Akce, jak známo, vyvolává reakci. Ruské letectvo je nyní ve vzdušném prostoru někdejší Sýrie patrně nejaktivnější, až další týdny ale ukáží, zda budou jeho údery opravdu efektivní a zda nějak zásadně vylepší vyhlídky režimu syrského prezidenta Bašára Asada.

Rusové útočí především na protiasadovskou opozici, na Islámský stát spíše sporadicky. O demokratičnosti či náboženské umírněnosti syrských protiasadovských skupin si sice není třeba činit iluze, nicméně hlavním důvodem ruských útoků na ně je prostě skutečnost, že se snaží svrhnout ruského spojence.

„Náš úkol spočívá v tom, abychom stabilizovali zákonnou moc a vytvořili podmínky pro hledání politického kompromisu,“ pronesl Vladimir Putin v televizním rozhovoru. Jeho slova znějí státnicky, avšak mají několik ale.

Těžko říci, kdo již stačil vyprodukovat více brutality, zda Asad nebo Islámský stát – formální zákonnost Asadova režimu představuje tudíž hodnotu velmi spornou.

A dále, ani protiasadovská opozice není bez přátel v zahraničí. Syrské sunnitské muslimy podporuje Saúdská Arábie, které navíc vadí, že do tábora Asadových spojenců patří též jeden z jejích hlavních rivalů, šíitský Írán a na něj navázané organizace typu Hizballáhu.

A poněvadž Spojené státy americké i řada jiných západních zemí usilovaly o svržení Asadova režimu, povaha syrského konfliktu je nyní tím spíše nutí, aby pomáhali syrským protiasadovským organizacím, včetně těch islamistických. Američané údajně začali syrské opozici dodávat munici, či podobné dodávky zintenzivnili.

Ministři zahraničí zemí Evropské unie vyzvali Rusko, aby přestalo na syrskou opozici útočit a zaměřilo se na Islámský stát. Saúdská Arábie pak dokonce Rusko vybídla k zapojení do Američany vedené koalice.

Vladimir Putin však tyto apely těžko poslechne. Lze tedy očekávat další eskalaci syrského konfliktu, kdy díky dodávkám zbraní nebo přímé pomoci všem válčícím stranám žádná z nich nezíská rozhodující převahu. Válka se tak možná povleče pěkně dlouho.

A pokud se ruský prezident rozhodl ukázat v Sýrii svaly, neboli obecně posílit ruské mocenské postavení, může ho neúspěch syrského dobrodružství notně oslabit. Což nejen Američané dobře vědí a i tato skutečnost je patrně bude motivovat, aby se lidově řečeno méně upejpali a podpořili v boji s Asadem, a tudíž i s Putinem, rovněž syrské radikální islamisty.

Nakonec tedy můžeme být svědky i takového paradoxu, že ani ne patnáct let po 11. září 2001 se z Američanů a Al-Káidy stanou alespoň tiší spojenci. Proč ne, tato zdánlivá krkolomnost by prostě měla svou železnou vojenskou a mocenskou logiku.

Boje v Sýrii zatím skoro zákonitě směřují ke střetu mezi globálními i regionálními mocnostmi, a slova o potírání terorismu jsou tak čím dál tím více jen pouhou záminkou k ospravedlnění obyčejného mocenského zápasu.

Trochu to připomíná situaci na Balkáně v předvečer 1. světové války, z čehož docela mrazí.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus