Jméno tohoto nezřídka harmonického souostroví je evropskou zpotvořeninou domorodého výrazu Viti, jenž předcházel označení Cannibal Islands, tedy ostrovy Lidožroutské. Byl jsem tam třikrát, čtyřikrát, zpravidla při příležitosti letu do Austrálie nebo na Nový Zéland. A jednou jsem tam měl výtečnou příležitost se vbrzku stát mrtvolou. Cestou z městyse Nadi, končinami s vesničkami se snadno zapamatovatelnými jmény Rukulevu a Volivoli jsme s manželkou do hlavního města jménem Suva nedojeli a dali přednost setrvání v příjemném motelu. Tam jsem se seznámil s dvěma veličinami - páni ministři, jeden s rezortem školství, druhý přes veřejné práce, oba s přepěknými manželkami a všichni s kultivovanou angličtinou, na jejíž akcent bych se jednou rád zmohl. Znamenitě se s ministry povídalo, popíjelo, s hlavním školským funkcionářem jsem si ujednal interview v předsednictvu vlády. Kouřem jsme zaháněli komáry a s whisky střízlivost. Pod námi záliv přesně podle romantického předpisu: palmy, písek, vlnky, ještě s červenou stopou zapadajícího slunce. A nemohl jsem ovšem mít tušení, že zítra v zálivu téměř zahynu.

Ráno, oblečen potápěčsky, jsem se odbatolil do moře. Ocitl jsem se v jinačím světě růžových korálů, medúz, krabů, rybiček, dalších potvůrek. Mnoho barev a tvarů, laskal jsem se s všelijakým potěrem a marně hledal nějakou analogii v předchozím svém životním počínání. Pod povrchem v mělkých vodách jsem se cítil být na vrcholu světa a pak ten již naznačený antiklimax. Cosi hodně bolestivého mě zasáhlo do pravice a začal jsem se bát. Tak teď si tady chcípnu, pozlátko kapitalistické existence se mi rozpadá, přesně podle přání závistivých domovnic z uličního výboru ve staré vlasti. Jsem se rozklepal, i když to pod hladinou dobře nejde.

Vynořil jsem se, moje pravá dlaň byla děravá a z ní cákala krev. Mátožně jsem se vymotal z vody, v motelu jsem zkušeného majitele seznámil s ranami. Napočítal jich dvacet pět. „Gratuluji vám,“ prohlásil. „Vy jste se totiž potkal se stonefish. A to jen zřídka někdo přežije. Obyčejně to zabije do tří minut. Znal jsem jednoho, který to taky přežil, ale bolestí zešílel. Druhý den měl vlasy jako mlíko a permanentně z toho zblbnul. Asi je to tím, že jste ztratil tolik krve a s krví taky většinu jedu.“

Znova jsem se začal bát, ač pozdějji jsem si uvědomil, že takový zánik zrádce budování beztřídní nirvány, který se zaprodal dolaru, by přece měl nějakou úroveň. A ne, že měl přejel moped či srazila nějaká svatá kráva. (Co je to stonefish: posléze jsem si opatřil příslušný poučný zdroj „Dangers of the Reef and Sea“, vydal Jacaranda Press, Brisbane, Queensland, Austrálie. Stonefish SYNANCEIA TRACHYNIS je bestie čtvrt až půlmetrová, málo pohyblivá a vypadá jako kámen. Patří do rodiny škorpionů, má třináct ostnů a každý osten má dva smrtící bodce. Tak to je celkem dvacet šest čili jedno napichovátko mě minulo.) (česky odranec - pozn.red.)

Cloumaly mnou notné horečky a navštívily mě halucinace. Soucitný ministr školství mi věnovat láhev skotského alkoholu. Poté halucinace začaly nabývat příjemnějšího a mně také povědomějšího rázu.

