Vrátím se ke starším událostem, které měly za následek rozpoutání druhé intifády („vzpoury kamení“) roku 2000. Mnohá média tehdy lživě informovala o izraelsko-palestinském konfliktu a automaticky, bez ověření šířila zprávy, které měly vyvolat protiizraelské emoce. Izraelci byli líčeni jako „sadističtí vrazi“ a Palestinci jako „nevinné oběti“. Na zmíněných případech novinářských kachen můžeme vidět, že pravda může být mnohdy opačná než ta, kterou nám předkládají masmédia

1) „Masakr v Džanínu“

. Uprchlický tábor v Džanínu, který leží na severu Západního břehu Jordánu, se stal během roku 2000 místem urputných bojů. Izraelská sebeobranná akce byla nazvaná „Ochranný štít“, právě zde se nacházela rozsáhlá infrastruktura hlavních teroristických skupin Hamas, Fatah, Islámský džihád. Hlavní teroristické skupiny v Džanínu byly přímo zodpovědné za pokus o 28 pumových atentátů, z nichž se 23 uskutečnilo.

Palestinští představitelé nazývali izraelskou operaci v Džanínu jako „masakr“. Vyjednavač Palestinské samosprávy Saib Irikát řekl v rozhovoru pro americkou televizi CNN, že izraelští vojáci zavraždili více než 500 lidí. O dva dny později CNN toto tvrzení doslova opakovala, dále dodala, že 300 lidí bylo pohřbeno v masových hrobech, a izraelské akce nazvala „válečnými zločiny“. Hlavní zmocněnec humanitární organizace OSN UNRWA Peter Hansen prohlásil v dánských novinách Internatavisen Jyllands-Posten dne 19. dubna, že v Džanínu bylo zabito 300 až 400 Palestinců. V interview stejného dne řekl: „Především jsem doufal, že hrůzné příběhy, které odtamtud přicházely, jsou přehnané, což se v této části světa často stává, ale byly až příliš pravdivé." Dopisovatelka CNN Rula Amin své vlastní dojmy popsala slovy „spousta zkázy a zpustošení" (CNN, 17. dubna). Terje Roed-Larsen, zástupce generálního tajemníka OSN na Blízkém východě, byl ze začátku opatrnější: „Nemohu potvrdit, že došlo k masakru, ale nemohu to ani vyvrátit." Ale dodal, že „otázka mezinárodního vyšetřování je vzhledem k tomu, co jsem viděl, vysoce aktuální."

Co později vyšlo najevo? Jaká byla pravda? Po znovuotevření tábora v Džanínu vyšla pravda najevo. V kontrastu s obviněními Saiba Irikáta, které převzala i hlavní média, nebyly zabity stovky civilistů. Dne 1. května 2000 bylo nalezeno 54 těl (nikoliv 500!). Palestinci, kteří byli přímo na místě bojů, izraelské vyšetřování potvrdili. Mousa Kadoura, ředitel Arafatovy organizace Fatah v severní části Západního břehu, se zmínil o 56 mrtvých Palestincích (Washington Times, 1. května). Ministr zahraničí Šimon Peres řekl, že bylo identifikováno pouze 7 mrtvých civilistů (ministerstvo zahraničí, 20. dubna).Tak nízké ztráty palestinského civilního obyvatelstvo byly díky tomu, že Izrael nepoužil v Džanínu masivní letecké nebo dělostřelecké útoky ani těžkou vojenskou techniku, nýbrž vyslal na toto místo jen pozemní jednotky, které bojovaly dům od domu, muž proti muži. Padlo 23 izraelských vojáků. Tyto vojáky ztratil Izrael proto, aby udržel ztráty mezi palestinskými civilisty na co nejnižší možné míře.

Palestinští představitelé však jasně sami dokládají, že v Džanínu použili velké množství výbušnin. Palestinští teroristé z Islámského džihádu řekli pro CNN, že použili více než 2000 náloží. Teroristé zaminovali celé budovy na ulicích, proti izraelským vojákům byly nastraženy protipěchotní miny. Izraelci v tomto uprchlickém táboře zničili jen malou část budov, 130 z 1860. Z důvodu značného množství palestinských výbušnin je velmi těžké odhadnout, jakou část této destrukce mají na svědomí izraelští vojáci a jaká je výsledkem výbuchů odpálených Palestinci. Rada bezpečnosti OSN přijala dne 19. dubna 2002 rezoluci č. 1405, která „vítá iniciativu generálního tajemníka zjistit přesné informace ohledně nedávných událostí v uprchlickém táboře v Džanínu pomocí vyšetřovacího týmu". Izrael zpočátku souhlasil, že bude s vyšetřováním spolupracovat, ale později, když navázal s příslušným sekretariátem OSN kontakty, vyjádřil závažné výhrady.

