Není to zpráva, která by při při četbě během snídaně zvedla člověku náladu. Ba naopak. Alespoň těm lidem ne, kteří berou íránské jaderné ambice a z nich vyplývající hrozby vážně.

Těžko soudit, do jaké míry to spolu souvisí. Jisté ale je, že pár dní poté, co se v Íránu stal prezidentem Rúhání (jiná verze přepisu: Rouhání) a v Zimbabwe opět vyhrál černošský rasista (vyvlastnění pouze bělošských farem v roce 2000) Mugabe, objevila se znepokojující zpráva o uranové ose Harare – Teherán.

Tak překvapivé to ovšem není. O tajné dohodě mezi oběma zeměmi, podle níž budou Afričané dostávat od Íránců ropu a ti na oplátku jejich uranovou rudu pro účely, o nichž si rozumný člověk nemůže dělat iluze, se psalo už v roce 2010.

Dnes (10.8.) krátce po půlnoci britského času publikovaly internetové Timesy vyjádření Gifta Chimanikireho, náměstka zimbabwského ministra dolů a rozvoje hornictví v odcházejícím kabinetu, takto opozičního politika z partaje MDCZ, podle něhož skutečně existuje tajná dohoda o exportu uranu do Teheránu. Viděl ji na vlastní oči.

Timesy píší, že podle odborníků cesta mezi vytěžením rudy a jejím exportem směrem do íránských přístavů není takříkajíc otázkou zítřka. Já si nicméně dovolím dodat: přesto je třeba mít se na pozoru. Není to poprvé, co dva obskurní režimy spolupracují na něčem, co musí vyvolat krajní znepokojení. Jednou je to uranová spolupráce mezi Mugabeho diktaturou a režimem ajatolláhů, jindy raketový freundschaft mezi režimem ajatolláhů a diktaturou rodiny Kimů v Severní Koreji. Čeho se od těchto obchodů můžeme asi tak nadít?

Ahmadínežád v Teheránu skončil, nastoupil "umírněný" Rúhání – a co se změní? Toufnu si tvrdit, že íránský jaderný program, bez ohledu na změnu nájemníka v paláci Saadabad, sídle íránských prezidentů, bude vesele pokračovat dál. A až to bude technicky možné, i s uranem z bratrských dodávek ze Zimbabwe.

Co bych zapíral: příliš jsem si dnešní snídani nevychutnal.

Stejskal.estranky.cz