Opuchlá mokvající pravice mě ještě dlouho trýznila - v království Tonga, na Nové Kaledonii, Šalamounových ostrovech, Nových Hebridách, Nové Guineji, tam všude jsem musel sedět za volantem a při mnohých společenských událostech zuboženým údem potřásat. Trýznilo mě to až na Filipíny. Teprve tam mě manželčina sestřenice – lékařka - uzdravila.

- - -

Dorazili jsme do Suvy, hlavního města hlavního ostrova Viti Levu, jež do evropského povědomí dost uvedl literát W. Somerset Maugham, nejúspěšnější spisovatel svého věku. O něm se tradovalo, že byl všude, s každým se potkal, všechno ochutnal. Též koktal. Pět let studoval medicinu, za první světové války se věnoval špionáži, též s nemožným posláním, aby v Rusku zabránil pádu vlády Kerenského, po válce autor velmi populární, aniž pokládán za příliš znamenitého.

Suva, někdejší magnet jižních moří, koloniální romantiky a sem tam dosud koloniální architektury. Jeli jsme po Victoria Parade, palmy nad hlavou, vlevo moře, vpravo prezidentský palác, střežili ho ozbrojenci v sukni. Fiji Police Band, velikánští chlapíci, taky pěkně v sukni.

V té době a třeba i dodnes Suva je jediným sídlem University of South Pacific, výlučného vysokého učení Polynésie, Melanésie a Mikronésie v celém jižním Pacifiku (nepočítám americký ostrov Guam a americký stát Havaj). Ve fidžanském hlavním městě doporučuji návštěvu místního muzea. Mají tam pozoruhodný exponát s nápisem FORK USED IN EATING REVEREND BAKER. Touto vidličkou byl zkonzumován proslulý misionář zaslouživší se o rozmach křesťanství v protestantské puritánské podobě.

O osud zkonzumovaného reverenda jsem se začal zajímat a zjistil: Thomas Baker (1832-1867) byl v džungli na hlavním ostrově Viti Levu, v obtížně dosažitelné vesnici Nbutautau, spolu s osmi ho doprovázejícími farníky kyji k smrti utlučen a pozřen. Důkladně nasycení strávníci se posléze omluvili osiřelému příbuzenstvu. Vesnici se nevalně daří, cesta k ní vůbec nevede, rovněž tam není žádná škola, natož zdravotní středisko, a nynější obyvatelé vysvětlují potíže současnosti počínáním tehdejších lidožroutských předků nenasytů. Dne 14. listopadu 2003, čili po 136 letech, za přítomnosti ministerského předsedy Laisenia Qarase se konal omluvný ceremoniál.

Rovněž byl přítomen z Anglie se dostavivší potomek Baker, jakož i Fidžanec Iumeleki Susu, povoláním Methodist Pastor, autentický potomek původních labužníků.. Přítomným novinářům poskytl interview Ratu Filimoni Nawawabalevu, nynější starosta provinilé vesnice.

Nebylo tamějším zvykem domorodých ostrovanů užívat lžíce, vidličky, nože. Vše se jedlo rukama, až na jednu výjimku - pečeni ze souseda nabodnout na dřevěný čtyřhranný nástroj, neládovat se primitivně rukama, ale jakoby z respektu k zesnulému nebo třeba z pocitu hříšného počínání či jako gesto naprosto neúčinné pozdní lítosti. Kdysi jsem četl údajnou racionalizaci lidožrouta někde u Orinoka, který konejšil k snědku vyhlédnutou oběť: „Přece uznej, že je lepší, když tě zkonzumují kamarádi, než aby tě sežrali červové.“ Fidžanský šlechtic Ratu sir Edward, oxfordský graduant a jeden z komandantů za války proti komunistickým povstalcům v Malajsku, rád zdůrazňoval, že je „částečně skotského původu“. Jeho praděček svého času totiž snědl skotského misionáře.

Pár těch vidliček jsem si přivezl domů do Ameriky a přibil je v jídelně na zeď.

- - -

Nepominutelným fidžanským jak nápojem, tak ceremoniálem je KAVA, rovněž zvaná YAGONA. K přípravě je třeba nepepřovníkové plodiny a též několik dívenek panenství ještě nepozbyvších, aby kořen žvýkaly a polotovar vyplivovaly do mísy zvané TANOA. Ta je ve tvaru a velikosti umyvadla na mnoha nohách, patří do každé domácnosti a je zobrazena na fidžanských halířových mincích. Nesolit, nesladit, nic nepřidávat. Výsledek je barvy mléčné, někdy také medové, připomínající slivky, sanktusácký nektar.

Kava je hodovníkům servírována v dřevěných kyblíčcích. Před a po použití je nutno zatleskat. Takto jsem též tleskal na audienci v předsednictvu vlády.

V Suvě jsou ale bary, kde si na formality nepotrpí.. U pultu je k mání štoudev s yagonou a zájemce se obsluhuje bez cavyků. Vzniká tak téměř pocit jako při popíjení šampaňského z nočníku.

Cizinci nápoj zpravidla neradi. Já tak přísný nejsem, na mírně trpkou - a též mírně narkotickou - yagonu jsem si téměř zvykl, aniž bych ji ale postrádal.

- - -

Opium - papaver somniferum - jsem ale nikdy neokusil, žádnou zkušenost s poppy tears - lachryma papaveris nemám. Z latexu, lepkavé substance, se získá 12 % morfia. V roce 1898 farmaceut pracující v laboratořích Bayer postřehl mohutný potenciál přípravku ubíjejícího akutní bolest a bavorský výrobce dodal na trh novinku s jménem heroin - zdůraznit její heroické účinky.

S opiem má lidstvo zkušenost už od doby kamenné. V dnešní době hlavním jeho zdrojem je ovšem Afghánistán, rovněž se snaží Pákistán, severní Indie, Thajsko, Turecko, Laos, Mexiko, Kolumbie a též prý i naše téměř sousedské Maďarsko.

Nezapomenout ovšem na Čínu, tradičního značného odběratele a konzumenta. Už od 15. století se opium těšilo popularitě jako „recreational use“, avšak tehdy to ještě byl značně drahý špás. Od 17. století bylo smícháváno s tabákem, mocný účinek stále zaručen.

Začátkem 18. století v Číně vyšel zákaz mít cokoli společného s opiem - druhem zboží, s nímž čile obchodovala East India Company (EIC) a monopol si prosazovala britská vláda. Pokus čínského císaře přísně zarazit import tak hanebného zboží vedl k první opiové válce (1839 - 1842), kterou Britové vyhráli.

Opium se důkladně rozlezlo v čínském prostředí, že mu začátkem 20. století propadla čtvrtina všeho mužského obyvatelstva. Vznikala opiová doupata, jejichž popularita se globálně rozlezla od San Franciska po Londýn. Z knihy Martina Bootha Opium. A History (New York, St.Martin’s Press, 1988) cituji chválu lékařů na blahodárný účinek opia zdolávajícího akutní bolest jakoby „potíráním duše hedvábím“. Lenny Bruce, původním jménem Leonard Alfred Schneider, komik, satirik, bouřlivák, homosexuál, narozen 1925 v Mineole, kde já se u nejvyššího soudu státu ženil, on se všeho všudy čtyřiceti roků dožil a opium charakterizoval jako „polibky od Boha“.

Do několika pravděpodobných doupat jsem nahlédl, ale bedlivě jsem je neprolézal. Spíš než Hongkong, k inspekci vhodnější se zdálo být ex-portugalské Macao.

Z manželky jsem mámil přiznání, zda kdy opium okusila. Odpovídala negativně a toliko se zmiňovala o takové náruživosti v případě jedné z jejích babiček. Dědeček jich měl šest. Všechny najednou.

Dočítám se, že v roce 2006 celosvětová úroda dosáhla 6610 metrických tun - pouhá už jen jedna pětina v porovnání s rokem 1906. Afghánistán zůstává hlavním producentem, nikoliv ovšem hlavním konzumentem. Je to obchod v hodnotě odhadované roční výši 750 miliard dolarů.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče