Naše vláda se rozhodla přijmout necelou stovku křesťanů, kteří uprchli před občanskou válkou v Sýrii do sousedního Jordánska. Toto rozhodnutí mě potěšilo, protože jsem s řadou přátel o něco podobného již několik týdnů usiloval. Ozvali se ale i kritici tohoto rozhodnutí. V tomto článku nebudu reagovat na ty, kteří odmítají jakékoliv uprchlíky z Blízkého východu. Chci odpovědět těm, kterým se nelíbí, že „diskriminujeme muslimy tím, že dáváme přednost křesťanům“. Tuto námitku vznesla organizace Amnesty International, ale přišli s ní i někteří křesťané.

Obávám se, že pro tyto kritiky je ideologie důležitější než snaha někomu pomoci a že neberou v úvahu to, co se na Blízkém východě děje.

Před pádem iráckého diktátora Saddáma Husajna žila v Iráku početná křesťanská menšina – křesťanů byly necelé dva miliony. Pamětníci si možná ještě vzpomenou na Saddámova ministra zahraničí Tárika Azíze – ten pocházel právě z této křesťanské menšiny. V Sýrii bylo v absolutních počtech křesťanů ještě více – přes dva miliony. Známější je fakt, že částečně křesťanský byl maličký Libanon. Relativně i absolutně menší počet křesťanů je v Jordánsku (asi 4 % - ovšem jde o stav před vypuknutím současných válek). V Saúdské Arábii nejsou oficiálně žádní křesťané. Ve skutečnosti je však v této zemi řada křesťanských sborů, ovšem všechny jsou v ilegalitě.

Křesťané byli v těchto zemích zpravidla vzdělanější a také bohatší než muslimové. Tak tomu s menšinami často bývá. Bylo tomu tak po staletí i s evropskými Židy nebo třeba s Němci v Sedmihradsku či jinde na Balkáně. Menšina se musí více snažit, zpravidla více drží při sobě a mívá silnější motivaci.

Do padesátých let minulého století nebyli křesťané jedinou menšinou v muslimských zemích severní Afriky či Blízkého východu. Ve většině těchto zemí žila i početná židovská menšina. Tito židé se stali terčem pronásledování po vzniku státu Izrael. Málo se ví, že počet Židů, kteří se z těchto zemí přestěhovali do Izraele, zhruba odpovídá počtu Arabů, kteří opustili Izrael poté, co vyhlásil nezávislost. Jiné byly ovšem okolnosti tohoto stěhování. Arabové se z Izraele stěhovali na pokyn (a často i pod nátlakem) svých vůdců, kteří jim slibovali, že se brzy vrátí, neboť Izrael bude brzy zničen. Odcházeli tedy ze svého bydliště dobrovolně nebo z vůle jiných Arabů, tj. nikoli proto, že by je vyháněli Izraelci. Zato většina židů musela opustit muslimské země v důsledku pogromů. Mnozí ostatně tyto pogromy nepřežili. Zatímco Arabové si mohli odvézt svůj movitý majetek, prchající židé v řadě případů o všechno přišli.

Dne už v muslimských zemích severní Afriky a Blízkého východu žádní židé nežijí. Pokud ano, počítají se na desítky, maximálně na stovky.

Nyní dochází na křesťany. To, co se děje s křesťany v Sýrii a Iráku, lze nazvat genocidou. Radikální islamisté v Islámském státě zřejmě vyhnali křesťany nejen proto, že nenávidí všechny jinověrce, ale i proto, aby se zmocnili jejich majetku. Tito – i jiní – islamisté ovšem nemají za cíl vyhladit všechny muslimy. Genocida se týká pouze křesťanů a jezídů. To je důvod, proč děláme rozdíl mezi muslimy na jedné straně a křesťany a jezídy na straně druhé. Ti první mají na Blízkém východě kam utéci; ti druzí nikoli. Pokud tam zůstanou, radikálové si je dříve nebo později najdou. Na zásah zvenčí spoléhat nemohou – dá se totiž říci, že křesťané jsou zatím největšími oběťmi americké a evropské politiky na Blízkém východě. Pokud nám někdo vyčítá, že upřednostňujeme křesťany před muslimy, pak zřejmě neví – nebo nebere vážně –, co se na Blízkém východě děje. Za dvacet let na Blízkém východě žádní křesťané nebudou – s výjimkou silné koptské menšiny v Egyptě, křesťanů v Libanonu a křesťanů v Íránu.

Zmínka o křesťanech v Íránu možná leckoho překvapí. Nicméně dovídám se z více stran, že křesťanů v Íránu valným tempem přibývá. Nelze ovšem zjistit, kolik jich vlastně je, neboť prakticky všichni zůstávají v ilegalitě. Křesťanství se v Íránu šíří přes kruté pronásledování – díky internetu a rozhlasovému vysílání zejména rádia TWR. Íránci mají za sebou téměř čtyřicet let teokratického islámského režimu a podle všeho ho mnozí mají plné zuby. Jakkoli varuji před laciným srovnáváním islámu a komunismu, přece lze zřejmě říci, že jako nás komunismus z komunismu vyléčil, tak islámský náboženský režim vyléčil Íránce z přinejmenším té podoby islámu, kterou prosadili ajatolláhové.

Znám několik lidí, kteří šíří evangelium mezi muslimy v Evropě. Jejich zprávy jsou nesmírně povzbudivé. Ježíš je pro muslimy jedním z proroků – když jim dáte film o Ježíšovi a tištěné evangelium, kde se mohou o Ježíšovi dozvědět více, jsou mnozí nadšení. Pokud je pozvou křesťanské rodiny k sobě na večeři, nezřídka to skončí konverzí ke křesťanství.

Kancléřka Merkelová se v nedávném interview pro Frankfurter Allgemeine Zeitung vyslovila na adresu křesťanů. Vyzvala je, aby hlouběji promýšleli své vlastní hodnoty – vlastně je vyzvala, aby byli více křesťany. Pokud se bojí islámu, je to to nejlepší, co mohou udělat: Být si více jisti vlastním přesvědčením.

Vraťme se k oné diskriminaci. Platí rovněž, že pokud naše země přijme křesťanské uprchlíky, nehrozí jejich radikalizace v druhé či třetí generaci. A rovněž je výrazně snížena – byť asi ne stoprocentně eliminována – hrozba, že by se mezi ně mohli vetřít nějací budoucí sebevražední atentátníci. Blízkovýchodní křesťané jsou si vědomi, že se nebudou moci do své vlasti vrátit. Budou mít silnou motivaci se sžít se svou novou vlastí. Ovšem tyto další faktory jsou méně důležité než ten hlavní. Na Blízkém východě probíhá genocida křesťanů. Budeme nečinně přihlížet?

Dan-Drapal.cz

Institut Williama Wilberforce