19.2.2019 | Svátek má Patrik


SVĚT: Revizionistická odpověd na otázku s kým na atol

30.12.2010

Před už víc než pěti lety (27.10.2005) Neviditelný pes zviditelnil mé podumání s názvem S kým na atol. Snad každý z nás už někdy dostal takovou otázku a pak na ni odpovídal, s kým, s kterou známou osobností, že by rád pobyl na opuštěném ostrůvku, kdyby osud takto rozhodl. Buďme praktičtí – nejspíš neexistuje takový tvor, s nímž bychom si spíš dřív než později nelezli na nervy. Takže raději posedět v klubovkách u plápolajícího krbu, kvalitní nápoj k dispozici a pěkně si popovídat. A pro zjednodušení takových vizí nejít ve výběru do příliš dávné minulosti, nebažit po rozprávce třeba s Ciceronem či Herodesem.

Vybrat si někoho s bystrým mozkem, člověka moudrého, zkušeného, se smyslem pro humor a pokud možno i pro absurdno. Též aby měl ono charisma, skutečné či jen předpokládané.Henry Kissinger charakterizoval sílu osobnosti příkladem člověka -celebrity, který přijde do společnosti, chová se nudně, není vůbec zajímavý, a přesto se mu tam podaří v přítomných vytvořit pocit provinění, jako že to je jejich chyba.

Co třeba kancléř Metternich, předmět doktorské disertace právě tohoto Kissingera? Předsedal Vídeňskému kongresu 1814-1815, kde vítězové nad Napoleonem se dohadovali na uspořádání evropského pořádku a přišla prý zpráva, že ruský car Alexandr I. se nedostaví, poněvadž umřel, což však doopravdy učinil až o deset let později. „Co tím asi měl na mysli?“ tak údajně zareagoval Metternich, tehdy také náš reprezentant, plným křestním jménem Clemens Wenzel Nepomuk Lothar. (A při té příležitosti se ho na atolu pod ševelícími palmami pozeptat, co bylo pravdy na tehdy kolujících pověstech, že je autentickým otcem velké české spisovatelky Boženy Němcové, nemanželské dcery šlechtičny Dorothée de Talleyrand-Péricord.)

Spěchal bych vybrat si Winstona Churchilla. Stejně tak se v televizním interview vyjádřil Orson Welles a k dobru dal tento zážitek: za pobytu na Riviéře se potkal s Churchillem, svěřil se mu se starostmi financovat svůj zamýšlený filmový projekt a že zítra bude obědvat s boháčem, kterého se mu snad podaří oblomit. A kdyby pan Churchill rovněž přišel, naděje na úspěch by vzrostly. Tak se věru stalo, druhého dne se velký Winston dostavil ke stolu a Wellesovi se uctivě poklonil. A zamýšlený dojem docílen. Celoživotní alkoholik, to v porovnání Hitler byl abstinent, nekuřák, monogamní vegetarián, úplný světec. Churchilla, koňakem jakkoliv důkladně nasáklého, neopouštěla záviděníhodná pohotovost, dokumentovaná onou slavnou slovní přestřelkou s Lady Astorovou, když řekla „Vy být mým manželem,dala bych vám jed do čaje (či kávy – v jiné verzi)“, na což on okamžitě zareagoval ujištěním „Vy být mou manželkou, hned bych to vypil.“

Sir Isaiah Berlin, v Lotyšsku narozený, na univerzitě v Oxfordu dlouhá léta zářící intelekt, obrovská persona, s níž jsem se všeho všudy setkal jen jednou. Toho si vybrat na atol nebo ke krbu. Peter Ustinov, další skvost takového kalibru. Pozor prý na britského Paula Johnsona: jakkoliv je to vynikající historik a autor, provází ho pověst obtížné osoby v osobním styku. Nejinak i u výtečných autorů jako například Evelyn Waugh či V.S. Naipaul. U známých herců, zejména ovšem komiků, se předpokládá jejich schopnost a ochota být ustavičným chrličem legrací k nezastavení. Načež se pak lze dočíst, že Jack Nicholson je nudný společník, z něhož nelze vydolovat něco zajímavého, že Peter Sellers, jakkoliv brilantní na filmovém plátně, se vyznačoval jednáním, které vylučovalo eventualitu mít vůbec nějaké přátele. Když do Hollywoodu došla zpráva o jeho náhlé smrti, že to byl infarkt, režisér Billy Wilder, velmistr v oboru intelektuálního humoru, zareagoval zmatením, jak že tohle bylo možné, vždyť Sellers vůbec žádné srdce neměl.

Záběry třeba z norimberského procesu nám dokumentují, jak mnozí velikáni, náhle bez uniforem a medailí, se promění v malé, tuctové, zcela neimpozantní strejce.

(Připomínáme si pak tvrzení H. Arendtové o banality of evil.) Třeba Fritz Sauckel,

bývalý gauleiter z Duryňska, odpovědný za dodávky statisíců na otrocké práce, slovy autenticky zajímavého ministra propagandy Goebelse byl mezi nudnými ten zcela nejnudnější, a pak na šibenici končící. Však i velezloduch Heinrich Himmler, původním povoláním pěstitel slepic, rovněž nebyla příliš úchvatná persona.

Koho si na pustý ostrov vybrat z českých velikánů? Kdysi nedobrovolně zakotven v českém pohraničí jsem se se zajímavými či dokonce historicky významnými osobnostmi ovšem nepotkal. Dychtil bych po seznámení s Janem Masarykem, přeptat se ho na mnoho věcí, zejména na okolnosti posledních minut jeho života. Edvard Beneš na atolu – surreálná představa takového suchara, bez minimálního smyslu pro humor, na společném lovu krabů a při snaze rozžehnout oheň. Před očima mám dokumentární záběr jeho návštěvy školy, jak školákům snad z první třídy čte projev z připraveného textu. Jeho si představit v jakkoliv neformální situaci? S ním bychom si bezprostřednosti, natož legrace věru neužili.

Z galerie bolševických vůdců snad jen Zápotocký Antonín, že by jako trosečník byl zachránil harmoniku a pak ji mohl roztahovat pod palmou ve slaném větru. Co si na atolu počít třeba s oslňujícím mozkem Jakešem, Miloušem Zlatoústým? Smrt, uspíšená přívalem nudy.

Václava Havla, toho bych bral. Poprvé jsem ho viděl začátkem devadesátých let, když přijel do Pennsylvánie vyzvednout si tehdy asi svůj nejprvnější čestný doktorát.

Byli jsme vyzváni předem dodat písemné dotazy pro pana prezidenta. Můj tehdejší dotaz: Nedávno jsem měl příležitost poobědvat s Vaším bratrem Ivanem. Zeptal jsem se ho na Váš největší omyl v roli prezidenta. Váš loajální bratr se odpovědi vyhnul a doporučil mi, abych se zeptal přímo Vás. Proto tak teď činím. A prezident odpověděl takto: „Milerád to panu Ulčovi řeknu, až přestanu být prezidentem.“ Naplněný sál s několika sty posluchači se náležitě roztleskal.

Dosud se k tomu nenaskytla příležitost. Nedovedu si ale představit, že by takto byl zareagoval nynější prezident, jehož doprovází třeba nezasloužená pověst ješitného Narcise, neustále poučujícího, dychtícího zdůrazňovat svou superioritu, čemuž předcházejí jeho oblíbená úvodní slova „A vy jste kdo?“ (Mně se tak ale nestalo. Setkali jsme se v dubnu 1991 v Olomouci, kde jsem se přichomýtl k zakládajícímu sjezdu ODS. Představil jsem se mu a on mě překvapil slovy „Ale vždyť my se přece známe! Z Binghamtonu, před pár roky, na párty, a vy jste tehdy se mnou nesouhlasil!“ Nic takového se mi nevybavilo. Dalších pár roků poté, předák s tak brilantní pamětí si ve své svědecké výpovědi o skandálu s financováním ODS však nemohl vzpomenout na ony mýtické mecenáše – bezzemka z ostrova Mauricius, na mrtvého Maďara a na Pepu z Hongkongu, který přinesl nákupní tašku s milionem peněz do stranické pokladny. Načež teď úplně nedávno – koncem září 2010 na Cornellově univerzitě v Ithace - po jeho tamější úspěšné přednášce jsem se k němu protlačil a představovat jsem se mu nemusel. „Předpokládal jsem, že přijdete,“ řekl na přivítanou.)

Po přesunu z českého pohraničního městyse do New Yorku jsem měl možnost se vídat s osobnostmi na smetišti dějin: s předúnorovými ministry (nejčastěji to byl skromný Jozef Lettrich, rovněž nevýbojný Adolf Procházka, občas i velmi hlasitý Václav Majer), s umělci, celebritami kalibru Rudolfa Firkušného, Jiřího Voskovce. Nejlíp jsem se znal s Egonem Hostovským, zdrojem náramných příběhů, reminicencí, toho bych na atolu moc rád měl.

Nelze zapomenout na Ferdinanda Peroutku, titana jak postavou, tak rozhledem. Vídával jsem ho dvakrát týdně při návštěvách redakce RFE na Two Park Avenue, 25. poschodí. Jednou jsem byl svědkem tohoto Peroutkova skvostu, jak jednomu známému literátovi zalichotil slovy „Velmi rád sdílím vaši společnost. Kdykoliv jsem s vámi, tak mě opouští pocit vlastní méněcennosti.“ Peroutku bych si na atol netroufl pozvat.

Život už to tak zařídil, že nikoliv v rodné zemi, ale v pacifické oblasti, mezi protinožci, jsem měl příležitost se seznamovat s některými potentáty. Nejlíp jsem se znal

se Albertem Henrym, polynéským premiérem Cookových ostrovů, na půl cesty mezi Tahiti a Fidži. Vídali jsme se denně. Někteří z jeho ministrů byli bystrého ducha, jiní spíš primitivové, individua jak poctivá, tak problematická. Žádného z nich bych si na ostrov nevybíral – ač tam s nimi, sice ne úplně na samotě, jsem už dost dlouhodobě pobýval.

V Americe, a nejen ovšem tam, mnohé velké osobnosti, národem a historií teď uctívané, si tolik té svatozáře vlastně nezaslouží. Jako příklad je uváděn John Adams, druhý americký prezident, který vzdor svým značným státnickým schopnostem si počínal jako nepřístupný, nevlídný (ungracious) tvor. Slovy Jamese Granta, autora nedávné biografie tohoto Adamse, kdybychom z učebnic vymýtili takové typy, rozsah našich textů by se pořádně zredukoval. I v textech jiných států by se škrtalo.

V době nedávné, mezi tvory málo snesitelné je též započítáván usměvavý Jimmy Carter, tolik si navenek pěstující pověst lidumilného svatouška. I bývalý prezident Bill Clinton nezřídka nestačil zvládnout svůj explozivní temperament.

Zásadní otázku, s kým tedy na opuštěný atol, zodpověděl můj potomek. Vyslovil samozřejmost, že přece by to byl ten, kdo by dovedl vymyslet, jak se z atolu, oné k uzoufání oblbující samoty, dostat pryč.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče



Diskuse


P. Vandas
19:28
30.12.2010

J. Pašek
17:41
30.12.2010

počet příspěvků: 3, poslední 30.12.2010 07:28









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.