aneb O tom dynamickém vývoji

Nevzpomínám si už, odkdy se různým zaostalým končinám světa říká rozvojové země a proč. Snad tak byla vyjádřena naděje, že zatím tedy zaostalé jsou, určitě se však rozvinou k lepšímu, zvlášť poskytne-li jim náš nerozvojový svět semhle tamhle nějakou tu rozvojovou miliardu. A ony se opravdu rozvíjejí, bohužel pouze jedním směrem: co do počtu obvyvatel. Rozvinul se – namátkou – takový Bangladéš za posledních pětašedesát let z 42 milionů duší k 181 milionům, tudíž na víc než čtyřnásobek; Nigerie za týž čas z 38 k 192 milionům (pětinásobek), ostatní na tom nejsou o mnoho jinak. Kam až to má takhle pokračovat dál? Čím skončit? A hlavně: co s tím můžeme dělat my, nerozvojoví?

Vyzkoušelo už se všelicos. Finnční výpomoc, i kdyby hned nemizela v bezedných kapsách rozvojových potentátů, v mnoha případech spíš škodí: zbavuje tamní vlády zodpovědnosti, vytváří mentalitu natažených dlaní, levně nebo zdarma získané spotřební statky ničí domácí řemeslnou strukturu. Import demokracie v blahém domnění, že se s ní dostaví i hospodářský růst a tím pádem zvýšení životní úrovně, dopadl pokud možno ještě hůř: z demokracie se stala její vlastní karikatura, šaškárna, vhodný pláštík k zakrytí papalášské zvůle, konec konců i severokorejská tyranie si vložila do názvu cosi demokratického. To zjistiv, jal se Západ podporovat opoziční síly proti různým lokálním tatíčkům národa a jiným darebákům. A s úspěchem, to se musí nechat. Jenže úspěch sem, úspěch tam, ukazuje se, že bylo-li s darebákem zle, je bez něj ještě hůř. Takže nenechávat to na místních opozičnících, ale zkusit to přímou, ozbrojenou intervencí? To by navzdory všem řečím o roztáčení spirály násilí mohlo jít, musely by ale intervenční jednotky zůstat v zemi trvale, místní všelijak proháčkovanou byrokracii nahradit vlastní správou, jinak se zase všechno zvrtne k starému blázinci, a to ještě v lepším případě. Jelikož by se to po čertech podobalo kolonialismu a nadto stálo pěkné prachy, není na Západě mocnosti tak zpozdilé, aby k tomu byla ochotna. Ale namašírovat, sesadit, evetuelně dát zavřít do basy diktátora a opět se poroučet, je také starého kozla platné; jednorázově vypuzení diktátoři za sebou zanechávají mocenské vakuum, jež dříve nebo později – vesměs ale dřív – vyplní všelijaké milice, jedna šíitská, druhá sunnitská, třetí kdovíjaká, perou se, řežou se, nenávidí se, žádného konce tomu není, jak se dostatečně prokázalo na příkladu Libye, Sýrie, Somálska a jiných takových končin. Nene, jen si nic nezačínat s intervencemi. Ale co tedy? Babo raď.

A hle, baba poradila, tedy chceme-li za takovou pokládat německou paní kancléřku Angelu Merkel. Musíme společně přemýšlet o tom, jak v Africe podpořit podobně dynamický vývoj jako v Číně, dala se slyšet na mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru roku tohoto. A jelikož ten bídný Trump tamhle v Americe v jednomu kuse otravuje se zvýšením nákladů na obranu, dodala ještě, že prevence v podobě hospodářského rozvoje je stejně důležitá jako investice do armády. Nuže, nemusím být prorok ani jasnovidec k předpovědi, že z rady paní Merkel zase houbeles bude. Ono také sám Pámbu ví, jak vážně mínila svůj výrok; jest to dáma myšlení ohebného, jíž nečiní potíží propovědět jednou to, podruhé ono, usoudí-li, že to prospěje jejímu záměru. Avšak ponechme nevyzpytatelnou paní Angelu stranou a obraťme pozornost k onomu dynamickému vývoji dle čínského mustru.

