25.3.2019 | Svátek má Marián


SVĚT: Poučení z irácko-íránské války

24.9.2010

Kdo nezná minulost, nezná ani budoucnost, říká se často. Avšak také nepochybně platí, že bez znalosti toho, co bylo, nemůžeme rozumět ani přítomnosti. Platí to i pro výročí události, které připadá právě na dnešek. 22. září 1980 zaútočila irácká vojska na Írán, a zahájila tak válku, která stála životy statisíce lidí a změnila tvář Blízkého východu. Od tohoto dne tedy uplynulo právě třicet let.

Irák podnikl útok na svého východního souseda s odůvodněním, které se objevovalo v ústech iráckých představitelů už desítky let, a to bez ohledu na to, jaký režim v Iráku vládl. Irák totiž vysvětloval zahájení války územními nároky na teritorium kolem ústí řeky Šat Al Arab, tedy říčního systému Eufratu a Tigridu před jejich vtokem do Perského zálivu. Iráčané také požadovali některé ostrovy v pohraniční oblasti.

Existovaly však i jiné důvody, proč se tehdejší irácký vládce Saddám Husajn vrhl do války. Jedním z hlavních důvodů byla ropa. Oblast na jihu Iráku i Íránu je jedním z nejbohatších nalezišť ropy, a tak je v jistém smyslu logické, že irácký diktátor chtěl toto bohatství ovládnout – je to klasický důvod k válce. Oblast Šat Al Arab je také zásadně důležitá pro zabezpečení hladkého exportu Irácké ropy,, protože Irák má jen velmi úzký přístup k moři.Oba důvody – tamní ropa a tamní přístup k moři - ostatně vedly Saddáma Husajna k obsazení Kuvajtu přesně deset let poté.

Saddám Husajn měl i další důvody. Byla to kombinace ideologických a politických důvodů, souvisejících s povahou obou režimů. Irák byl nacionalistický sekulární arabský režim opírající se o sunnity. Írán je perská šíitská země a je tradičním ideovým i geopolitickým rivalem arabského sunnitského světa. Írán byl tehdy navíc čerstvě po islámské revoluci, která vynesla k moci šíitské radikály. Ti sami sebe viděli jako předvoj velké islámské revoluce v celém islámském světě. To bylo pro Irák o to nebezpečnější, že většina obyvatel této země jsou rovněž šíité a pod Saddámovou sekulárně-sunnitskou vládou se cítili utlačeni. Sám Saddám navíc cítil oslabení Egypta, dosavadního lídra arabského světa, a pokusil se převzít tuto štafetu sám. V jeho projevech se to proto hemžilo historickými odkazy na velké výboje arabských muslimů na východ.

Irácký diktátor se spoléhal na oslabení íránského státu po revoluci a vnitropolitickém chaosu. Jeho taktika rychlého leteckého zničení nepřátelského letectva snad měla připomínat úspěšnou izraelskou taktiku proti Egyptu z šestidenní války v roce 1967, ale po počátečních úspěších se irácký postup poměrně brzy zastavil. Z předpokládané rychlé akce se vyvinula válka, která po taktické stránce ze všeho nejvíce připomínala západní frontu první světové války. A to včetně zákopové taktiky, velkých útoků s nasazenými bodáky a také použitím bojového plynu, který nasadili Iráčané.

Jak jsme se zmínili, Iráčané brzy zjistili, že íránská armáda je sice mnohem hůře vyzbrojena a částečně v rozvratu, protože se ještě nedávno jednalo o vojsko ve službách šáha, ale to Íránci brzy kompenzovali novým přístupem. Jejich vojáci prokazovali obrovské nasazení a náboženskému režimu, proti kterému zprvu existovala velká vnitřní opozice, se podařilo celou věc vyložit jako otázku vlastenectví i víry. Íránská armáda proto mohla proti iráckým dělům nasadit lidské vlny složené z dobrovolníků z řad mladých mužů i nedospělých chlapců. Ti běželi před regulérními vojáky přes minová pole s vědomím, že se obětují za svatou věc podobně jako kdysi šíitský mučedník Hosejn.

Celá válka mohla skončit po méně než dvou letech, protože Saddám, který byl iniciátorem války, zjistil, že íránské jednotky pronikly do Iráku, a že pro něj tedy bude výhodnější vrátit se k původním hranicím, které chtěl změnit. V roce 1982 to byl ovšem íránský ajatolláh Chomejní, kdo nechtěl uzavřít mír a chtěl, aby jeho země mohla těžit z územních zisků, za které těžce zaplatila krví svých lidí. V té době se Irák uchýlil k opakovanému použití bojového plynu, jehož následky na svém zdraví dosud pociťují mnozí Íránci i jejich potomci. Oba státy také neváhaly vtáhnout do bojů civilisty na druhé straně a masivně bombardovat nepřátelská města. Teprve v roce 1988, kdy byly obě strany zcela vyčerpány, byl uzavřen mír, který znamenal, že hranice se prakticky nepohnuly. To však neznamená, že se nic nezměnilo.

Především přišly o život statisíce lidí a válka změnila dějiny obou národů. Irácký režim se nesmírně zadlužil, zejména u arabských i západních zemí, a to ho mimo jiné motivovalo k další válce proti Kuvajtu. Jak ta z dlouhodobého hlediska dopadla, dnes už víme, protože vedla k úplnému odstranění režimu strany Baas.

Dnešní Irák je tedy jinou zemí, která z mezinárodní politiky de facto zmizela. Zajímavější je tedy z hlediska současné politiky podívat se na věc íránskýma očima a zamyslet se nad tím, co to bude znamenat pro příští způsob uvažování Teheránu.

Zaprvé je důležité si uvědomit, že Irák mohl vést válku jen proto, že byl mohutně podporován jak z východu, tedy ze Sovětského svazu a Varšavské smlouvy, tak i ze Západu. Získával obrovské půjčky i dodávky zbraní od Francie, Španělska, Británie, ale i USA. Tyto země tedy dodnes nejsou pro současný íránský režim příliš důvěryhodné, protože pomáhaly Saddámovi. Tehdy ovšem nový režim ajatolláhů vyvolával takový děs, že západ si raději přál vítězství Saddáma, když už nebylo možné, aby, slovy Henry Kissingera, prohrály oba režimy. Totéž, co o západu, platí i o arabských státech Perského zálivu, které podporovaly Irák po celou dobu války. Ani to v Íránu nezapomněli.

Za druhé je Írán jednou z mála zemí, která v takovém rozsahu utrpěla při útoku zbraněmi hromadného ničení, a to za mlčení celého světa. Íránci se tedy domnívají, že se na svět spoléhat nemohou a že si zaslouží být zajištěni proti cizím útokům třeba i jadernou zbraní. Nebyl to totiž Írán, kdo válku s Irákem vyvolal, i když to byla do značné míry volba Íránu, že se válka protáhla o dalších šest let. Je pochopitelné, že se Íránu už nechce zažít tak dlouhou a tak krutou válku jako tehdy. Na okraj poznamenejme, že jednou z mála zemí, která Írán tehdy podporovala, byl Izrael, o čemž se dnes děti v Íránu asi neučí.

Třetí poučení je rovněž velmi aktuální. Íránský režim byl v době začátku války velmi křehký a krutovláda, kterou ajatolláh Chomejní nastolil, vyvolávala velký odpor. Exulanti tvrdili Saddámovi i Západu, že po útoku se íránský odpor sesype. Dnes na příkladu Iráku víme, že exulantům neradno věřit, dokonce i když mluví upřímně. Íránci se totiž tehdy naopak semkli kolem vlády a je možné, že neoblíbený režim nakonec upevnil své pozice a přežil jen díky této válce. Totéž by se pravděpodobně stalo i v případě útoku na íránská jaderná zařízení – liberálové i konzervativci by to považovali za útok na Írán, nikoli na nebezpečný a utlačovatelský režim, a zesílili by svou podporu současnému režimu bez ohledu na své dosavadní výhrady.

Čtvrtým poučením je, že Írán je příliš obrovská země na to, aby ji bylo možné snadno porazit, a že obě země, Irák i Írán, jsou ropnými velmocemi, a mohou si tedy dovolit válčit velmi dlouho. Války v blízkovýchodních ropných oblastech přitom – na rozdíl třeba od genocid v Africe – mají přímý dopad na celou světovou ekonomiku. Na závěr zmiňme ještě jeden historický paradox. Západ kdysi podporoval problematického Saddáma, aby zabránil šíření íránského vlivu. Nakonec Západ sám Saddáma odstranil, a tak oslabil Irák jako takový. Vzniknuvší mocenské vakuum nenahradil nikdo jiný než Írán, kde, na rozdíl od Bagdádu, stále ještě vládne tentýž režim. Teprve dnešek tak můžeme považovat za definitivní ukončení války z let 1980 až 88.

22.09.2010

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6



Diskuse


V. Novák
14:20
24.9.2010

E. Nešpor
10:04
24.9.2010

S. REHULKA
9:27
24.9.2010

počet příspěvků: 4, poslední 24.9.2010 02:20









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.