Začátkem tohoto října jsem přistál v Praze již pošmourné. Jaká to však úleva po absolvovaném martyriu proklestit se téměř již nezvládnutelným chaosem s označením John F. Kennedy Airport, k němuž nutno dorazit ze Sodomy a Gomory, dosud spíš zvané New York City. Tam jsem dorazil po čtyřech hodinách svižné jízdy ze severu, na půl cesty od Niagáry.

Po mnoha hodinách napodobování údělu sardinky vylezu s jedním kufrem na letišti, krášleném jménem bývalého prezidenta a ještě dřívějšího rezidenta v sousední ruzyňské věznici. Ano, značné to dialektické kotrmelce. Rozhlížím se po způsobu další přepravy, metro se rozrůstá, už dosahuje až někam za Petřiny, s povrchovou vozovkou důkladně rozvrtanou, s budoucím cílem dorazit k letištním prostorům s jménem bývalého prezidentského kriminálníka Václava Havla.

Porovnávám podmínky přístupu do podzemních prostorů. V Istanbulu jsem bez bumážky nemohl zdolat ani bránu, jíž se dostat k pozemské tramvaji. Všude jinde ve světě, pokud vím, vstupu do metra brání turniket. Například má nedávná zkušenost z Tchaj-peje, hlavního města Tchaj-wanu, ostrova částečně téměř vyženěného.

Tam totiž za spoluúčasti českých inženýrů odborníků došlo ke zbudování metra, městské dráhy jen částečně podzemní. Je rozsáhlejší než ta pražská a rovněž – na rozdíl od Prahy – nelze tam proniknout bez jízdenky. Napřed nákup plastické kartičky za dost peněz, magické oko zaznamená a umožní vstup na nástupiště. Při výstupu totéž oko odečte spotřebované jízdné a když se zásoba blíží k vyčerpání, nutno znovu tankovat u automatu.

Všude tam dominovala důkladná čistota, nápisy dvoujazyčné (čínsky a anglicky), navíc s informací, na které lince za kolik minut a vteřin dorazí příští souprava.

Když najdu správné nástupiště, postavím se do řady čekajících ve směru šipky k brzo se dostavivšímu vlaku (nejdelší interval, co jsem zaznamenal, byly čtyři minuty).Ten zastaví přesně na fous před šipkou s prostorem pro vystupující pasažéry. Jak to řidíč může tak přesně zvládnout? Inu proto, že souprava řidiče nemá a nepostrádá, vše je automatizováno, nemůže tedy dojít k lidskému selhání. Na některých linkách prý ještě někdy se vyskytuje člověčí obsluha. Marně jsem se po ní rozhlížel a ani jednou nespatřil. Pravidelně jsem lezl do prvního vagonu se přesvědčit o tomto divném pokroku, jak se bez šoféra automaticky řítíme nad ulicemi či pod povrchem, co kdyby došlo ke zkratu, však i občasné zemětřeseníčko by mohlo postačit.

Porovnávám s pražskými podmínkami, jimž dávám přednost. Ani tam nedominovalo svinstvo, ba i tam světelná návěští oznamovala přesný, důkladně dodržovaný čas, za kolik zbývajících vteřin se příští souprava přiřítí. Jenže výhoda největší, nejznamenitější: přístup do metra bez překážek komukoliv. A domorodí stařečkové ve věku nad sedmdesát, tak aspoň jsem byl informován, jezdí zadarmo. Aspoň takto nirvána dobudovaného komunismu dosažena byla.

Veřejné oznamování je většinou rovněž dvoujazyčné - ovšem domorodě česky a též, nikoliv ovšem i anglicky. Za tři týdny pobytu jsem získal dojem, ba i přesvědčení, že takový jazyk by k poznávání Prahy docela postačil. Dokonce jsem se dostal do situace, kdy mi byla akutně třeba sdělení v mateřtině a nikde nebyla v dosahu. Spolu s jednou výtečnou filmovou producentkou jsme měli schůzku s návštěvou kdysi v Praze narozenou, nyní permanentně sídlící v Belgii, Holandsku, tam někde. Při pravidelných návštěvách rodného města vždy sídlila v Mostecké ulici, spolu s Karlovým mostem té rekordně turistické, a s předpokladem, že sídlí v domě v číslem buď 6, nebo 44.

První číslo jsme našli, tam nebyla, druhé číslo jsme nenašli, poněvadž neexistovalo. S hodně značným zpožděním nalezená informátorka připustila, že se jaksi spletla. Proč tyto tlachy: my se v té ulici ve všech obchodech a domech snažili něco užitečného dozvědět, ale nedozvěděli, poněvadž nikdo z dotázaných česky nerozuměl.

Ano, taková to teď realita, pane králi a císaři Karle, tvůrče přeslavného mostu, hned tam kousek vedle.

Vzdor nevlídnému počasí turisté nadále zřetelně převládali. Z Evropanů nejpočetnější se zdáli být němečtí sousedé, ze vzdálenějších stoprocentní Asiaté - Číňané, Japonci, Korejci, nikoliv ti severní.

- - -

Shromáždění výlučně českého živlu jsem zaznamenal v blízkosti kopyta na Václavském náměstí. Konaly se tam dvě politicky značně disonantní události.

Jedno to zdaleka mohutněji návštívené, okupující ochozy Národního muzea, a megafony zatracující vládu pro její zbaběloučkou politiku vůči dilematu, co si počít s hordami nevítaných mohamedánských vetřelců. Ve vzdálenosti deseti, dvaceti metrů dost skromný hlouček zastánců otevřené náruče ve prospěch takových uprchlíků, u nichž se preventivně vylučovala jejich případně zkázonosná motivace. Mezi oběma tak odlišnými skupenstvími postávali příslušníci pražské policie, bez potřeby násilí dosáhnout stavu mírové koexistence jakkoliv popuzených účastníků.

Na první straně Lidových novin z víkendového vydání 10. a 11. října dominovala mohutná písmena KLAUS SE VRACÍ. Uvnitř pak dvě strany interview s nadpisem Mýlil jsem se. Nečekal jsem, že Evropa bude s imigranty páchat sebevraždu.

Text velmi precizně a přesvědčivě zdůvodňoval tak tristní závěry. V jiném zdroji jsou citována tato Klausova slova: „Jsme slabí, oportunističtí a nerozhodní. Problémem je naše nečinnost, která je projevem ztráty naší vitality, sebedůvěry a rostoucí unavenosti... Že předvádíme zjevnou neschopnost učit se z minulosti a ocenit význam a roli historie. Že jsme se stali obětí nových, fatálně chybných ismů - humanrightismu, environmentalismu, homosexualismu, kosmopolitismu a transnacionalismu.“

V příloze „Horizont“ z onoho víkendového vydání Lidovek ale povzbudivý VZKAZ STŘEDOEVROPANA: NEZTRÁCEJTE NADĚJI a pod tím velká fotka Otců zakladatelů Visegrádu z února 1991. Na ní Walesa, Havel a rovněž již zesnulý Arpád Göncz, s nímž jsem měl možnost si důkladně anglicky popovídat.

- - -

Přemnohé se od té doby změnilo - k horšímu, hodně horšímu, jak jinak. Například si nedovedu představit, že by si v Americe některý politický velikán troufl vyjádřit způsobem, jak učinil český expresident Klaus.

Odspěchal jsem do knihkupectví Academia na tomtéž Václavském náměstí na autogramiádu knihy „Jak zabít civilizaci“, znovu si potřást ruku s jejím autorem, přítelem Benjaminem Kurasem. A dozvídat se o zejména západoevropské předposranosti, však onen Morbus Chamberlaini. Ve Velké Británii, nijak již velké jakýmkoliv svým počínáním: odstraňování vánočních symbolů ze státních úřadů. Teď to budou toliko „zimní svátky“ a „zimní festivaly“. Konzervativní primátor Londýna při návštěvě mešity zdůraznil, že „židovsko-křesťanská tradice Západu je neužitečná a falešná doktrína a měla by se zahodit“. Povolení islámských škol subvencovaných Saúdskou Arábií, v nichž se britské muslimské děti učí, jak se mají porušovatelům islámských zákonů správně usekávat ruce a nohy, jak nenávidět zemi, jejímiž jsou občany.

Neschopnost, neochota nebo strach britské policie stíhat muslimské gangy. Nezatýkání muslimských demonstrantů s plakáty vyzývajícími k vraždění nepřátel islámu. Třetina britských muslimských studentů věří, že zabíjení ve jménu islámu je oprávněné, čtyřicet procent si přeje žít pod právem šaríja. Canterburský arcibiskup v televizi BBC oznamuje, že přijetí islámských zákonů v Británii je nejen nevyhnutelné, nýbrž záhodné.

Bruselští eurokraté, evropští komisaři, zdůrazňují, že „hodnoty Evropy nám nedovolují pokládat naši civilizaci za nadřazenou nad jinými“. Vážně se uvažuje o možném zrušení výuky dějin tureckého obléhání Vídně v 17. století. Katolické mírové hnutí Pax Christi vyzvalo ke stavbě dalších mešit v Rakousku. Tamější turecká komunita žádá zavedení práva šaríja do rakouského právního systému a 72 procent pokládá plnění náboženských zákonů za důležitější než demokracii.

Eurokomisařka Benita Ferrero Waldnerová: „Svoboda projevu je centrální mezi hodnotami a tradicemi, ale její zachování závisí na odpovědném chování jednotlivců. Čili: svobodu zachovává ten, kdo se jí dobrovolně vzdá.“

Výtečná Kurasova kniha o tak pramálo záviděníhodné budoucnosti.

- - -

Den poté jsem se zúčastnil další zajímavosti.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ

Neoficiální stránky Oty Ulče