Tedy předně: podpořit lze pouze to, co byť i na nízké úrovni existuje; ne-li, je nutno začínat od nuly. Což by byl případ naprosté většiny afrických zemí. Dále a především: nejsou-li v řečených zemích podmínky k vývoji – ani by nemusel být nějak třeskutě dynamický – nenastartuje jej nejen paní Angela, nýbrž ani všichni svatí. Jsou-li, proč se nějaký aspoň v zárodečné formě neukázal už dávno sám? Mimochodem: dohnat a předehnat Čínu by nemusel být tak náramný problém; v tabulce hospodářské výkonnosti obsadila ne zrovna slavné 84. místo s 6747 US$ v přepočtu na hlavu, před sebou dokonce dvě africké země, Gabun a Botswanu. Nutno ovšm uvážit, že dobré umístění Botswany je dáno bohatými nalezišti platiny i jiných nerostných materiálů; z čeho vyplynulo umístění Gabunu, nevím, že to ale nebude nějaká vysoce rozvinutá průmyslová výroba, na to jsem ochoten vsadit svou hříšnou duši. Republika česká, jen pro doplnění, je třiačtyřicátá s 18858 US$, předstihujíc tak Čínu bezmála trojnásobně. Až na uvedené dvě výjimky celý zbytek afrických států pak tvoří závěr tabulky, jinými slovy bídu s nouzí. Kdepak, to nebude jen tím, že jim ještě nikdo neukázal – koukejte, miláčkové, takhle se dělá ten dynamický vývoj. Čím ale?

No čím: nestvořil Pánbůh národy a pronárody světa ve všem všudy sobě rovné, nýbrž je nadal vlastnostmi velmi rozdílnými. Nic proti černým Afričanům: jak jsem je měl příležitost poznat, mají leccos, z čeho by si jiné rasy mohly skývičku ukrojit, smysl pro legraci například nebo úžasné pohybové nadání. Tvořivá péče o budoucnost jim však dána není; žijí dneškem, co bude zítra, o to se začnou starat také až zítra, vysvětlil mi jeden takový tmavolící chlapík. Což se ovšem špatně rýmuje s dynamickým vývojem, jaký měla na mysli paní Angela. Zato afričtí národové vynikají v jiném druhu vývoje: v dynamickém až i šíleném množení a přemnožování. Už jsem o tom jevu psal vícekrát, takže to odbudu zkrátka: nestane-li se ještě zázrak – nevím ale, jak by mohl vypadat – populační přebytky z na kost vyjedených afrických zemí jsou na nejlepší cestě přeplavit a tím i zničit tu naši ach, tolik humánní Evropu. Neboť i humánní lze být jen po určitou mez; je-li překročena, následuje zhroucení. Tušil bych že to ví i paní Angela, protože ať je jaká je, hloupá není. Jen se jí nezdá oportunní o tom mluvit, pročež si vymýšlí bajky o dynamickém vývoji tam, kde nikdy nebyl, není a býti nemůže.

Proboha už jednou, nešalme se vidinami, ušlechtilými, ale nereálnými. Africké národy – a nejen ony – se svým myšlením jen pro tento den (teď a tady, doporučoval svého času i jistý český týdeník) přivedly za mez, po níž už není návratu. A to ani při nejlepší vůli, natož při vůli liknavé nebo vůbec žádné. Hleďme si svého vlastního zájmu, a může – může, neříkám, že musí - být pomoženo i jiným, i když asi ne všem. Zkolabuje-li z přemíry dobré vůle Západ, zhroutí se s ním i všechno ostatní, a hůř než jen zhroutí. Vcelku jednoduchá rovnice, snílkům a věčným světa nápravcům se ji však nechce řešit. Nikoliv. Nejsme všichni na jedné lodi, jak nám namlouvají zastánci všelidské rovnosti, vícero lodiček se plaví po oceánu dějin, každá jiná. Některým sahá voda zřetelně nad čáru ponoru, jiným začíná přeplavovat paluby, ještě jiným už není pomoci. Naše lodička zatím pluje, i je naší morální povinností házet trosečníkům záchranné pásy. Není však naší povinností utopit se spolu s nimi, jakkoli to od nás etičtí nabadatelé, to se ví že ne doslovně, ale smyslem svých řečí vyžadují.

Hannover, 30. března 2017