Ten článek oběhl na stránkách tisku opravdu bez výjimky celou zeměkouli. Světoznámý deník The New York Times otiskl 25. 3. na titulní straně zprávu, že papež Benedikt XVI. ještě jako prefekt kongregace pro nauku víry odmítl uložit církevní trest knězi Lawrenci Murphymu, který byl obviněn ze sériového zneužívání chovanců ústavu pro hluché děti ve třetí čtvrtině minulého století. Jak se rychle ukázalo, článek šel ve své manipulaci daleko za hranice novinářské ethiky. Vývoj celého případu byl mnohem složitější, než bylo presentováno, a samotný list považoval za vhodné uvést hlas protistrany. Začátkem dubna (6. 4.) bylo v deníku The Wall Street Journal otištěno další a velmi podrobné vysvětlení včetně dokumentace, v čem a proč novinářka NYT lhala: Její článek zatajil například skutečnost, že kněz byl již před tím, než se diecese obrátila na kongregaci se žádostí o doporučení, potrestán zákazem výkonu služby, zákazem kontaktu s nezletilými, zákazem pouhé návštěvy někdejších působišť, zákazem tlumočení do znakové řeči a že zemřel dva dny po zastavení diecesního procesu vedoucího ke zbavení kněžství, takže narážky tisku, že byl „omilostněn pro údajně špatný zdravotní stav“ jsou jen obyčejným špičkováním. Vyšlo najevo, že text v článku NYT byl napsán jako součást nátlakové kampaně vedené přední advokátní kanceláří, vydělávající na vymáhání odškodného.

Také u nás se dostalo původní konstrukci okamžitě neobyčejné publicity: MF Dnes (26. 3., iDnes 25. 3.), Lidové noviny (26. 3.), Právo-Novinky (25. 3.) i Hospodářské noviny (26. 3.). Ve srovnání s tím, co je dnes známo, zní přímo směšně věty z HN: „Americký list získal dokumenty o případu i přesto, že se je církev snažila usilovně utajit […] Redaktoři New York Times zrekonstruovali dávný skandální případ poměrně detailně.“ Redaktorce Laurie Goodsteinové předala dokumenty advokátní kancelář, jež je pečlivě selektovala tak, aby podporovaly versi pro ni výhodnou. Goodsteinová se ani nenamáhala spojit se kupříkladu s arcidiecesí, která proti Murphymu vedla církevní proces. To jste se ovšem u nás nikde nedočetli. Proč? Protože by to čtenáře nezajímalo? A proč by je tedy mělo zajímat původní „cinknuté“ vyprávění? To je jednoduché: pošpinit ano, očistit ne. Nanejvýš se v článcích poznamená, že „Vatikán zprávu popírá“, ale proč ji popírá, zůstane utajeno. LN kupříkladu z obsáhlého vyjádření vatikánského mluvčího citovaly jen větu „Je to tragický případ.“ Zkušenost praví, že četní novináři neradi hledají v církevních informačních zdrojích cokoli jiného než hnidy, ale kupříkladu zrovna z WSJ se běžně přebírají zprávy – teď to najednou nešlo? LN alespoň zveřejnily (sobota 17. 4.) obsáhlý článek publicisty Davida Petrly,*) kde se o tomto případu a o dvou dalších vysvětluje to podstatné, ale o dva dny později v témže listu Zdeněk Petráček roztáčí opět známý kafemlejnek: tutlání, tutlání, tutlání.

Murphyho případ lze velmi snadno obrátit z rubu na líc: americká policie měla na něj už v sedmdesátých letech v rukou několik udání, ale všechna odložila (tento fakt je také tiskem podáván velmi stydlivě). Takže to byly nakonec jen církevní orgány, které se jej snažily – byť se zpožděním – zastavit a potrestat alespoň zákazem činnosti a konečně i odsvěcením. A proč to zpoždění? To si nechám zase někdy na příště. Ale místo toho, aby se noviny ptaly, proč nekonala policie a žalobci, kteří mohli dostat pachatele za mříže už dávno, ptají se neústupně, proč nebyl s čtvrtstoletým odstupem a na prahu smrti zbaven kněžství, nad kterýmžto církevním trestem se jindy ironicky ušklebují jako nad nicotným.

Druhý objevený „případ“ kněze Stephena Kiesleho už nestojí ani na vodě, nýbrž rovnou ve vzduchoprázdnu. Dosud dostupné dokumenty a vyjádření diecese Oakland o tom vypovídají srozumitelně: poté, co byl zatčen, byl ihned suspendován. Za „nemravné chování“ (lewd conduct) vůči nezletilým byl odsouzen k tříletému podmíněnému trestu. Byla mu zakázána práce s mládeží, zákaz ovšem překročil, tak jako překračoval i jiné normy chování. Biskup mohl zavést proces vedoucí k propuštění z kněžského stavu, to bylo v jeho výlučné pravomoci, nicméně tak neučinil. Po uplynutí podmínky Kiesle seznal, že ke kněžské službě už připuštěn nebude, podal si tedy s biskupským doporučením sám žádost o dobrovolnou laicisaci, uvolnění od povinností spojených s kněžstvím. O pravém důvodu pomlčel, nicméně byl znám. Vyřizování se zpravidla vleče dlouho, Kiesle dosáhl propuštění po šesti letech, roku 1987.

Dostupná korespondence nedokazuje nic z toho, o čem má podle tisku svědčit. Na začátku procesu ještě ani J. Ratzinger nestál v čele kongregace pro nauku víry. Nešlo vůbec o církevně-trestní proces, o žádné nucené „zbavení kněžského úřadu“. Žádosti o laicisaci si obvykle podávají kněží, kteří se chtějí oženit anebo ti, kteří už tak v minulosti svévolně učinili. Kongregace tehdy ani neměla pravomoc dohlížet na trestní procesy vedené v diecesích proti kněžím-agresorům, to se změnilo až roku 2001. Postup laicisace také má svá pravidla: proto čekala kongregace do roku 1987, kdy žadatel dovršil věku 40 let, proto oaklandský biskup ve svém doporučení často zdůrazňuje, aby dosáhl výjimky, že Kiesle ani neměl být ordinován, proto ty starosti o dopad na veřejné mínění, které patří k obligátním topoi laicisační agendy – pohoršení totiž budí kněz, který unáhleně přijímá a zase opouští svůj závazek. To všechno ze zveřejněné dokumentace plyne, ale přesto se noviny rozhodly vytvořit „případ“. Agentura Associated Press, která jej zveřejnila, ani nekontaktovala diecesi, aby si vyžádala její stanovisko. Je toto zodpovědná novinářská práce?

A vůbec, kde je tu jaké tutlání či zakrývání? Kiesle byl řádně odsouzen světským soudem a kdo ví, jaké bylo vlastně jeho konkrétní provinění, že dostal tak nízký trest? Jistě bylo pohoršlivé, ale stěží šlo o brutální znásilnění. Do doby propuštění z kněžství se žádného jiného zločinu nedopustil, práci duchovního vykonávat nesměl. K práci s mládeží se vrátil svévolně už jako laik, a to v místě, kde nebyl znám. Ani tehdy ale nic nespáchal, jeho další zločin spadal do roku 2002 a naprosto se netýkal církevního prostředí. O co tu komu ještě jde?

Je to štvanice, popírejte si to, jak chcete, ale vidí to už kdekdo. Neprotestuji proti tomu, aby noviny upozorňovaly na to špatné, co je v církvi, naprosto ne, ale tato totálně přemrštěná kampaň, založená na vyrobených důkazech, je opravdu mimo veškeré meze. Jeden vtipálek dokonce vypustil falešné oznámení, že časopis Der Spiegel vyplatí milion eur tomu, komu se podaří obvinit papeže osobně ze zneužívání: příběh prý nemusí být ani moc pravdivý, však se brzo stane pravdivějším a pokud ne, však ona už na papeži nějaká špína ulpí. Anonym dobře vystihl styl práce některých novinářů. O katolické hříchy je ohromný zájem, ale pokud se zneužívání dětí odehrává v židovské obci, svěří státní zástupce vyšetření rabínovi kvůli „náboženským ohledům“ a noviny prakticky mlčí. Od toho ruce pryč, kdo by měl chuť stát se antisemitou, že? Zvláště v dobách, kdy je za antisemitu prohlášen i ten, kdo veřejně přečte útěšný dopis od židovského přítele. Pokud se v superlaické německé škole objeví případy zneužívání, noviny zase mlčí, deset let mlčí, aby „neohrozily reformní pedagogiku“ – ve skutečnosti je to zásluha dobrých známostí učitelů s vydavateli. Skandál, hrozící již roku 1999, navíc kryl nejen předseda frankfurtské pobočky Německého spolku pro ochranu dětí, nýbrž i bývalá zelená místopředsedkyně spolkového sněmu Antje Vollmerová. V témže Německu ministryně spravedlnosti Leutheusserová (FDP) kritisuje církev, že v případech zneužití brání vyšetřování, ale spolu se zástupci SPD a zelených protestuje proti normě EU požadující zablokování internetových stránek s dětskou pornografií, poněvadž „blokování nepředstavuje žádný účinný prostředek v boji proti dětské pornografii“. Jen žádné zákazy, prosím, jsme liberálové! Sami připravíme lepší normu! Později… A není to náhodou také nějaké zakrývání?

Ve svém předešlém článku jsem zdůraznil podobnost současné kampaně proti zneužívání dětí se stejně zaměřenou kampaní nacistickou. Podoba je skutečně nepřehlédnutelná až na jeden důležitý moment: tehdy bylo výhradním režisérem ministerstvo propagandy. Je snad i současná kampaň někým řízena? To jistě nikoli, alespoň ne tak průhledným způsobem. Určitou indicii přináší jméno redaktorky NYT, ale spekulovat bez důkazů nechci.

Řízena tedy není, je ovšem podněcována, a to ze tří zdrojů. Jednak přímo advokátními kancelářemi, které vydělávají na sjednaném odškodnění obětí. Nemylme se: největší zisky americkým advokátům přináší odškodnění sjednané, nikoli vysouzené. Pokud se dočítáme, že ta a ta diecese „musela“ vyplatit tolik a tolik milionů dolarů odškodnění obětem zneužívání, je to nepřesné hned dvojnásob. Nemusela, ba naopak – dobrovolně přistoupila na dohodu. Oné dobrovolnosti ovšem také napomáhalo propírání v tisku, stejné, jakého jsme svědky dnes. Druhá nepřesnost spočívá v tom, že oběti dostanou z celé částky třeba jen polovinu, zbytek si nechá advokát. Tam, kde se diecese nenechaly zastrašit a vstoupily do soudních jednání, málokdy se podařilo vysoudit náhradu tučnou, poněvadž se zdaleka ne vždy podařilo prokázat spoluzodpovědnost diecesních orgánů. Proto také nynější pokusy o skandalisaci papeže: advokátní kancelář Jeffrey Anderson, zastupující některé Murphyho oběti, se totiž v jiné cause pokouší dokázat, že vrchním zaměstnavatelem amerických duchovních je Vatikán, aby mohla vymáhat odškodnění na něm. Anderson vedl již roku 2003 asi tisíc žalob proti církevním osobám (i z mormonské církve) a už tehdy se pokoušel zavléci do nich Vatikán.

Vida, soukromý obchodní zájem – další věc, která měla zůstat čtenářům našich novin skryta. Čteme-li o stamilionových náhradách za žaloby vůči americkým tabákovým firmám, které prý desetitisícům „obětí“ zničily život, tušíme dobře, oč jde, a pomyslíme si něco o lidské hlouposti, ziskuchtivosti a vychytralých advokátech. Nicméně dotýká-li se analogický postup církve, spojí se ve veřejném mínění zlá vůle jedněch s nevědomostí druhých ve slastné symbiose. Úsilí advokátů o zužitkování sexuálních prohřešků – netýká se mimochodem jen katolické církve, nýbrž i ostatních církví, dětských organisací, hlídacích služeb, škol a podobně – nyní popisuje článek Michaely Freiové Peníze až na prvním místě (NP 21. 4.), zpracovaný na základě série rozborů finančního časopisu Forbes z května až září 2003 (články 1, 2, 3, 4 s dovětkem). Ty by si měl přečíst každý, kdo vládne angličtinou a má půl hodinky času. Dočte se o tom, jak advokáti za pomoci najatých organisací ovlivňují zákonodárce ve svůj prospěch a hledají „oběti“, které se „rozpomínají“ na své „mnohonásobné zneužití“ po dvou, třech, ale i sedmi desetiletích, jak diecese platí za „zločin“ neexistujícího kněze, jak „oběť“, která rozházela peníze z jednoho odškodnění, šla za právníkem a podala hned další žalobu, jak s každou odškodněnou „obětí“ se obnoví paměť i jejím spolužákům a kamarádům... Samozřejmě jsou i oběti bez uvozovek, to nikdo nepopírá, o nich se ale v těchto článcích nepíše.

Druhým zdrojem podněcujícím hysterickou proticírkevní kampaň je lobby za rozbití rodiny a morálky. Lépe, než bych to dokázal já, se vyjádřil italský sociolog Massimo Introvigne: „Proč v roce 2010 znovuotevírat staré a často již známé případy, den co den, a napadat stále bezprostředněji papeže, což – když uvážíme velkou přísnost kardinála Ratzingera, nyní Benedikta XVI. v této oblasti – je útok velmi paradoxní? »Obchodníci s morálkou«, kteří organizují tento útok, mají plán, který se stále více vyjasňuje a jehož hlavním cílem zcela jistě není ochrana dětí.“ Není náhoda, že se mezi první kritky církve staví liberální politické směry včetně zelených, socialistů, komunistů a podobně, které jinak s pedofilií nemají žádný problém. Církev pro ně ovšem představuje poslední celosvětově působící překážku, která ještě brání konservativní hodnoty. Tedy pryč s ní, po dobrém či po zlém, a každý prostředek je dobrý!

Třetím zdrojem je senzacechtivost a stádní pud mnoha novinářů tvořících smečku. Dokud vedoucí zvířata nezavelí, nic se neděje. Pak ale nastává hon za kořistí, která je nemilosrdně stržena na zem a zardoušena. Pokud se brání, tím hůře pro ni: útoky jsou stále prudší a nevybíravější, smečka si nedá pokoj, dokud se oběť hýbe. Obrana útočníky ještě více rozzuří. Rodnou sestrou stádnosti je kampaňovitost. Spadne-li někde výtah, vypočítají nejdříve naši zpravodajové všechny nehody za posledních třicet let a každý den po dobu přibližně tří neděl svědomitě informují o každém chudákovi, který uvízl v kabině. Po pár hlášeních už vstupujete do zdviže s hrůzou, zda nebudete v přízemí co by dup. Výtahová panika trvá tak dlouho, dokud nepřijde ptákoprasečí chřipka nebo do sebe alespoň neťuknou vlaky.

A v pozadí vší té neprofesionality stojí oblíbený a dnes asi poslední veřejně tolerovaný předsudek: antikatolicismus. Nese už své plody. Když jsem četl, že se münsterský biskup Genn bránil kaditelnicí před ranami násadou od smetáku, přišlo mi to ještě úsměvné. Útoku pomatence konec konců může být vystaven každý bez ohledu na momentální nálady v tisku. Nezůstalo však u jednoho případu, Německo bylo svědkem pravého vandalismu: hořely kostely v Oberpollingu a Bärnau, v Dinkelsbühlu byl rozbit relikviář sv. Aurelia a ostatky vyházeny, v Bad Aiblingu byl kostel pro změnu znečištěn fekáliemi. Papežův rodný domek v Marktlu byl počmárán takovými obscenitami, že je policie nechtěla ani citovat. Škoda, byla by to hezká reklama pro patentované osvícence, nositele pokroku a laické kultury. Kdyby se toto přihodilo třeba německým muslimům (o jiných náboženských skupinách nemluvě), vykřikl by odporem celý svět!

A ještě cosi kromě vandalismu je zřejmě nezamýšleným plodem celého hysterického tažení. Pomalu se rodí nová inkvisice.

*) V den, kdy vyšel Petrlův článek, jsem měl tento příspěvek takřka celý napsaný, čekal jsem jenom na vyjádření diecese Oakland. K téměř shodnému pojetí jsme došli nezávisle na sobě. Krom toho nabízím čtenářům odkazy na příslušné webové stránky.

Předchozí články:
Skutečný rozsah sodomie v církvi
„Církev je sexuální žumpa!“ řekl Goebbels