Dalo se to čekat. Donald Trump, enfant terrible světové politiky, uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, pokřiku z palestinské strany ani vyhrůžek Hamásu nedbaje; a hned tam také kázal přemístit z Tel Avivu americké velvyslanectví. Vzápětí nato podal egyptský delegát v OSN návrh rezoluce odsuzující tento počin. Opět vzápětí nato oznámila americká delegátka v téže OSN Nikki Haley, že by Spojené státy v tom případě proti rezoluci použily práva veta dodavši, že si USA nenechají od nikoho předpisovat, kde mají či nemají udržovat své zastupitelské úřady. Opět nato… pokračování té taškařice zatím není známo, že ale bude protestů a rezolucí v OSN i mimo ně, jako když naseje, netřeba míti pochyb. Přitom je pan Donald Trump ještě umírněný chlapec; jeho předchůdce nehynoucí paměti Ronald Reagan svého času v podobné situaci oznámil, že by Spojené státy taky rovnou mohly z celé slavné OSN vystoupit. A bylo po rezolucích; financujíť Spojené státy z podstatné části rozpočet této bohulibé organizace, kterážto by se bez jejich příspěvků mohla jít klouzat.

Vynese-li Donald Trump v dalším pokračování toho mariáše Reaganovo eso, ponechme dalšímu vývoji. Spíš by mě zajímalo… k čemu vůbec je Organizace spojených národů dobrá? Co tak strašného by se stalo, kdyby ji vzal čert, podobně jako její předchůdkyni, předválečnou Společnost národů? Nebo vlastně ne čert; Společnost národů, sebekriticky uznavši naprostou zbytečnost své existence, ukončila svou působnost sama. OSN, neméně zbytečná, tady straší a strašit bude, dokud… všichni svatí vědí, jaké dokud. Poslední datum, kdy ještě plnila svůj úkol, byl pětadvacátý červen 1950. Jsem tak starý, že si ten den a naděje s ním spojené ještě pamatuji: doufali jsme tenkrát, my reakcionáři a kontrarevolucionáři, že by vpád severokorejských komunistických armád na korejský jih – jak vidno, nejsou patálie s pchjongjanskými papaláši nic nového – mohl být začátkem celosvětového střetnutí světa svobody s komunismem. Třebas i válečného; bylo nám přijatelnější riziko s tím spojené, než trčet v komunistickém chomoutu natrvalo a bez naděje na vysvobození. No, nic z toho nebylo, nevím, jestli naštěstí. Severokorejské divize během krátké doby obsadily bezmála celou Jižní Koreu s výjimkou nevelkého území kolem přístavu Pusan, tu však zasáhla Organizace spojených národů a odhlasovala mezinárodní ozbojenou pomoc. Ta zatlačila severokorejské komunisty na samou čínskou hranici; a kdyby jim nebývaly přispěchaly na pomoc dva miliony čínských tzv. dobrovolníků, mohl být dnes od toho vředu na tváři světa pokoj.

Jenže to OSN ještě k něčemu byla; a byla k něčemu, protože v ní měly převahu demokratické státy. Od toho času se nadělalo všude v Africe a Asii republik, až na malé výjimky diktatur jedněch jako druhých a druhých jako posledních. Všechny vyslaly do OSN své zástupce, a ti tam teď sedí a váhou svého množství – o kvalitě pomlčmež – přehlasují, cokoliv by mohlo vzejít od menšiny států na rozdíl od jejich chaotičnosti dosud funkčních, demokratických, v naprosté většině západních. Pokrok tkví leda v tom, že se už dnes zchátralé diktatury neinspirují sovětským socialismem, když jakáž pomoc, vzal tento jejich vzor neblahý konec. Že by ale přehodily výhybku k demokracii západního typu, o tom nemůže být řeči; a jest s podivem, že něco takového bylo mnohou hlavou intelektuální očekáváno. Vlastně by ony z bývalých kolonií vzniklé republiky mohly mít důvod k zdrženlivosti, jsouce všechny závislé na rozvojové pomoci ze strany nemilovaného, nicméně nepostradatelného Západu. Avšak zdrženlivou předvídavost od nich nelze očekávat. Kdyby jí byly od přírody nadány, nebyly by tak rozvojové.

Tak tedy vypadá obraz Organizace spojených národů času tohoto. Spolek ze své vlastní podstaty nemohoucí, ovládaný pestrou sbírkou… řekněme geografických útvarů, jelikož hovořit o státu by v nejednom případě bylo bohapustou nadsázkou. Zajisté útvarů plně suverénních, jimž nemá kdo co radit, do jejich vnitřních záležitostí zasahovat. Ovšem, ovšem. I nadobro rozpadlá Libye požívá plné suverenity, i všemi bohy prokleté Somálsko, dále pokračovat ve výčtu netřeba, jelikož by to mohlo být jednotvárné. Nicméně, jak se právě dočítám, staví se zástupcové svrchu dotčených útvarů v OSN k postupu Spojených států v otázce Jeruzaléma jako jeden muž zamítavě, takže presidentu Trumpovi nezbývá než zašermovat právem veta. Našinec by se mohl ptát, co jim ksakru do nějakého Jeruzaléma vůbec je a proč si raději neudělají pořádek doma, ale to by se našinec mýlil. Křesílko v OSN, toť flíček, kam lze mocnářům toho či onoho geografického útvaru upelešit strýčka nebo synovce, aby tam při dobrém platu seděl a k ničemu nebyl, i kdyby se útvar sám v prach a popel rozpadnouti měl. To je zároveň odpověď na otázku, proč k ničemu nejsoucí OSN dosud po vzoru své předválečné předchůdkyně neuznalo svou zbytečnost a nerozešlo se. Nemůže; kam jinam s mocnářskými strýčky a synovci, aby tam seděli a dobře se měli?

Zanechme však lamentací a učiňme předběžné shrnutí. Jisto jest, že se Západ vmanévroval do role šaška v rukou těch, kdož jsou na něm ve všem všudy závislí, nevynechají však příležitost, aby mu nepodtrhli stoličku. Tvoříce v OSN většinu, je to jejich právem: je přece zásadou demokracie vláda většiny. Naštěstí skýtá demokracie i jiné právo: nebýt u toho. Jak svého času pravil poslední saský král Friedrich August III, když mu všelijací socialisté a revolucionáři moc lezli na nervy: Macht eiern Dreck alleene, po česku Dělejte si váš drek sami. Přesně totéž je možno povědět na adresu OSN v jejím současném složení. Nelze ovšem předpokládat, že by té výzvy uposlechla, a i kdyby: co místo ní?

Co… asi upustit od představy, že v současné situaci, kdy převážnou část států světa tvoří útvary vlastní existence bez vnější pomoci neschopné, ne-li zcela a beznadějně rozpadlé, lze dojít k něčemu pozitivnímu prostřednictvím organizace, v níž udávají takt právě takovíto žalostně nemohoucí, na svou suverenitu však velice žárliví členové (nemluvě o členech Západu ze zásady nepřátelských, ale to by byl námět jiné úvahy). Řešením by bylo přenechat jim celou slavnou OSN, ať si tam skotačí po svém, a ovšem také ze svého platí. Musel bych se moc mýlit, kdyby takový spolek během krátké doby nepoklesl na úroveň různých Organizací africké a jiné jednoty, nejsoucích až na nějakou tu rezoluci také dohromady k ničemu.

Kdo chce pokrýt všechno a všechny, nepokrývá nakonec nic. S tímto poučením by se státy s fungující demokracií a přibližně stejně funkčním hospodářským systémem mohly sdružit do organizace, založené na tomto principu a zvané dejme tomu ODS (vida!) – Organizace demokratických států. Vstupenkou by neměl být papouškovitý prapor ani kabaretní volby, když se to zrovna té které politické vrchnosti hodí, nýbrž neúchylný právní řád, demokracie hodná toho názvu, občan vědomý si nejen svých práv, nýbrž a především i svých povinností vůči celku, což dnes bývá jaksi přehlíženo. Z vlastní iniciativy bych ještě připojil omezení vlivu intelektuálních vševědů, jimž se ještě nestalo, aby z jejich vidin nevypučel malér jak vymalovaný, ale také to by byl námět separátní úvahy. Takto pojata, čítala by zmíněná ODS něco kolem třiceti až čtyřiceti členů, zato nadaných tvořivou potencí, neúchylně demokratických, schopných spolupráce k prospěchu všech. Přitom by nemusely přijít zkrátka ani národní zájmy; nesměly by ale být zájmy sobeckými, vydupávajícími si stůj co stůj privilegia na úkor druhých, jak tak někdy bývá rozuměno národním zájmům.

No, promiňte starci, že se zasnil. Co jsem zde nastínil, se nestane, stát se nemůže; neníť pravidlem dějin rozmyslná předvídavost, nýbrž honění bychů, když už je pozdě.

Hannover, 21. prosince 2017