V dřívějších letech jsem byl na rozpacích, co napsat jako zamyšlení nad dalším rokem a tak jsem raději buď nepsal nic, nebo nějaké spíše dlouhodobé výhledy. Tentokrát považuji za velice nutné se zamyslet nad novým rokem, protože se od loňska změnilo mnoho základních věcí. Vznikly dva nové konflikty, které už nejsou někde daleko v pralese, ale docela blízko a velice nás ovlivňují.

Sankce, hospodářská opatření a vývoj v Rusku

Rusko je v současné době pod velikým tlakem. Sankce za to mohou jen z menší části a myslím si, že v dnešním světě, kde jediné vyspělé země nejsou jen na Západě, nemají fatální význam. Mohou Rusko posílit (co tě nezničí, to tě posílí) a nasměrovat je k větší soběstačnosti. Zde je otázka investic do průmyslu vyrábějícího zboží, dříve kupovaného z Evropy. Bez západních bank se asi investice dosti zproblematizují, ale je tu už dnes silná Čína, proto se domnívám, že to nebude tak drastické.

Sankce proti Krymu jsou možná pro tento poloostrov problematické, ale nejedná se zase o tak velké území, aby se nemohlo dotovat. Do této problematické destinace stejně pojedou Evropané minimálně, a pokud se tam budou chtít dostat, tak se tam dostanou a nejspíše velice levně si tam užijí. Proti roku 2014 nepředpokládám velké rozdíly.

Zemědělství má Rusko téměř soběstačné, pouze nemá potravinářský průmysl. To je stejný problém, jak byl uveden shora, chce to investice do výroby. Možná při všem tom nárůstu průmyslu může vzniknout nedostatek pracovních sil z domácích zdrojů. Je to též otázka zda je možné v Evropě třeba získat odborníky a z asijských zemí dovést pracovníky (Vietnamce, Filipince a p.), což bych za problém nepovažoval.

Momentálně je největším problémem pro Rusko nízká cena nafty. Nemyslím si, že by byla náhodná, zajisté je synchronizovaná se sankcemi. Nízká cena ropy může být zkázonosná pro vývozce, kteří těží ropu ve složitých podmínkách s vysokými náklady. Potom musí ropu dotovat. Pro Rusko to vypadá jako rána, ale ta je zároveň také ostatním. Třeba zrovna USA, které těží ropu v ještě horších podmínkách. Oni sice nemusí doma cenu snižovat, ale nemyslím si, že američtí dovozci nesáhnou po levné arabské ropě, aby si vydělali, a tím ropná pole na Aljašce vyřadí. Brzy začne tlak na zvyšování ceny, alespoň tak, aby byla ropná pole v Americe rentabilní.

Naše sdělovací prostředky nás neinformují dostatečně fundovaně, spíše to vypadá jako jedna velká škodolibost, ale ono to ve skutečnosti může být všechno jinak. Ekonomové by měli nezávisle informovat. Dokážu si představit, že těžba ropy v rublech a její prodej v dolarech, v situaci kdy rubl je velmi nízko, znamená, přepočteno na dolar, že těžba je mnohem levnější než se počítá a shora uvedené dopady nízké ceny ropy nemusí být tak zřetelné a možná, že může dosud být ještě těžba rentabilní. Všechno je to otázka, jak je ropný průmysl závislý na službách placených v dolarech.

Myslím si, že pokud nedojde k navýšení sankcí a nějakému dalšímu prohlubování krize, Rusko má všechny předpoklady ustát shora řečená nebezpečí a protivenství. Je jisté, že se životní úroveň sníží, ale Rusové jsou zvyklí na ledacos. O nezaměstnanosti pochybuji, naopak bude spíše nedostatek pracovních sil a to bude mít kladný vliv i na život v bývalých sovětských republikách, zvláště těch spřátelených (Arménie, Kazachstán, Bělorusko atd.). Pokud neustojí, potvrdí svoji pověst obra na hliněných nohách.

Dopad sankcí na Evropu

Evropa má daleko silnější hospodářství a tím samozřejmě může následkům sankcí daleko lépe odolávat, je ovšem otázkou jestli má také tak odolné obyvatelstvo. Pokud by sankce měly být dlouhodobé a Rusko se jim přizpůsobilo, lze očekávat záporné dopady především pro Evropu. Představme si, že Rusko bude stále dodávat nějaký plyn a ropu, ale Evropa už do Ruska nic nevyveze. Nerovnoměrná platební bilance se musí nutně projevit, nejspíše navyšováním dluhu Evropy a je otázka zda bude mít ještě nějakou platební schopnost nebo si bude donekonečna půjčovat jako dnes Ukrajina. Přitom Evropa nemá žádnou jinou šanci. Jestliže by chtěla kupovat americký plyn, asi by se nedoplatila a vůbec čím by platila Americe? Jak to může dopadnout? Proto si myslím, že je v zájmu Evropy ukrajinskou krizi do nějaké doby zažehnat a do Ruska zase začít vyvážet.

Je otázkou, zda Západ nevyhlásí zase nějaké sankce. Přemýšlím, co by se ještě dalo vymyslet. Nabízí se úplná blokáda, ztížit pohyb osob, podřídit kontrole účty všech ruských občanů, devizové pohyby dát pod kontrolu a prostě všechno možné. Dovedu si představit sérii stupňujících se odvetných opatření až po zabavování majetku západních občanů v Rusku, všech těch podniků, které tam jsou, jako zástavu za škody žalované u mezinárodního soudu apod. Ruské zastavení plynu bych určitě nechtěl zažít, ale asi by bylo opravdu krajným opatřením předcházejícím už jen horkou válku. Pokud nebude Rusko v opravdu bezvýchodné situaci, asi plyn nezastaví. Zde je otázkou, jaké cíle má Západ, co vlastně chce a kam to vše směřuje.

Ukrajinská krize

Situace je do značné míry patová a neřešitelná. Staré heslo: „Rusové vlezou jen tam, kam je pustíme“, neplatí pro Krym. Tento poloostrov je pro Rusy významný nejen strategicky, ale má i emotivní význam. Nutit Ukrajince, aby neústupně chtěli vrátit Krym, je nejsnadnější cesta k válečnému konfliktu, který nemůže Ukrajina vyhrát i při vší západní pomoci. Válka upevní diktaturu v Rusku a nacionalistické síly. Doktrína: „Rusko musí bezpodmínečně Krym Ukrajině vrátit, protože kdysi podepsalo Budapešťské memorandum o záruce ukrajinských hranic“ znamená válku. Pokud by se měl zachovat mír, je nutné přijmout doktrínu „zamrzlého konfliktu“ (jako Kypr nebo Golanské výšiny) nebo doktrínu: „Krym je ruské historické území, je obydleno většinou ruského obyvatelstva už od začátku devatenáctého století a darování Krymu Ukrajině v r. 1954 byl komunistický svévolný zločin“.

Nevím, jaký význam mělo nedávné zrušení neutrality Ukrajiny ukrajinským parlamentem. Cesta do NATO není jen tak snadná, členské státy nepřijmou problematickou zemi s nevyjasněnými hranicemi a vnitřními konflikty. Gruzie se o to snaží dávno, ale sklidila jen neurčité přísliby. Tímto činem se natrvalo pohřbilo Budapešťské memorandum, které zajišťovalo Ukrajině nedotknutelnost hranic výměnou za neutralitu. Rusko sice už memorandum porušilo anexí Krymu, je otázkou jestli po zrušení neutrality samotnou Ukrajinou už nejsou ostatní signatáři zbaveni povinnosti Ukrajinu bránit.

Od mírotvorce k válečníkovi

Rozhodnutí Ruska nesměřovat ke spojenectví s USA, ale k samostatné velmocenské politice, nastalo zřejmě po bombardování Jugoslávie, kterému nebylo tehdejší Rusko schopno zabránit. Najednou se staly řečičky o společném evropském domě a další báchorky pokryteckými a jasně se ukázalo, kdo je v tomto domě pánem. Václav Žák v rozhovoru pro Parlamentní listy 9.10.2014 píše: „Podle mého názoru jsou důvodem ke změně chování Ruska chyby v americké zahraniční politice, způsobené především administrativou prezidenta George W. Bushe. Jeho jednoznačná orientace na prosazování americké hegemonie, intervence v Iráku, rozšiřování NATO, podpora změny režimů v některých bývalých sovětských republikách, vypovězení smlouvy o omezení protiraketových zbraní…..“. Od té doby Rusko posiluje přirozeně svoji armádu a politiku směřuje k velmocenské strategii. Zatímco Američané sami rozhodovali o světových konfliktech, najednou Rusové zřídili základnu v Sýrii a nedovolili vojenský zásah USA proti Asadovi.

Obama se vyvíjel od mírotvorce k dnešnímu válečníkovi nejspíše pod tlakem okolností. Asi by zůstal mírotvorcem, byť neúspěšným, kdyby se tu neobjevil mocenský tlak Ruska. Přestože původně Obama s Putinem vyjednával a přátelsky se choval, najednou to už nešlo, pomalu narůstala protiruská rétorika. Největší roztrpčení asi způsobilo, že jeho ústup z Iráku, který slíbil americkému lidu v předvolební kampani, se nepodařil kvůli vývoji v Sýrii ovlivněném Ruskem. Obama určitě musí mít na Putina zlost. Bylo jen otázkou času, kdy vznikne nějaký otevřený konflikt.

Když se Janukovič rozhodl nepodepsat asociační dohodu s EU a pošilhával po euroasijském bloku, už toho bylo trochu moc. V záloze je vždy nějaké řešení. Ukrajinští nacionalisté se stali tou avantgardou, která měla zařídit, aby se proti Ruským zájmům konečně zasáhlo. Vyřadit Putina a zkrotit Rusko považuje jistě Obama za nanejvýš potřebné. Nemyslím si ovšem, že je to reálné.

Obama udělal další krok, aby se Rusko nedostalo na americký kontinent tím, že rychle uzavřel jakési přátelství s Kubou, která by se snad mohla stát ruskou základnou.

Jestli se Rusko silně oslabí, potom se může orientovat na Čínu a stane se jejím jakýmsi satelitem, a na hranicích Evropy bude nepřítel mnohem větší.

Závěr do budoucnosti

Nevím, co vede momentálně Západ k takovému nebývalému tlaku na Rusko. Jestli chce opravdu vyvolat konflikt nebo zkouší, co Putin snese, a jestli Rusko snese Putina a třeba ho vymění. Pokud by šlo o takovou zkoušku, lze to akceptovat, jenže ono je snadné od zkoušky přejít k válce. Kdo upírá Rusku samostatnou existenci, upírá ji i sobě. Rusko je slabé, svoje sebevědomí si udržuje provokacemi a preventivní anexi Krymu provedlo k zachování své obranyschopnosti. Unipolární svět nějakého světového četníka majícího k disposici americkou armádu je šíleným snem o leviatanu. Vidíme už dnes, jak se americká politika mění od Bushe staršího hájícího spravedlnost a nezávislost Kuvajtu, po Bushe mladšího napadajícího bezdůvodně Irák, od Reagana domlouvajícího s Gorbačovem konec studené války k Obamovi usilujícímu o zničení Ruska jako nezávislé velmoci. Ruská nezávislá velmoc mající odlišné ideály je tedy jakýmsi předpokladem multipolarity a světové stability, a na Ukrajině dnes jde Západu právě o to, aby k tomu nedošlo.

Putin ve svém podobenství přirovnal Rusko k medvědovi, kterého chce Západ uvázat na řetěz a vylámat mu zuby a drápy; dokonce jej nakonec zabít. Ani Evropa a myslím si, že ani USA nechtějí úplné zhroucení Ruska s doprovodnými humanitními katastrofami. Potřebovali by v Rusku prezidenta, který se bude chovat jako Havel. Hlavně privatizovat ruské přírodní bohatství tak, aby bylo pod vládou mezinárodních monopolů a zisky nešly do ruské státní pokladny, kde jsou do značné míry použity na zbrojení. K tomu už bylo silně nakročeno a Putin tomu zabránil v poslední chvíli. Dnes tento sen ovšem není reálný.

Studenou válku s Ruskem vyhrát nelze, v podstatě se nemůže opakovat Gorbačovský příběh, protože Rusko je dnes vnitřně silnější, dobře ví, kde stojí, a také se může opřít o Čínu. Také si nedělá už iluze o Západě. Horká válka, kterou by za Západ vedli ukrajinští nacionalisté silně vyzbrojení Západem, může sice Rusko oslabit, ale Ukrajina ji vyhrát nemůže. V podstatě by se vedla pouze o Krym, protože východní provincie už souhlasí s nějakou autonomií a Putin se už také vyjádřil o zachování územní celistvosti Ukrajiny (zcela jistě bez Krymu). V případě horké války by ovšem Rusko prosadilo na Ukrajině svoji vůli, proto se domnívám, že by neměla vzniknout.

Případný vznik horké války mezi Ukrajinou a Ruskem má v rukou Západ. Na Ukrajině jsou lidé, kteří chtějí mír a většina z nich Krym oželí už z těch důvodů, že nepovažují Krym za svoje území a ruské obyvatelstvo na Krymu se jim nikdy nepodřídí. Dvě východní provincie zřejmě přijmou rády nějaké kompromisní opatření v podobě autonomie.

Islámský stát nemá šanci se udržet, je pouze otázka kdy a za jakých nákladů bude zničen. Ohledně Asada v Sýrii nelze vyslovit téměř žádnou předpověď. Pokud by ukrajinská válka zaměstnávala Rusko příliš, možná si lze představit, že se Asad neudrží a Rusové ztratí svoji základnu v Sýrii. Asad je ovšem na indexu, západní velmoci jej musí zničit z několika důvodů: Jednak chce zpět území Golanských výšin, které anektoval Izrael, jednak je držen při životě Iránem a plní jeho vůli v politice proti Izraeli, a nakonec proto, že je přítelem Ruska a dovoluje mu na svém území vojenskou základnu.

Uspořádání iráckých poměrů po válce si lze těžko představit, ale Turci podmiňují svoji pomoc USA tím, aby nevznikl kurdský stát. Nevím, kdo by Kurdy mohl podpořit až k vytvoření samostatného státu. Západ to neudělá, aby si nepoštval proti sobě Turky. Jiná přijatelná síla není.