V ranních hodinách slunného záříjového dne roku 2001 seismografy v New Yorku zaznamenaly otřes o síle menšího zemětřesení. Fyzický a psychologický dopad na americkou společnost byl značnější. Třikrát víc ztrát na životech než 7. prosince 1941 způsobil japonský útok na Pearl Harbor s použitím 360 letadel z šesti letadlových lodí, s doprovodem dvou bitevních lodí, tří křižníků a jedenácti torpédoborců. Teď stačilo pár nožů a podříznutých hrdel. Kombinace praktik z doby nejmodernější a též té kamenné: nepředstavitelné se stalo skutečností. Domácí půda se stala bojištěm nového druhu války.

Pokrokoví intelektuálové nelenili s předložením vysvětlení nového stavu věcí: příčinou je chudoba. Zatímco země v Africe a Asii strádají, západní země a Amerika především nemravně sobecky tyjí z bohatství. A je to. Vinit industriálně úspěšné státy za bídu v zemích někdy až příliš lichotivě charakterizovaných jako rozvojové, vyžaduje značnou dávku prostoduchosti, neinformovanosti či ideologické slepoty. Země tzv. Třetího světa nejsou chudé proto, že tzv. První svět je bohatý. Byly chudé vždycky a teprve jejich kontakt s hospodářsky vyspělým Západem začal vylepšovat jejich truchlivý úděl. Statistiky OSN uvádějí, že v druhé polovině 20. století počet hladem trpících pozemšťanů klesl o víc než polovinu a v částech Asie došlo k trojnásobnému zvýšení průměrné životní úrovně. Zlepšení, které dosáhl Západ během jednoho století, se tam uskutečnilo během jedné generace (léta osmdesátá a devadesátá). Kdyby chudoba byla tou primární líhní mezinárodního terorismu, většina sebevražedných útočníků 11. září 2001 by byla přišla z Afriky, bídných pouštních pseudostátů, jako je třeba Burkina Faso, a nikoliv z bohaté Saúdské Arábie, z privilegovaných rodin zvyklých na pohodlný život a pramálo trápených bídou v okolí.

. O nevděčnou roli zbylého globálního policajta a hasiče se Amerika věru neucházela. Není o co stát v oné vyloženě no-win situation: když zbylá supervelmoc zasáhne, jako například v Bosně, kde Evropa nebyla schopna ani ochotna konflikt ve svém sousedství vyřešit, je to americké imperialistické vměšování. Když se Washington nevměšuje, je to důkaz neméně imperialistického arogantního sobectví. USA darovaly chudým státům víc peněz a na své území přijaly víc chudých přistěhovalců, než všechny ostatní státy dohromady. Výše poskytované zahraniční pomoci bývá přímo úměrná intenzitě antiamerického postoje podarovaných. Nesnadné je sdílení postele se slonem. De Gaulle zdůrazňoval, že velmoci má záležet na respektu a nikoliv lásce ostatních. Žel, USA dychtí být milovány, a tak si zaručují opak a svou vydíratelnost. Abnormální se stalo normou, nad níž se nikdo nepozastavuje. Jen 4 procenta pozemšťanů jsou Američané - pravidelně posbírávají 70 procent Nobelových cen. Amerika dominuje v přemnoha sférách počínání a výsledkem je obdiv - a též závist přecházející ve zlost a nenávist, s níž nelze vyjednávat a konejšit ji ústupky.

Nejakutnější pocit ohrožení je patrný v zemích islámu. Amerika přejmenována na Velkého Satana vysávajícího vitalitu islámu. Je obviňována z odpovědnosti za selhávání jejich vlastních společností, z nichž ani ta jedna mohamedánská nebyla schopna užitečně se pohnout vpřed. Vědomí vlastní impotence již vedlo k vyhlášení svaté války. Imámové vyzývají ke zničení světa bezvěrců, docílit zánik západní civilizace, údajně smrtelného to ohrožení islámských hodnot. V tomto kontextu pak je třeba posuzovat ono urputné nostalgické odhodlání odputovat zpět do středověku k jeho mýtickým hodnotám.

Mnozí, zejména západoevropští, intelektuálové reagovali na masakr 11. září oním předpokládaným refrénem „ano, ale“ – že sice nelze zcela souhlasit s metodami teroristů, ale nutno zvážit a případně ocenit jejich motivy, pochopitelné, oprávněné a vlastně i mravné – a tak se prokličkovat k závěru, že vina je oběť a multivrahové teroristé jsou chrabří bojovníci za lepší příští. U některých myslitelů to třeba byl jen výraz oné Schadenfreude, potěšení šlápnout slonu na chobot. (V Hamburku, donedávna adresy několika sebevražedných 11.9.2001 teroristů, německý hudební skladatel Karl Stockhausen jejich počin velebil jako „největší umělecké dílo“, načež se ke svému nemilému překvapení dozvěděl, že v New York City připravovaný koncert s jeho dílem se tímto ruší.)

- - -

Religiozní náboj tohoto konfliktu je očividný. Je to náboženská válka islámských fundamentalistů nejen proti křesťanství a židovství, ale především proti jakémukoliv druhu svobodného, pluralistického myšlení.

Americký president s citacemi vhodných pasáží z koránu se snaží přesvědčovat veřejnost o zásadně mírumilovné podstatě islámu. Korán ale také obsahuje příkazy intolerance, nesmiřitelnosti vůči nevěrcům, zejména když se dostanou do podezření, že by mohli svět islámu ohrozit. Víra povznáší a utěšuje, poskytuje vysvětlení, smysl všemu počínání, zaručuje jistoty, vše je najednou tak jednoduché. Zbavuje potřeby obtěžovat hlavu přílišným přemýšlením. A ve světě absolutní pravdy ovšem není, nemůže být místo pro pochyby. Stejně jako v případě komunistů, strachujících se ideodiverze oslabující marx-leninskou víru (či cokoliv z ní ještě zbylo), islámští fundamentalisté jsou na stráži proti westoxication, svůdným chapadlům bezvěrců s jejich Coca-Colou, McDonaldem, Hollywoodem, hříšnými necudnostmi všeho druhu. Proti nim zasáhnou a vyhlásí fatvu, vyžadují víru absolutní, s níž nutno se ztotožnit. Nepřípustná je víra individuální, jakýkoliv pluralismus.

Již zemřelý publicista Christopher Hitchens britského původu charakterizoval toto hnutí jako „fašismus s islámskou tváří“. I nemoderní ideologie je zařaditelná do kategorie totalitarianismu, moderního vynálezu dvacátého století s monopolní kontrolou nad myšlením a počínáním společnosti. Nacismus byl posedlý mýtem superiority arijské rasy, komunismus glorifikoval proletariát a jeho avantgardu předurčenou uskutečnit vznik beztřídní společnosti, mýtem islamistů je ideál neposkvrněné civilizace ve službě Bohu. Na rozdíl od tradiční diktatury jsou prosazovatelé totality náročnější. Vyžadují člověka celého – in toto, politická neutralita není legitimní. Však „kdo nejde s námi, jde proti nám“, Leninova slova.

V minulosti občasné pokusy uvést totalitu v život se dařily jen na malé, fyzicky zvládnutelné prostoře, jako byla antická Sparta či Kalvínova Ženeva, kdy policie lezla do kuchyně i do postele poddaných.

Totální kontrola nad rozsáhlejším územím vyžaduje existenci moderního, fungujícího státu. Proto se totalitě dařilo lépe v industriálně vyvinuté NDR s homogenním, gramotným obyvatelstvem, než třeba v primitivním horském Dagestánu. Nelze přece vyloučit nebezpečí samostatného myšlení. Ve Francii vychovaný intelektuál Pol Pot se s ním vypořádal vyvražděním brýlatých Kambodžanů, za předpokladu, že jde o potenciální nepřátele schopné číst a nad přečteným textem autonomně zauvažovat. Moderní stát potřebuje gramotné obyvatelstvo, jemuž ale bude přísně kontrolovat přístup k čtenému materiálu. Kde gramotnost není zdaleka stoprocentní jako třeba v Afghánistánu, tento handicap pak kompenzuje plamenná, fundamentalistická víra. Ta však nebývá vždy příliš trvanlivá a připravuje vládce o jistotu, zda nehrozí nebezpečí přetvářky. V Číně při velkých oslavách, kdy před politbyrem pochodoval jásající, rudou knížečkou s Maovými citáty mávající národ, Mao se naklonil k Čou En-lajovi se slovy: „Ale myslí to oni upřímně?“

K realizaci islámských fundamentalistických vizí se prozatím nejúspěšněji přiblížilo vládnutí, které je světu známo pod jménem Taliban – doslova „studenti islámu“, poeticky však „pátrači po pravdě“. Hnutí se zrodilo v roce 1994, až po porážce a potupném stažení sovětské armády z Afghánistánu. Vůdce Talibanu, Mohammed Omar, v této válce ztratil oko, zasáhla ho střepina nepřátelského šrapnelu do obličeje, raněný vzal nůž, oko vyloupl a pokračoval v boji (Maureen Dowd, The New York Times, 23.9.01). Při té příležitosti měl vizi, že ho Bůh povolal zachránit Afghánistán ze spárů věčně se škorpících, vzájemně si ubližujících místních potentátů. Omar je odchovancem náboženských škol madrassa v sousedním Pákistánu. Takových učilišť tam je kolem 7500, s žactvem v počtu kolem jednoho miliónu. Většina pochází z chudobných poměrů, mnozí z nich jsou váleční sirotci, všichni dostávají zdarma stravu a střechu nad hlavou. Výlohy hradí zejména Saúdská Arábie, údajný spojenec USA.

Taliban prosazuje razantní vize fundamentalismu: ženy jsou méněcenná stvoření, upírano je jim vzdělání, možnost zaměstnání. V zemi je zakázána televize, hudba, tanec, ba i dětské povyražení jako pouštění draků. To vše a ještě víc prosazuje obávané, jakoby Orwellem pojmenované „Ministerstvo pro povznesení ctnosti a zabránění neřesti“. Jeho energickými prosazovateli jsou analfabeti z primitivního venkova.

Jméno jednookého vůdce Omara je teď velmi spojeno s jménem Usámy bin Ládina, narozeného v roce 1957 jako jednoho z přemnoha synů saúdského magnáta (4 manželky, 52 dětí). Bůh mu určil tuto životní dráhu: zabíjet co největší počet bezvěrců. Byl jím pověřen být vykonavatelem jeho vůle, pokládán za moderní verzi muslimského vojevůdce Saladina, osvoboditele Jeruzaléma, přemožitele křižáků. Jeho cílem bylo vytvořit jednotnou, totalitní říši, obnovit globální kalifát. Bin Ládinovi nadšenci přijali pozvání od fundamentalistických vládců v Súdánu, kde se začala tvořit organizace Al-Qaeda („Báze“ v arabštině).

Přemnohé se od té doby událo. Další překvapení ještě před námi.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče