V těchto dnech si připomínáme jedno z nejtemnějších výročí moderního věku. Sto let od tragédie, která svým způsobem nemá jednoznačné pojmenování. Sto let od zahájení vraždění Arménů.

Ačkoliv nikdo nepopírá, že počínaje 24. dubnem 1915 byly osmanskými Turky připraveny o život statisíce Arménů, sama arménská strana hovoří o půldruhém milionu obětí, zásadní spor se vede nikoli o tyto oběti, ale o jedno jediné slovo. O to, zda to byla či nebyla genocida.

Symbol genocidy spáchané na Arménech

Je to spor absurdní a nedůstojný. Tlačí nás do něj Turecko, které termín genocida odmítá, a to přesto, že vina za masakr Arménů padá na hlavu předchozího režimu – Osmanské říše. Nikoli moderní Turecké republiky.

Vraždění Arménů označil jako genocidu 12.dubna římský papež. Turci zareagovali slovy, že se dopustil „pomluvy a urážky na cti“. O jaké cti tu turecká ambasáda ve Vatikánu vlastně hovoří?

Tento týden označil tragédii slovem genocida německý spolkový prezident Joachim Gauck. Právě Německo může být dobrým příkladem poctivého pohledu na vlastní děsivou minulost - a inspirací pro Turecko, byla-li by z jeho strany dobrá vůle.

Je obtížně představitelné, že by Němci uznali existenci šesti milionů Židů zavražděných za nacistické éry, ale sveřepě by se bránili použití slova holocaust. S tím, že jde o „pomluvu a urážku na cti“.

Hrát si se slovíčky je s ohledem na utrpení, kterým prošel židovský národ za druhé světové války, a předtím arménský národ v letech 1915-1923, nedůstojné. Bez ohledu na použití či nepoužití toho či onoho výrazu je skutečnost neměnná – a pekelně děsivá. Navíc: zahyne-li v útrapách jeden a půl milionu nevinných lidí, příslušníků konkrétního národa, vlivem vražedného působení konkrétního režimu, musíme si položit otázku, co jiného než toto by mělo být považováno za genocidu?

Soudobý svět postavený z nohou na hlavu nás ovšem nutí být svědky absurdního divadla. Vše nasvědčuje tomu, že to nakonec nebude Turecko, koho svědomí donutí ustoupit ze sveřepého postoje, ale Arménie, oběť někdejšího osmanského řádění, kdo je nucen udělat vstřícný krok. Zpráva z 23/4 vyznívá prapodivně, ale tak nějak příznačně pro naši dobu: Jerevan v rámci normalizace vztahů s Ankarou netrvá na tom, aby Turecko uznalo vraždění arménského národa za genocidu. A to přesto, dodejme, že pro Armény to, co se s jejich předky v letech 1915-1923 dělo, byla, je a navždy bude genocida.

Vskutku zvláštní. Na jedné straně jsou představitelé Palestinskoarabské samosprávy (26. 9. 2014 prezident Abbás v OSN), palestinskoarabští propagandisté a jejich sympatizanti schopni bezostyšně tvrdit, že Izrael páchá genocidu na palestinském obyvatelstvu, na druhé straně tu máme milion a půl nevinných obětí systematické likvidace Arménu osmanskými Turky – a to genocida není?

Vlastně – ono je to ještě horší. Loni v červenci Erdogan, tehdy ještě ve funkci tureckého premiéra, hovořil podle novin Hurriyet Daily News o tom, že Izrael se pokouší provádět systematickou genocidu palestinských Arabů v Gaze a doslova uvedl:„Byli jsme svědky této systematické genocidy o každém ramadánu od roku 1948.“

Čili: Izrael podle fantasmagorického Erdoganova úsudku prováděl rok co rok, od roku 1948, vždy o ramadánu, systematickou genocidu palestinských Arabů (což je hnusná a odporná lež a pomluva), ovšem vyvraždění jednoho a půl milionu Arménů osmanskými Turky podle názoru téhož politika genocidou není.

Učebnicový příklad pokrytectví? Jistě. Ne-li něco horšího.

Arménská křesťanka zapaluje svíčku při příležitosti stého výročí genocidy. Káhira, chrám Arménské apoštolské církve.

Stejskal.estranky.cz