Představitel OSN Cornelio Sommaruga, který přirovnal Davidovu hvězdu k hákovému kříži, vyvolal u Izraelců právem pocit, že členové týmu byli vybráni tak, aby nevynesli spravedlivý a vyvážený verdikt. OSN se nechtěla výslovně zavázat k tomu, že bude zkoumat rozsah palestinského terorismu v Džanínu. OSN se zajímala spíše o důsledky než o příčiny. OSN se měla vážně zabývat tím, proč je uprchlický tábor, podporovaný organizací UNRWA, „hlavním městem sebevražedných atentátníků". Izrael dokonce našel u místního pracovníka UNRWA plakáty propagující tyto sebevrahy.

Co říci na závěr? Rada bezpečnosti OSN sama zpochybnila svou věrohodnost přijetím rezoluce, která podporovala vyslání vyšetřovacího týmu generálního tajemníka OSN jen na základě neodůvodněných pověstí o masakru Palestinců izraelskými vojáky v uprchlickém táboře v Džanínu. Pro Izrael, jenž obětoval 23 svých vojáků jen proto, že nenasadil těžkou vojenskou techniku a bojoval dům od domu, muž proti muži, byla akce OSN urážlivá. Skutečnost, že OSN trvala na vyslání svého vyšetřovacího týmu i poté, co se stalo zcela jasné, že k žádnému masakru nedošlo, vzbuzuje vážné pochybnosti.

2) Tuvie Grossman coby „Palestinec zbitý izraelským vojákem“

V září roku 2000 deníky The New York Times, The Asociated Press a The Wall Street Yournal otiskly fotku, kterou pojmenovaly „Izraelský policista bije palestinského mladíka na Chrámové hoře“. Snímek měl být svědectvím brutálního zásahu izraelských jednotek proti Palestincům.

Při podrobnějším zkoumání fotografie můžeme zjistit určitě nesrovnalosti, a to že v pozadí stojí benzínová pumpa, kterou bychom na Chrámové hoře ve východní části Jeruzaléma stěží hledali. Zde žije převážně arabské obyvatelstvo, nápisy by zde byly v arabštině, nikoliv v hebrejštině.

Jak se vše doopravdy odehrálo? Ve skutečnosti byl na fotce zachycen Tuvia Grossmann. Tuvia Grossman je židovský chlapec narozený ve Spojených státech. O židovském svátku Roš Hašana si Grossman se svými dvěma přáteli zavolali taxík, aby mohli navštívit Západní zeď (Zeď nářků). Během cesty projížděl řidič taxíku zkratkou skrze jednu arabskou čtvrť v Jeruzalémě, když vůz najednou obklopilo asi 40 palestinských Arabů. Ti rozbili okna taxíku velkými kameny, někteří z nich otevřeli dveře a odvlekli Gossmana ven. Asi deset útočníků se na něj vrhlo, mlátili jej pěstmi a kopalo jej. Napadený se skrčil k zemi, aby si zakryl tvář, a tak jediné, co viděl, bylo míhání bot, které ho surově kopaly do obličeje. Náhle další palestinský Arab chytil Gossmana za temeno a tloukl mu hlavou o zem, zatímco další členové arabského davu se na Grossmana vrhli a mlátili jej hlava nehlava. Jeden z útočníků Grossmana zezadu bodl do nohy a natrhl mu sval i šlachu. Dva další Arabové mu drželi hlavu a jeden z nich mu mlátil kamenem do hlavy. Surové bití trvalo asi osm minut. Grossman začal později co nejhlasitěji křičet, Arabové se na krátký čas vylekali, během této chvilky Grossman vstal a začal utíkat, jenže ke své smůle ztratil kontaktní čočky. Utíkal téměř slepý, utíkal se silně zkrvaveným obličejem a pobodanou nohou do kopce, čtyřicetičlenný dav jej pronásledoval a házel po něm kamení. Dostal se až k benzínové pumpě, kde měli stanoviště izraelští vojáci, zhroutil se k zemi, izraelští vojáci se snažili odehnat lynčující arabský dav, ale v tom okamžiku skupina fotografů začala pořizovat své fotky. Ale fotografie, které do světa vyslal deník Associated Press, označili člověka na fotce za Palestince zbitého izraelským vojákem. Média se snažila ukazovat na údajnou izraelskou brutalitu. Tuvia Grossman byl využit jako loutka v mediální válce propalestinské propagandy, která se snaží rozdmychávat jen a jen protiizraelskou zášť. Podle některých médií je obětí vždy Palestinec a agresorem jedině Izraelec, ale jak vidíme, pravda může být mnohdy opačná.

3) Kdo zabil Mohameda Al Douru?

Na závěr se pokusím velmi stručně nastínit příběh Mohameda Al Doury. Kde je pravda?

30. září 2000 se odehrála událost, která se zapsala do dějin žurnalistiky jako jedna z největších mediálních lží a manipulací. Onoho osudného dne došlo ke střetu mezi Izraelci a palestinskými bojovníky, během boje mělo dojít k úmrtí palestinského chlapce Mohameda Al Doury a vrahy měli být údajně izraelští vojáci. Televize France 2 odvysílala 27minutový záznam natočený na místě palestinským kameramanem Talalem Abu Rahmehem, jenž pracoval pro Charlese Enderlina, blízkovýchodního korespondenta jmenované televize.Snímek obletěl celý svět, všechna média zachycovala situaci, kdy Palestinec Jamal Al Doura drží v náručí svého syna, mrtvého a zkrvaveného. Událost vyvolala celosvětové pozdvižení a protiizraelskou zlobu, světem se šířila největší protižidovská nenávist od druhé světové války. Propukla druhá intifáda, které padlo za oběť přes 1000 Izraelců.

Pravda však vyšla nakonec najevo. Philippe Karsenty, pracující pro organizaci Media Rating, která se zabývá kritikou médií, tento materiál zpochybnil. Poukazoval na to, že ve filmu jsou zjevné nedostatky, a prohlásil jej za zinscenovaný. Televize France 2 Karsentyho zažalovala za pomluvu a soud vyhrála. To nás nemůže překvapit, protože soud nezhlédl ani minutu z hrubého materiálu, jehož zveřejnění se Karsenty dožadoval. Karsenty se odvolal. Odvolací líčení vypadalo zpočátku velmi beznadějně, protože soudkyně nejdřív také odmítala zhlédnout ukázky záběrů. Osudnou událostí se začali zabývat četní nezávislí činitelé a jak vyplývá z jejich šetření, kterému se dostalo pozornosti světových médií, krutý film nejspíše zobrazil událost zinscenovanou Palestinci. Údaje z palestinské nemocnice současně dokládají, že chlapec jménem Al-Dura byl přijat dvě hodiny předtím, než mělo k incidentu dojít. Argumentů, vyvracejících tvrzení o izraelské účasti na události a její celkové věrohodnosti, je mnohem víc. Západní média dnes přímo hovoří o lživém filmu. O možnosti, že by v rámci mučednické operace bylo obětováno dítě k propagandistickým účelům, raději nikdo příliš neuvažuje. Novináři později potvrdili fakt, že čtyřiadvacetiminutový film, který zachycoval smrt Mohameda Al Doury, byl zinscenovaný a podvržený. Enderlin se přiznal, že film byl skutečně zinscenovaný, ale stihl dodat, že když je 90% filmu padělaných, neznamená to, že 10% filmu není pravdivých. Enderlinova obhájkyně používala stejnou argumentaci. Soudkyně nakonec Karsentyho argumentaci o lživosti odvysílaného dokumentu televize France 2 uznala. Karsentyho argumentace vypadala takto: nesrovnalosti při poloze kamery palestinského chlapce a izraelských vojáků, na místě nebyla krev ani stopy po střelbě z chybného směru. Karsenty vyhrál, pravda zvítězila. Soud rozhodl, že Phillipe Karsenty se neprovinil žádnou pomluvou, když obvinil televizní stanici France2 z odvysílání padělaných záběrů se “smrtí Mohameda al-Dury” (a tím vyvolání druhé intifády).

Dočkáme se však vůbec nějaké změny nebo omluvy divákům a především Izraeli, kterému tento lživý a nenávistný film ve světě velmi uškodil, způsobil mu velké utrpení? Záběry způsobily utrpení i samotným palestinským Arabům, malé palestinské děti byly vyzývány k pomstě za údajnou vraždu palestinského chlapce. Celá událost má hořkou příchuť, ale bojovníci za pravdu mohou cítit určité zadostiučinění, že pravda vyšla nakonec najevo.