupá vesele dál. I máme přece jen jakýsi důvod k starostem: zaklapla už malthusiánská past, nebo teprve zaklapne? A co dělat, aby nezaklapla? Přičemž padá téměř celý ten znepokojivý přírůstek na vrub, jak se konejšivě říká, méně rozvinutých zemí, kdežto země produkující potravinové přebytky náleží až na výjmky k světu hospodářsky i jinak rozvinutému, jedním slovem k Západu. To tedy pokud by se jednalo pouze o to, co do té huby dát.

Jenže ono se jedná o víc. Nejen chlebem živ jest člověk; k životu potřebuje mezi jiným například i ropu, uhlí, rudy či stavební materiály, jež Pánbůh uložil do země v omezeném množství; a čím bujněji přibývá lidstva, tím dříve jich bude konec. K tomu připočtěme příšerné zaodpadkování, týkající se rovněž především méně rozvinutých zemí, znečišťování vodstev a vzduchu, jež si my lidé západní sice ochotně nakládáme na hřbet, stačí se ale nadechnout dejme tomu v Bombaji a porovnat s Porúřím, které by vzhledem ke své zaprůmyslovanosti mohlo vypadat jako jeden lán popele, rzi a čmoudu, ale kupodivu nevypadá. A řešení… pánbíček pozlať oči tomu, kdo nějaké vidí. Kontroly nad zeměmi plodícími víc potomstva než prostředků k životu se Západ už prostředkem minulého století vzdal a nelze očekávat, že by tu starost převzaly tamní vlády, jejichž hlavním zaměstnáním je korupce, pořádání pučů a jiné takové žerty. Vím, že co jsem právě napsal, může někomu znít příkře, ale nápravy, pakli je vůbec možná, nebude dosaženo ohleduplným šmajchlováním, jak jest obyčejem tohoto pokryteckého času, nýbrž důslednou kritikou, padni komu padni.

Paul Johnson ve své knize Dějiny 20. století sice spatřuje rozuzlení populačního hlavolamu v tzv. demografickém cyklu, ale ani v tom bych velkou naději nehledal. Obvykle nemívám proč s P. Johnsonem nesouhlasit, zjevně mu ale zvítězila naděje nad skutečností, když píše: …v první fázi (demografického cyklu) lékaři omezí dětskou úmrtnost, přičemž porodnost zůstane na dřívější vysoké úrovni, takže počet obyvatelstva rychle vzrůstá. V druhé fázi následkem stoupající životní úrovně porodnost klesne. Pročež je nutno usilovat o zlepšení průmyslových podmínek v rozvojových zemích… Učený muži: nelze přenášet evropskou zkušenost, ostatně také už přes sto let starou, na etnika vycházející ze zcela odlišných předpokladů. Začátkem dvacátého století, ano, opravdu tenkrát došlo k popisovanému jevu. Evropa se industrialisovala, tím se zvýšila životní úroveň jejích obyvatel, ti už nemuseli naplodit houfy potomků, aby se zajistili na stará kolena, jelikož se té věci ujaly pojišťovny a spořitelny. Zda lze totéž očekávat od kmenů v povodí Konga, k tomu si dovolím vyjádřit své nejhlubší pochyby.

Nestyďme se už jednou uznat, byť to i někomu mělo znít rasisticky: že obyvatelstvo matičky Země je cháska velmi různorodá, lišící se od sebe nejen zbarvením pokožky – ta okolnost se přehání neúměrně významu –, nýbrž i postojem k životu, zájmy a vyznávanými hodnotami. Jsou končiny světa, kde se lidé snaží řídit své záležitosti s ohledem na generace svých vnuků, pravnuků a prapravnuků; a jsou končiny jiné, kde veškerá starost a péče končí dnešní večeří. Rozdíl ten je dán vývojem mnoha tisíciletí a snad statisíciletí; i jest bláhové doufat, že blaženou bezstarostnost některých dítek božích lze změnit v uvědomělou péči o budoucnost když ne hned a našup, aspoň do roka a do dne výchovou a převýchovou (o budování průmyslu v povodí Konga nemluvě).

Ne že by se pokusy o nápravu neděly: v Indii, kde je ohrožení přelidňováním zvlášť akutní (od 250 milionů duší, když balili svá koloniální fidlátka Britové, k 1.340 milionům nyní), jsem na všech rozích nacházel výzvy k omezení porodnosti: ONE CHILD! Jen jedno dítě! A opravdu, byl jsem návštěvou u rodičů té výzvy poslušných. Měli pouze jedno dítko, pochopitelně chlapečka (dosti protivného, rozmazleného spratka, ale to nechci rozvádět). Snaha tedy vydala plody, skrovné sice, ale aspoň nějaké. Avšak, avšak. Plakátu s nápisem ONE CHILD si všimne ten, kdo umí číst, což v Indii není úplně každý, zvláště je-li nápis vyveden v latince. A když si i všimne, není ještě zaručeno, že se podle něj i zachová; uvědomění takového stupně lze nalézt ve vrstvách spíš vzdělaných, na vyšší úrovni životního standardu, kdežto, jak bych to napsal ohleduplně… dejme tomu indické vrstvy spodní a nejspodnější (vymyká se popisu, musí se vidět) se množí jako ty breberky. I jest výsledkem určité zbrzdění populačního cyklu, draze vykoupené poklesem kvality. Jiným výsledkem je převaha chlapečků nad holčičkami, nevěštící do budoucna také nic kalého.

Problém lavinovitého rozmnožování jsem podal na příkladu Indie, protože jsem ji do té míry poznal, ale dal by se aplikovat i na jiné končiny, zaujímající polovinu, ne-li ještě větší část povrchu zemského. Souvislost se současně probíhajícím návalem uprchlíků do zatím relativně blahobytné Evropy napadne každého, kdo nenahlíží na svět růžovými brejlemi obzvlášť vysoké kvality. Ano; ale jaké jsou příčiny toho jevu? Jen prostá snaha o nalezení dobrého bydla v evropském zámoří a vysoké sociální dávky? Nebo už také holá nezbytnost žene ty lidi ze zemí původu, už pomalu dohola vyplundrovaných, vypálených, vyklučených, zdrojů obživy zbavených? A netřeba být prorokem k odhadu, že podíl vyplundrovanosti bude i nadále stoupat, až všechno skončí… raději nevědět jak. Co s tím, dědečku Malthusi? Je ještě nějaké co s tím?

Snad je, i když velkou nadějí bych se nekojil. Svět – a my s ním – se ocitl v situaci, nedávající do budoucna tušit nic dobrého; i pomněme staročeského přísloví: upustivše rohy, úsilno za ocas chvátati. Chvátejme tedy. Země, přivedené bezstarostnostnou množivostí svých obyvatel na kraj a brzy už za kraj úživnosti, z kaše vlastní rukou namíchané nevyprostíme. Už dobrých šedesát let sype Západ do tzv. rozvojových zemí obrovské sumy rozvojové pomoci a ony jsou pořád stejně rozvojové, ne-li ještě rozvojovější. Jistěže ukazuje příklad poválečného Německa a Japonska, že lze relativně nevelkou pomocí nastartovat hospodářský vzestup; k tomu ale patří i vlastní uvědomělá snaha, vůle uskrovnit se, aby z nesnadného začátku vzešel budoucí blahobyt. Kde toho není, může si Západ veškerou pomoc ušetřit; beztak bude zčásti bez viditelného výsledku zkonsumována, zčásti promrhána za nesmyslné zbrojení a prestižní objekty. Jakž mnohý příklad ukazuje.

Naše civilizace je – na rozdíl od jiných – nadána předvídavostí. Schopností pohlédnout za clonu budoucnosti, byť i ne vždy bez omylu. Je to vzácný dar; nevyplýtvejme jej nadarmo. Starejme se, aby zůstala zachována ve svém tvůrčím duchu, v předvídavém úsilí k prospěchu budoucích generací. Zdaří-li se to, můžeme přispět nějakým obnosem zemím a národům ve vývoji zaostávajícím, třebaže spíš jen k uklidnění vlastního nepokojného svědomí, než k zlepšení životních podmínek kdesi za sedmero horami a trojím mořem. A vždy jen tak, abychom se sami neocitli na skluzavce zpětného vývoje. Obětovat se pro jiné je zajisté akt milosrdenství, ale měl by mít i smysl. Má jej, je-li těm ve vývoji zaostávajícím aspoň z nějakého dílu pomoženo. Obětovat se jen jako gesto, jen abychom pošimrali svou ješitnost pocitem vlastní ušlechtilosti, je hůř než houby platné; je to podvod na sobě samých, a nemůže dopadnout jinak než zle. Je to tak, dědečku Malthusi?

Hannover, 22. ledna 2018



Diskuse


P. Klíma
19:12
24.1.2018

P. Radosta
16:16
24.1.2018

M. Prokop
16:51
24.1.2018

J. Schwarz
17:12
24.1.2018

M. Prokop
20:56
24.1.2018

P. Radosta
18:46
24.1.2018

M. Prokop
20:55
24.1.2018

P. Radosta
21:11
24.1.2018

J. Jurax
21:16
24.1.2018

J. Jurax
21:13
24.1.2018

V. Novák
15:00
24.1.2018

J. Schwarz
17:15
24.1.2018

J. Jurax
21:21
24.1.2018

I. Schlägel
14:25
24.1.2018

C. Horák
15:39
24.1.2018

J. Pleva
21:32
24.1.2018

V. Lunák
13:31
24.1.2018

I. Schlägel
14:23
24.1.2018

M. Pesat
15:05
24.1.2018

I. Schlägel
8:10
25.1.2018

V. Lunák
16:40
24.1.2018

J. Jurax
21:42
24.1.2018

V. Lunák
22:33
24.1.2018

M. Pesat
13:14
24.1.2018

B. Rameš
11:07
24.1.2018

P. Zinga
8:56
24.1.2018

D. Polanský
6:51
24.1.2018

Z. Rychlý
8:05
24.1.2018

D. Polanský
6:47
24.1.2018

Z. Rychlý
8:13
24.1.2018

M. Drašner
8:56
24.1.2018

J. Kavalír
10:35
24.1.2018

C. Horák
13:44
24.1.2018

Z. Rychlý
6:30
24.1.2018

D. Polanský
6:49
24.1.2018

Z. Rychlý
8:02
24.1.2018

J. Kanioková
Re
14:31
24.1.2018

V. Novák
15:08
24.1.2018

J. Jurax
22:00
24.1.2018

P. Sulc
2:33
24.1.2018

J. Vintr
0:31
24.1.2018

počet příspěvků: 63, poslední 25.1.2018 08:10









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.