28.3.2024 | Svátek má Soňa


SVĚT: Příkop jménem Castro

6.12.2016

Smrt diktátora ukázala zdejší skepsi k utopiím, kterou před 30 lety popsal Václav Havel

Fidel Castro je pohřbíván, oficiální Evropská unie ho posuzuje „vyváženě“, ale východ EU to odmítá. Tak lze shrnout hlavní událost týdne.

Jako by ožil příkop mezi západem a východem EU, o kterém se mluvilo loni. Právě tohle je zajímavé. Loňské spory v EU odrážely akutní problém, jehož účinné řešení nebylo v dohledu. Západ EU prosazoval kvóty, východ EU je odmítal. Vysloužil si nálepku společností podléhajících sobectví, strachu a populismu, které se vymykají z evropských hodnot.

Nynější příkop ukazuje cosi obecnějšího. Západ a východ EU se nedokáže shodnout ani na tom, zda byl Castro hrdina, či totalitář. Tady už nefungují nálepky sobectví či populismus. Opravdu se rýsují dva těžko slučitelné názorové světy. Západní, jenž si cení levicových ikon z dob mládí svých elit. A východní se zkušeností komunismu, jenž ve stejných ikonách vidí své nedávné utlačovatele.

Ve světě heroické i kruté skepse

Upřímně řečeno to nepřekvapí. Ale může překvapit míra důslednosti. Ministr zahraničí Zaorálek není žádný jestřáb, natož antikomunistický pravičák. A přece to vyslovil bez vytáček a na rovinu: „Možná někdy Fidel Castro bojoval za svobodu. Ale já jsem nikdy nemohl zapomenout, že když jsme my v roce 1968 také bojovali za kus svobody, tak Fidel Castro podpořil Sovětský svaz a invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.“

Totéž platí i pro druhou stranu. Že má pro Castra pochopení Federica Mogheriniová, se dá očekávat. Utvářelo ji prostředí italské alternativní levice. Ale že tyto pocity sdílí i její šéf v Evropské komisi, zkušený křesťanský demokrat Jean-Claude Juncker, to už je silnější káva. A jeho mluvčí Margaritis Schinas napadl přímo Zaorálkův argument: je to prý „velmi úzký pohled na realitu“. Pane jo. Označil by za „velmi úzký pohled na realitu“ názor, že generálové Franco a Pinochet jsou muži s krví na rukou? Přitom to úzký pohled opravdu je.

Je to ideový příkop v EU, i když se netýká „velké politiky“. Nemusíme v něm ale vidět působení nějaké ideologie, může to být prostě nostalgie po době vlastního mládí. A když už jsme u dob mládí, přímo se nabízí další zajímavý argument.

Už jednou – k nedožitým osmdesátinám Václava Havla – jsme tu citovali z jeho eseje Anatomie jedné zdrženlivosti (rozuměj zdrženlivosti disidentů v komunistické Evropě k západní alternativní levici a mírovému hnutí). Teď, po Castrově smrti, se tento esej přímo vnucuje. Byl psán v dubnu 1985 a autora nelze podezírat z populismu, nenávisti či odporu k Evropě a její integraci. Dnes může zaujmout více než před třiceti lety.

Za součást fenoménu střední Evropy Havel pokládá zvláštní středoevropskou skepsi: „Má málo společného například s anglickým skepticismem; je vůbec dost podivná: trochu tajemná, trochu nostalgická, často tragická a někdy až heroická, občas trochu nesrozumitelná ve své mírné těžkopádnosti, něžné krutosti a ve své schopnosti kombinovat provinciálnost vzezření se světodějnou předvídavostí. Někdy to působí téměř tak, jako by tu byl člověk vybaven nějakým vnitřním radarem schopným rozpoznat blížící se nebezpečí dávno předtím, než je ho možno vidět a jeho nebezpečnost dokázat. Mezi nebezpečí, na něž má zdejší duch takto zesílený čich, patří i utopismus.“

Možná i tady koření odpor postkomunistických zemí ke kvótám i „vyváženému“ hodnocení Fidela Castra. Jako by se to usadilo v naší DNA.

Suďme diktátory podle odcházení

Havlovým pohledem to téma ale nekončí. Bylo by pošetilé kádrovat lidi podle radikálních úletů z mládí. Horší je, když skrze mladický zápal a nostalgii po něm hodnotí celé působení muže, jakým byl Castro. Už Churchill říkal, že kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, ale kdo je jím ještě ve čtyřiceti, nemá rozum.

V 60. letech působili Castro, Mandela i Arafat jako stejné levicové ikony. Až jejich úplná bilance ukáže rozdíly. Vítězem je Mandela. Ze země, jíž hrozil výbuch násilí, udělal stabilní oporu kontinentu; rozešel se s manželkou, jež se s násilím zapletla; i jako vítěz nad apartheidem si dopřál jen jeden prezidentský mandát (dal příklad kontinentu, kde jsou běžné mandáty doživotní). Ale Arafat? Když umíral, vrcholila druhá intifáda, jejímž motorem byl. Pak si palestinskou autonomii rozparcelovaly Fatah s Hamásem. A Castro? Jaký úspěch po sobě zanechal?

Suďme diktátory podle jejich odcházení. Španělsko je od smrti generála Franka normální demokratickou zemí, členem NATO a EU. Chilský Generál Pinochet si beztrestný odchod nechal schválit v referendu a Chile je od té doby vzorem Jižní Ameriky. I polský generál Jaruzelski odevzdal po dohodě moc pluralitní demokracii. Ať si o Castrovi myslíme cokoliv, v tomto srovnání je až za všemi zmíněnými generály. Ale zkuste to vysvětlit západoevropskému intelektuálovi.

LN, 3.12.2016