Co vlastně odhalují „dokumenty z Panamy“

Vlezete-li do bývalého vojenského bunkru, nedivte se, když šlápnete do lejna. A podobně platí, že zdvihnete-li kámen utajení nad klientelou jistých společností, nedivte se, když narazíte na lecjakou chásku. Na chásku, kterou sdružuje heslo „padouch, nebo hrdina, všichni jsme jedna rodina“. Asi tolik lze říci k počátku aféry, která získala jméno Panama Papers (dokumenty z Panamy).

Není bezprecedentní. Už jsme si zvykli na lecjaké „leaky“. Na webový portál WikiLeaks (od roku 2007), na aféru švýcarských bank Swiss Leaks (2015) či na Offshore Leaks (2013). „Panama“ se neliší v principu, jen objemem dat a mírou mezinárodní spolupráce. Pro srovnání: diplomatické depeše WikiLeaks obsáhly 1,7 gigabytu informací, u Swiss Leaks to bylo 3,3 GB, u Offshore Leaks 260 GB, ale v panamské kauze je to už 2,7 terabytu, o řád více. Proto i zpracování těchto dat trvalo víc než rok, než uzrálo k publikaci.

Ta čísla působí monumentálně, ba paušálně. A paušální přístup svádí k názoru, že kdo se zaplete se společnostmi typu Mossack Fonseca, je padouch, a že „kradou všichni“, jak se říká v hospodách. Jenže paušalizace má své meze. Mossack Fonseca se brání tím, že nikdy nebyla obviněna, což může mít relevanci pro ni v Panamě, ale ne pro její zákazníky v zemích kultivovanějších. V nich by měly platit dvě zásady.

Za prvé: fakt, že si někdo skrze společnost Mossack Fonseca založí anonymní firmu toho typu, jaký používají narkomafiáni, teroristé či daňoví ulejváci, ještě neznamená, že on sám je narkomafián, terorista či daňový ulejvák. Rozhodují zákony domovských zemí zákazníků. To, že někdo zatají část majetku, může být někde nezákonné, ale jinde legální.

Za druhé: fakt, že se někdo ocitne v sousedství takto rizikové chásky, ale působí neblaze tam, kde se počítá s presumpcí viny. Jinými slovy – ve veřejných funkcích a v politice.

Přichází doba publikování seznamů, ale rozlišujme v nich. Byznysmeni ani celebrity typu Lionela Messiho nejsou profesoři morálky. Chtějí maximalizovat svůj zisk a k tomu využívají anonymní firmy. Dělají-li totéž lidé ze špiček čínských komunistů či z okruhu ruského prezidenta Putina, moc to nepřekvapí. Ale dělá-li to premiér transparentního Islandu, je to průšvih. On přece zosobňuje ty, kteří maximalizují důvěru v sebe a hodnoty, jež sami hlásají. Vlastně jen takoví jsou v těch seznamech společensky zajímaví.

LN, 5.4.2016