Míním dodržet slib učiněný závěrem předchozího povídání: ona účast na politické události. Bylo to cosi nokturnálního, s obtížemi za tmy v předměstí v Opatově obtížně hledaného. Pak přece jen byl nalezen potřebný hostinec s místností naplněnou asi čtyřiceti účastníky, maximálně čtyřicátníky. Tak se asi v dávných dobách shromažďovali menševici, ba i bolševici, třeba i ústřední výbor nyní zcela nové politické strany, s oprávněným soustředěním na tuze akutní kauzu současné doby - ohrožený osud evropského kontinentu, útok na západní civilizaci. Dojem z počínání a informovanosti přítomných byl značně příznivý. Ano, máme už téměř na kahánku a jak libyjský diktátor Kadáfí, nyní již nebožtík, předvídal, do třiceti let naše původní křesťanská Evropa vůbec nebude. Dvě tisíciletí civilizace bude muslimy zadupáno, rozmetáno ohavnými fanatickými barbary, jejich hordy se sem valí, údajní uprchlíci. Jací uprchlíci, vždyť naprostá většina jsou mladí muži ve správném vojenském věku, v kapsách eura a dolary a mobily u uchu komunikovat s prostředím, kterého se brzo zmocní, aniž by se někdo smysluplně mínil bránit. Žádný arabský stát včetně těch nejbohatších tyto vetřelce stejné rasy, řeči, náboženství nebere, ale má to být povinností Evropy se o ně postarat. A takový paradoxní nesmysl jako by nikoho nepřekvapoval.

„Do Německa se jich už nahrnulo snad milion. Veřejnost je proti, ale vlády se chovají jinačejš, už se i předem vzdávají. Jak si to, pane Ulč, vysvětlujete?“

„Tak důležitou, zásadní otázku si budu muset napřed pořádně promyslet, nedovedu okamžitě odpovědět, hodina už moc pokročila,“ pan Ulč uhnul. Blížila se půlnoc, čimž jsem unikl nutnosti pořádně se ztrapnit.

Jelo se domů s fůrou nevyřešených starostí.

- - -

Pražský říjnový pobyt jsem zahájil v kavárničce svého oblíbeného divadla Ypsilonka ve Spálené ulici. Poseděl jsem tam se starými známými, poté odešel s (vlastním) kabátem, ale bez čepice tam zapomenuté, takže nepříjemný deštík zvlažil mou popletenou lebku.

Sakramentské stáří! Krušná realita si uvědomovat mohutnoucí neschopnost, jak zvládat požadavky moderní doby. Například mobilní telefon: v Americe ho nepoužívám, ale u toho do Prahy přivezeného jsem zapomněl, jak ho zvládnout.

Šel jsem tedy koupit nějaký jiný a dodatečně zjistil, že je ještě protivněji víc komplikovaný. Mučil jsem se s ním aspoň hodinu, bezúspěšně láteřil, pak ho odhodil a věnoval sympatickému mládenci, momentálně nezaměstnanému kuchařovi, z nevlídného domácího prostředí (otec se nezajímá, matka oprávněně v kriminále), víc času tráveno v různých výchovných ústavech.

Dotyčné stvoření, všelijak odstrkované, se ale v těch pro mě a další geronty nepochopitelných mašinkách vyznalo, jeho zásluhou jsem se stal majitelem přístroje velejednoduchého, i mnou zvládnutelného.

Měl jsem jet do Brna, tamější multitalent Pavel Paleček mě vábil k inspekci tamního atomového krytu pod Špilberkem, kdysi zbudovaného k přežití někdejší státní a stranické nomenklatury. (Tento Paleček je zdrojem všelijakých nápadů. Například se rozhodl knižně vydat v českém překladu mou před půl stoletím spáchanou doktorskou disertaci, kterou já mu prodal za jednu českou korunu.) Jenže jsem dal přednost autogramiádě na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě, aniž se byl dozvěděl, zda město je to české či moravské.

- - -

Návrat do Prahy, kde jsem měl důvod se radovat z tamějších dětí, dětiček. Náruživě jsem fotografoval houfy mrňousů předškolního věku ve žlutozelených kabátcích, nabádajících motoristy, aby nikoho nepřejížděli.

Sličnému mladistvému advokátovi jsem se zmínil, že v Americe je chléb je něco téměř nejedlého. Taková zpráva ho přiměla ke štědré iniciativě, že mi přinesl nejpěknější pecen (jeho diagnoza) v celé Praze. Tak on učinil v doprovodu svého rozkošného andílka.

Toho se pak ptám, jak je starý.

Zvedl tři prsty, což zdůraznil informací, tolik že je mladý. Právem mě potupil.

Se zvýšeným zájmem jsem naslouchal českému švitoření dětiček asijského původu. Před pár lety jsem se podílel na rozhodování poroty hodnotící písemné práce, v nichž zvítězilo příjmení Ng - vietnamská to verze slečny Andulky Novákové.

Marně v americkém prostředí láteřím nad nedostatečným zájmem v rodinách přistěhovalců, aby využíli báječné přiležitosti znalost své původní mateřštiny předat svým potomkům. Ti ten jazyk velesnadno, bez cizího přízvuku pochytí, jakoby v roli houby snadno absorbují.. Tak snadno dosažitelné výsledky jsem si tentokrát znovu ověřil při návštěvě rodiny bývalého českého velvyslance: dceruška nyní osmiletá je již trilingvální, má tři mateřštiny - českou, anglickou, španělskou. Přechází spontánně, automaticky z jednoho jazyka do druhého a třetího, jak značný náskok jí dán do života. A naprostá většina rodičů takové příležitosti ovšem nevyužije.

- - -

Kultura. I takovým směrem se značně rozhlížím. Proto na Václavském náměstí pomíjím restauraci s nabídkou svůdně se tvářící krmě za 900 korun. V téměř sousedním knihkupectví Luxor jsem objevil čtyři tituly svých výtvorů a stejně tomu tak v Academii na opačné straně náměstí.

Cestuji-li s jedním kufrem, obohacování knihami (nákupem, darem či lupem) by byl ovšem nerozum. Učinil jsem ale výjimku v případě daru od spolueditora právě ministerstvem kultury vydané elegantní publikace „Státní cena za literaturu 1920-2015“. Ponořil jsem se do obsahu a hodnotil výsledky v letech osudově se značně lišících. Porovnával dobu úrodnou, jaké žně dosahující, v kontrastu s totálním úhorem, když se vůbec nic neurodilo.. Případ to mnichovanského roku 1938, jakož i protektorátního údobí 1943 až 1946. Rovněž tak 1950 (rok věšení poslankyně Horákové) a ještě divočejší 1952 (věšení Slánského a mnohých dalších - „psům psí smrt“, jak zdůraznil poeta Ivan Skála, státní cenou okrášlený třikrát: 1959, 1976, 1983), v šedesátých letech převážně oceněni jen slovenští básnící, léta 1988 až 1994 nikdo.

Několikrát jsem divadelní výkony ocenil v Činoherním klubu, uhranut Tramvají do stanice Touha, zejména Lucií Žáčkovou v roli Blanche. Poprvé jsem zíral na tento ostravský objev. Režíroval Ladislav Smoček,můj starý kamarád, taktéž s plzeňskou minulostí. Její společnou součástí jsou též zážitky filipínské, na sobě zcela nezávislé

Činoherní klub právě oslavuje své abrahámoviny, padesát let již tomu, kdy přítel, spolutvůrce Jan Kačer byl kádrově vyvržen, z Prahy vypuzen. Spěchám ho teď velebit, že při tolika jiných starostech se postaral, aby v tomto říjnu došlo v Malostranské Besedě k uspořádání mého one man show večera s názvem ČECH ČÁSTEČNÝM ČÍNANEM, jímž věru buď jsem či za něho pokládán jsem. Extravagantně jsem byl na plakátu prezentován jako exilový spisovatel, emeritní profesor, světoběžník, takový to tvor.

K tomuto Malostranskému náměstí se víže mé předchozí marné pachtění za adresou s číslem 6 a 44, prý za rohem v Mostecké ulici. V posledním dnu mého letošního pražského pobytu jsem značně pídil po adrese Sál Martinů na Malostranském náměstí číslo 13, jež se tam ale zcela určitě nevyskytuje. A tam se právě měla konat veliká událost - udělení doktorátu honoris causa již zmíněnému velikánu Ladislavu Smočkovi. Dne předcházejícího jsem se pustil do pátrání po budově či paláci s neexistující či aspoň notně matoucí adresou. Po delším úsilí se do kopce Nerudovou ulicí došlo zcela z dosahu Malostranského náměstí, končině před vstupem do chrámu svatého Mikuláše, a tam to tedy bylo: částečně matoucí formule AMU = DAMU + FAMU + HAMU, s oznámením o slavnostním zasedání Umělecké rady múzických umění při příležitosti udělení čestné vědecké hodnosti významnému režiséru a dramatikovi.

Porovnával jsem zážitek pouhého návštěvníka se zážitkem před řadou let na americké univerzitě v Binghamtonu, kde jsem takto dekoroval a doktorský háv s čepicí nasazoval tehdejšímu laureátovi Josefu Škvoreckému. Tehdy to byla pominutelná nicotná událost v porovnání s pražským palácem, náramným prostředím. Tam na balkoně se rozduněl, hřímat začal orchestr, dechové těleso. Na opačném konci sálu, v pozadí se stříbrně blyštícími varhany od podlahy až ke stropu, na vyvýšené podium začali vážným krokem přicházet spektábilisové a snad i početnější spektábilistky. Odění převážně v černém, někteří šarlatově zbarvení a mezi všemi vynikal zcela modře se prezentující magnisimus, hlavu zdobenou rozsáhlým kornoutem barvy blankytné.

Půvabná houslistka s klavírním doprovodem brilantně zvládla Smetanův náročný opus.

Profesor Jaroslav Vostrý přednesl laudatio. Poté promluvil laureát. Obdivoval jsem jeho zlatý řetěz končící pečetí velikosti posvícenského koláče.

V příslušných podzemních prostorách následovalo popíjení, hody, luxusní nádhera, nedosažitelná tam v našem amerikánském světě údajně neomezených možností.

Byl jsem důkladně omámen. Požádal jsem slavnou hvězdu divadla a filmu, aby mě polibkem poctila, což učinila, a proto se teď takovým výkonem chvástám.

Ještě dvě další přiznivé zprávy:

Moje čepice, v Ypsilonce zapomenutá, tam nalezena byla.

Do Ameriky jsem úspěšně propašoval onen již zmíněný český pecen chleba, doma důkladně rozžvýkal a s chutí pozřel.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče