Porozumět a mít porozumění jsou dvě různé věci. Vícekrát už jsem četl, že máme mít pro islám porozumění, což je možno chápat jako synonymum lísavého pochlebnictví. K tomu se nemíním připojovat. Naproti tomu porozumět islámu bychom aspoň v hrubých rysech měli, než se o něm začneme přít a hádat. Což se zdá být samozřejmé, ale jaksi není; mnozí se pouštějí do debat kaceřujíce nalevo napravo každého, kdo se odváží nebýt jejich názoru, aniž si dali sebemenší námahu se s předmětem sporu blíže seznámit. Vícekrát už jsem doporučil, ať se takoví, u vousu Prorokova už jednou, aspoň zběžně prolistují koránem, než začnou kárat a poučovat. Nicméně uznávám, že korán je kniha dosti zmatečná a každý nemá tu trpělivost se jí prokousávat. Je však po ruce metoda rychlejší a oproti mnohdy neurčitému znění koránových súr exaktnější: nakliknout si v počítači příslušné heslo, a už se hrnou dobře uspořádané, nezaujauté informace. Tak třeba o tom džihádu, nad jehož nesprávnou interpretací se rozčiloval autor článku v jednom tuzemském týdeníku. Vážený pane: buď mám o předmětu diskuse povědomost jen nevalnou, eventuelně žádnou; v tom případě se do ní nepletu. Nebo povědomost mám; pak si ale nevybírám z celé šíře faktů jen co se mi hodí do argumentace, ale uvážím je všechny. Vybírání vhodných jednotlivostí jako rozinek z vánočky... no, nemluvil bych hned o podvodu. Jen o jisté selektivnosti: co se hodí, zdůrazní se, co ne, zamlčí se. Netřeba snad připomínat, že mezi námi demokraty – jsme-li jimi ještě – by tak diskuse vypadat neměla.

Ale k věci samé: „Pokud vraždící extremisty označíme za džihádisty,“ dokládá výše zmíněný článek, „dopouštíme se nespravedlivého nálepkování běžných muslimů, pro které je džihád velmi důležitou složkou jejich duchovního života.“ A on opravdu je. Samo slovo džihád je substantivní formou slovesa džahada = snažiti se o něco. Přijde ovšem na to, o co; islám zná čtyři formy takové snahy:

1. džihád srdcem (al-džihád bi ́l-kalb) = přemáhání hříchu, zbožnost
2. džihád jazykem (al-džihád bi ́l-lisán) = šíření islámu přesvědčováním
3. džihád rukou (al-džihád bi ́l-jad) = pomoc chudým a potřebným
4. džihád mečem (al-džihád bi ́l-sajf) = vedení válek na obranu islámu.

Vcelku lze říci, že se první tři jmenované formy vztahují k míře zbožnosti jednotlivcovy a jejím projevům, povýtce nenásilným. Forma čtvrtá naopak zapáchá násilím zcela zjevně, jen chatrně maskovaná slůvkem „obrana“. Jak z historie známo, zastavila se obrana islámu – či spíš byla zastavena – až na Pyrenejích a před branami Vídně. Dodnes jí není konec, a jak by také směl být. Pravíť korán, súra Pokání: On jest ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi nábožentsvími jinými. Jest obtížno si představit, že islám, nauka – povězme to zdrženlivě – tak nekonsistentní, myšlenkově mělká, by mohla zvítězit nad nejen náboženstvími, nýbrž všemi životními způsoby jinými pouhou silou slova; to by se Alláh dost načekal. Bez toho meče to nešlo a nejde, jak ostatně dokládá samo dodnes platné rozdělení světa na dár al-islám (dům, my bychom řekli oblast islámu) a dár al-harb (dům války). Oba tyto právně závazné pojmy stojí za poněkud širší rozvedení.

Oblast islámu - někdy též konejšivě zvaná dár as-salám (dům míru) - se rozprostírá tam, kde víra Prorokova již zvítězila nad náboženstvími jinými. Obyvatelstvo takové země je rozděleno na dvě nerovné třídy:

1. muslimy nadané všemi právy, také však podléhající povinnostem, především účasti na válce.

2. příslušníky jiných monoteistických náboženství, tedy křesťany a židy, souhrnným názvem dhimmí. Stojí pod ochranou muslimského státu, za což jsou povinni odvádět zvláštní daň a podléhajíomezením dle uvážení místního vládce. Tak například museli dhimmí v některých místech nosit oděvy a klobouky určité barvy k odlišení od věřících; abbásovský chalífa al-Muttawakil dokonce nařídil označit domy nemuslimů hlavou ďábla a jejich hroby srovnat na úroveň země, aby nepřevyšovaly muslimské. Bohoslužby a pohřby musí být konány v tichosti a nenápadně. Dhimmímu je zapovězeno nosit odznaky své víry, např. kříže. Nesmí být zaměstnán ve státních službách, jeho dětem je zapovězeno navštěvovat muslimské školy nebo být vyučovány muslimem. Mimo to nesměli nevěřící jezdit na koni, pouze na oslovi, a leccos jiného, neméně ponižujícího. K doplnění třeba uvést, že v naší době některé muslimské státy tato omezení zrušily, jiné zčásti, ještě jiné vůbec ne. Jako obvykle, nejneústupněji si v tom ohledu počíná Saúdská Arábie.

Zde bych si dovolil odbočku. Navzdory těmto šikanám se v muslimském světě udržely křesťanské menšiny: v Egyptě koptové, v Libanonu maronité, v Iráku církev asyrská a chaldejsko-katolická, v Sýrii, pokud je bojovníci Islámského státu ještě nepovraždili nebo neutekli sami, pravoslavní křesťané řeckého či starosyrského (aramejského) ritu. Nám, kteří jsme si užili čtyř desítiletí komunistické vlády, to něco napovídá. Také mnozí z nás stáli před dilematem: pošpinit si v zájmu kariéry svědomí vstupem do partaje, nebo si ponechat svědomí čisté a spokojit se s podřadnějším postavením. V zemích islámského pásu tomu není jinak: přijmout vítězovu víru se všemi výhodami s tím spojenými, nebo zůstat u vlastní, byť i za cenu ústrků a znevýhodnění. Odvažuji se tvrdit, že pro druhou alternativu se v obojím případě rozhodla kvalitnější část populace, a je to znát i dnes. Není nikterak vyloučeno, že nás či naše potomky takové rozhodnutí čeká znovu; bude pak záležet na tom, čemu dají přednost, zda sebeúctě, nebo výhodám.

Nicméně, žít v postavení neplnoprávného dhimmí ještě není nejhorší, co může člověka ve střetu civilizací potkat. Pakli si to někdo neuvědomuje nebo nechce připustit, náš západní svět, islámem sice už značně proniklý, zatím ale neovládnutý, je pro muslimstvo dár al-harb, neboli oblast války. Jinak řečeno, aspoň teoreticky a čím dál víc i prakticky se nalézáme se světem islámu ve stavu permanentní války. Budeme-li přemoženi, ať silou zbraní nebo početní převahou v našich vlastních zemích, dokud neuzavřeme s vítězem ochrannou smlouvu (al-aman) – vždy pouze dočasnou, nutno věděti – stáváme se nikoli dhimmí s omezenými právy, nýbrž harbí bez jakýchkoli práv, včetně práva na život. Znovu zdůrazňuji, že nejde o nábožensko-historický folklor, o němž je možno si myslet své, nýbrž o zásadu; a nezáleží na nás, jak bude uplatňována. Nenamlouvejme si, co není: jsme my, nevěřící, pro islám plastický materiál, jenž bude – musí být – zformován do správného tvaru možno-li po dobrém, nemožno-li po zlém. Ale zpět k džihádu.

Islám rozlišuje čtyři právní školy (podle svých zakladatelů hanífovskou, malikovskou, šáfíjovskou a hanbalovskou), hodnotící závaznost jednotlivých odrůd džihádu každá po svém. Žádných cirátů v tom ohledu nezná škola hanbalovská: k pěti tzv. pilířům víry (aš-šaháda = vyznání víry, as-salát = modlitba pětkrát denně od předjitřní hodiny do hodiny po setmění, az-zakát = almužna chudým, otrokům, dlužníkům a poutníkům, rovněž povinná daň k vedení války, as-saúm = půst od svítání do soumraku v měsíci ramadánu a dú l-hidždža = pouť do Mekky) přiřazuje ještě povinnost šestou, ozbrojený boj proti nevěřícím. A hotovo, výmluvy se nepřijímají. Ostatní školy jsou o něco zdrženlivější, džihád mečem však mají v programu všechny; v tom se zastánce správné interpretace zmýlil, vědomě či nevědomě. Ilustrací budiž sám korán, súra Pokání, verš pátý: A až uplynou posvátné měsíce, zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Modloslužebníky pak nejsou pro islám pouze ti, co skáčou kolem nějakých totemů; také a především ti, kdož krom Boha jediného uctívají i všelijaké Syny, duchy, boží matičky a houfy světců a světic. To abychom věděli, jak na tom jsme.

O vyhlášení džihádu, útočného či obranného, rozhodují vykladači islámského práva (ulamá). Děje se tak prostřednictvím tzv. fatwy, v níž je vyložen cíl a důvod, načež je předána k provedení světským vůdcům. Je-li džihád vyhlášen, stává se povinností celého muslimského společenství (fard kifája). Jeho účastníci se nazývají mudžáhidúna (jedn. č. mudžáhid). Padne-li mudžáhid v boji, získává titul šahíd (mučedník, dosl. svědek) a putuje bezprostředně do ráje, kde o jeho tělesné blaho pečují nebeské panny (húrí), a užívá si i jiných slastí. To se může jevit jako barvitá orientální pohádka nám, ale muslim ji chápe smrtelně vážně, a to v plném slova smyslu: smrtelně. Pro sebe i pro jiné. Zajisté; většina muslimů v sobě nenalezne vnitřní sílu potřebnou k tomu, aby se stali šahídy. Ale i těch, kteří ji naleznou, je dost, aby nám pěkně zamotali hlavu.

Abych uzavřel tuto část úvahy: nejtragičtější hloupost, jaké se můžeme dopustit ve vztahu k tak pracizímu, z jiných podmínek vzešlému učení, jako je islám, je narážet jej na naše západní, demokratické, lidskoprávní etc. kopyto. Ne. Máme co dělat s civilizací myšlenkově ustrnulou, avšak sebejistou v pocitu nadřazenosti, přesvědčenou o svém poslání obrátit veškeren svět na svou pravdu, možno-li slovem, nutno-li mečem. Nečiňme si iluzí; nalézáme se v pokročilém stadiu civilizačního střetu. Nevíme, jak se bude vyvíjet dál, zda přijatelně, méně přijatelně či hrůzně a katastrofálně. Hlupák a blázen si ze všech možností vybere tu nejoptimističtější, jíž se pak opájí, než ho realita srazí na kolena. Člověk rozumný uváží všechny možnosti včetně nejnepříznivějších; když nic, aspoň ho malér nezastihne nepřipraveného. To k připomenutí duchům kázavým, hovořícím o nespravedlivém nálepkování džihádu. Kdepak. Existuje pouze jedna nálepka. Lze si ji nakliknout v počítači, pakli ovšem je zájem.

*

Jak už jsme si pověděli, není-li nevěřící ochoten konvertovat k islámu, může zůstat o své víry, ovšem ne zdarma. Pravíť korán súrou Pokání, verš 29: Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel a kteří neuctívají náboženství pravdy... dokud nedají poplatek vlastní rukou, jsouce poníženi. Zmíněný poplatek je nazýván obtížně přeložitelným arabským slovem džizja. Obecně je jím míněno poskytnuté dobrodiní, čemuž rozumějme jako ponechání naživu (ovšem jen v případě majetníků Písma – ahl al-kitáb – to jest křesťanů a židů, s jistou výhradou zoroastristů), když byli nevěřící poraženi a nacházejí se ve stavu bezmoci.

Způsob zdanění je dvojí: na základě mírové smlouvy (sulh) na územích islám už přijavších, nebo násilím ( ́anwa) tam, kde se obyvatelé nepoddali muslimům dobrovolně. Výši daně pochopitelně neurčují podrobení, nýbrž vítězové. Není stanovena jednotně, ale závisí na okolnostech místa a času – a rovněž pochopitelně – na finančních nárocích místního vládce. Byly dosti značné; někdy obnášely přes polovinu příjmu. Zbavit se této protivné povinnosti bylo možno přestoupením na islám, co však nemuselo být tak snadné, jak se může zdát. V časech rozmachu islámské moci bývala džizja spolu s válečnou kořistí pro mnohého vládce hlavním, ne-li jediným zrojem příjmů; i lze pochopit, že se nikterak nehrnul vyhovět žádostem o konverzi. Ve století osmém to došlo tak daleko, že byl přestup na islám dočasně zapovězen.

Povinnosti odvádět džizju podléhali všichni dospělí, tělesně i duševně zdraví a platby schopní muži. Ženy, děti a žebráci, stejně jako mniši chudých klášterů z ní byli vyňati. Při mnohosti právních výkladů (viz výše zmíněné čtyři právní školy) v tom mohl být a také byl značný zmatek; záleželo prostě na tom, komu a kdy nevěřící padl do rukou. To se nicméně postupem času změnilo: dle dnešního pojetí historického výkladu daňové povinnosti platí, že finanční stránka věci není pro výběr džizji určující, spíš je jejím účelem podřízení nevěřících muslimské moci tak, aby pochopili přednosti islámu a islámské spravedlnosti. O čemž si můžeme myslet co chceme.

Píši předchozí odstavce v čase minulém, protože povinnost džizji už vesměs náleží minulosti. V osmanském Turecku byla r. 1856 změněna v daň ze zproštění vojenské služby, po Atatürkově revoluci zrušena definitivně. Nejkonservativnější islámský stát, Saúdská Arábie, ji vybírat ani nemůže, jelikož je pobyt jinověců na její svaté půdě zakázán; tušil bych, že při dnešních cenách ropy toho saúdští panovníci mohou dosti litovat. O stavu věcí v ostatních islámských monarchiích a diktaturách se mi nedostává zpráv. Pravděpodobně tam džizju už také zrušili, ale nevím to jistě. Což ovšem neznamená, že nemůže být obnovena, když se toho ukáže potřeba, ať z důvodů finančních nebo věroučně donucovacích. Islám tohoto času se radikalizuje, vrací se k doslovnému znění příkazů koránu, i nevylučoval bych, že se vrátí k slovům súry Pokání, verš 29 ...dokud nedají poplatek vlastní rukou, jsouce poníženi. Jestli na základě mírové smlouvy, jak již uvedeno, nebo násilím je, řekl bych, pěšky jako za vozem.

Vše v jedno shrnuto: proudí na evropskou pevninu statisíce běženců ze zemí rozvrácených doslovným pojetím islámu. Lze se obávati, že neschopni či neochotni tu souvislost pochopit budou po rozvratu ve vlastních zemích pokračovat v témže díle tam, kde jim byl poskytnut útulek. Ne všichni, ale z podstatné, možná rozhodující části. Je třeba se tomu nějak postavit. Jak... je zajisté povznášející pronášet lidumilné fráze; kdo tak ale činí, měl by být připraven převzít za svá slova zodpovědnost. Nefňukat jako už tolikrát, až se iluze rozplynou – tak jsme to nechtěli, tak jsme si to nepředstavovali, to jsme přece nemohli vědět. Mohli jste a měli jste.

Upraveno z Nového Polygonu
Hannover, 14. května 2016