18.4.2024 | Svátek má Valérie


SVĚT: Příležitost k vystřízlivění

21.3.2014

Na počátku tohoto článku, který patrně někteří označí za protiruský, musím Rusko pochválit: Obsadilo Krym s minimálními ztrátami na lidských životech. Lenin, Stalin, ale i Brežněv by se s tím tolik "nepárali".

Krym je tedy opět ruský. Všichni ovšem víme nebo alespoň tušíme (byť někteří si to připouštějí jen neradi), že je to pouhý počátek. Obsazení Krymu je určitým zlomem. Následující úvahy nejsou nijak akutní, nicméně témata, jimiž se chci zabývat, jsou krajně důležitá.

Bezprostředně si málokdo uvědomuje, jak hluboký význam má porušení Budapešťské deklarace z roku 1994. Tehdy se Ukrajina vzdala atomových zbraní rozmístěných na jejím území výměnou za záruky územní svrchovanosti. Primárně šlo o dohodu mezi Ukrajinou, Ruskem a Spojenými státy, k níž se o něco později připojila Velká Británie jako další jaderná mocnost. Skutečnosti, že Rusko tuto dohodu porušilo tak snadno a že Spojené státy nečinně přihlížely, si jistě dobře všimli v Japonsku a Jižní Koreji. Obě tyto země by nepochybně byly schopny jaderné zbraně vyrobit; nečinily tak s ohledem na ubezpečování ze strany Spojených států, že je svými zbraněmi ochrání. A zpozorněli jistě i v Íránu, Pákistánu … a Izraeli. Není třeba dvakrát hádat, jak asi zareagují, kdyby jim někdo nabízel nějaké "záruky" výměnou za zřeknutí se jaderných zbraní.

V celé situaci je více analogií se stavem před druhou světovou válkou, než bychom si přáli. Mnozí komentátoři právem konstatovali, že anšlus Rakouska a připojení Krymu se podobají jako vejce vejci. V obou případech obyvatelstvo anektovaných zemí většinově s anexí souhlasilo a v obou případech byla anexe stvrzena referendem, ovšem konaným už pod hlavněmi anektující mocnosti.

Případná anexe východní Ukrajiny by opět silně připomínala anexi Sudet. Určitá část obyvatelstva by si tuto anexi patrně přála. A jako bylo možno vyčítat československé vládě určité přešlapy ve vztahu k Němcům, bylo by možno vyčítat současné ukrajinské reprezentaci určité přešlapy ve vztahu k ruské menšině. Další "přešlapy" by mohly opatřit ruské tajné služby.

Další analogií je, že demokratické státy na vzniklou situaci reagují pomalu a nerady. Soudím, že jako Západ nešel do války s Hitlerem kvůli Československu, nepůjde do války s Putinem kvůli Ukrajině. Otázka zní, zda půjde do války kvůli (dle mého názoru nehajitelnému) Pobaltí nebo až kvůli Polsku.

Čím později ale do války půjde, v tím nevýhodnější bude pozici. Opět jasná analogie se situací v letech 1938-1939.

Netvrdím, že věci dojdou tak daleko. Ovšem o tom, jak daleko zajdou, zřejmě rozhodne ruský prezident Putin, nikoli Západ. Iniciativa je – a ještě nějakou dobu zůstane – na jeho straně

Západ zřejmě ztratil vůli k sebeobraně. A v této věci Česká republika patří k Západu. Dnes (psáno 20. března) přinesly Lidové noviny výsledky průzkumu, který ukazuje, že kdyby došlo k ozbrojenému konfliktu s Ruskem, bylo by ochotno bojovat jen 35 % dotázaných.

Osobně se řadím ke konzervativcům, nikoli ke kremlofilním bábám. Proto přemýšlím o obraně – o tom, co je třeba udělat.

Předně je třeba pracovat na energetické nezávislosti na Rusku. To bude mimo jiné znamenat podporovat i alternativní a obnovitelné zdroje elektřiny, jakkoli se to odpůrcům ekologů nebude líbit. Jaderné elektrárny bychom stavět neměli – je možno je napadnout ze vzduchu a účinek by mohl být ještě horší než atomová puma. Objevení břidlicového plynu může být velkým požehnáním, které by mohlo v krajním případě přispět k naší záchraně.

Za druhé je třeba posilovat přátelství s Poláky a s pobaltskými národy. Poláci – na rozdíl od nás – budou mít většinově vůli se bránit. Mají mnohem bohatší zkušenosti s ruskou nadvládou než my. Pocítili na vlastní kůži pakt Molotov - Ribbentrop, vědí, co je Katyň. Pobaltské národy žijí na nehajitelném území, nicméně patrně neprodají svou kůži lacino. Už okusily, co je to být blízko vyhubení.

Za třetí je třeba posílit výdaje na obranu a nehrát v NATO černého pasažéra.

A za čtvrté je třeba monitorovat ruskou pátou kolonu v naší vlasti. Ne že bych si myslel, že všichni Rusové jsou nějací milovníci Putina. Žije u nás dost takových, kteří před ním utekli, i takových, kteří sice utíkat nemuseli, ale prostě ho měli dost. Nicméně ruská pátá kolona zde nebude nepočetná a bude velmi vlivná. Dokázali získat bývalého prezidenta a obávám se, že i toho současného. A hádejte, v které naší politické straně bude asi nejvíc putinofilů? Ano, správně, v té komunistické.

Naše situace je nezáviděníhodná, protože jak Spojené státy, tak státy evropské už desetiletí vyznávají vyprázdněnou ideologii, podkopávající rodiny i vlastenectví. Je možné, že už není návratu a že přijde Boží soud.

Já ale budu patřit mezi těch pětatřicet procent, kteří jsou ochotni pro naši svobodu něco udělat a něco obětovat.