Izrael reaguje nepřiměřeně, neúměrně, přehnaně. To ví celý svět, nejpozději po Goldstoneově zprávě. Že se Izrael v deseti letech před invazí do Gazy v prosinci 2008 a lednu 2009 v poměru k tisícům raket, které na něj od souseda dopadaly, držel nepřiměřeně zpátky jako žádná jiná země od druhé světové války, je velkoryse přehlíženo. Když se teď Izraelci už zase zcela nepřiměřeně a přehnaně vměšují do krize, všímá si svět pochopitelně důležitějších věcí. Proč vlastně?

Když si Evropa a Amerika teprve protíraly oči a islámský svět soustředěně hleděl jinam, izraelská letadla už byla na cestě do Karibiku. Kdo chce zachraňovat lidi zasypané pod troskami, musí závodit s neúprosným časem. Izraelské čety musely cestovat přes půlku zeměkoule. Pro srovnání: z Jeruzaléma do Port-au-Prince je to 10.500 km. Z karibské oblasti otřesů na jižní špičku Floridy necelých 2 000 km. Středoevropská města jako Berlín, Praha nebo Paříž jsou od Haiti vzdálena nějakých 8000 km. Izraelská pomoc je ovšem neúměrná nejen z hlediska vzdálenosti od postiženého území – neúměrný je i rozsah poskytnuté pomoci, srovnáme-li sedmapůlmilionový Izrael s ostatními zeměmi.

Když 12. ledna obletěla svět zpráva, že chudý ostrovní stát postihlo krátce před 17. hodinou zemětřesení o síle 7 stupňů na Richterově stupnici, oznámila tisková kancelář izraelské vlády, že na cestě do Střední Ameriky je dvanáctičlenný tým záchranářů z organizace IsraAid. Následujícího rána hlásil mluvčí izraelské armády, že do Haiti vyrazilo sedm inženýrů, lékařů, zásobovacích expertů a záchranářů, aby obhlédli situaci na místě neštěstí. Krátce nato nařídil ministerský předseda Benjamin Netanjahu, že pomoc ostrovnímu státečku má být rychlá a bez byrokratických průtahů. Izraelský vyslanec v Dominikánské republice, Amos Radyan, byl poslán do Haiti, aby podal zprávu. Večer už bylo na cestě západním směrem padesát izraelských vojáků.

Jako první záchranná četa dorazili do Port-au-Prince čtyři pracovníci ultra-ortodoxní organizace ZAKA. To je organizace dobrovolníků, která se původně měla především postarat o těla mrtvých obětí teroru, pak ale pochopila nutnost starat se nejdříve o živé oběti a usilovat o jejich záchranu. Mnoho dobrovolníků ZAKA je proto vyškoleno v první pomoci. Čtyři členové ZAKA dorazili z Mexika, kam byli povoláni k zajištění pozůstatků a identifikaci židovského obchodníka Mosese Saby a jeho rodiny, kteří zahynuli, když se zřítil jejich vrtulník.

Večer 14. ledna odstartovaly dva Boeingy 747 s 220 izraelskými pomocníky pod velením brigádního generála Šaloma Ben-Arye. Kromě materiálových zásob pro přeživší byla na palubě letadel též kompletní polní nemocnice, včetně personálu tvořeného 40 lékaři a 25 zdravotnicemi a sanitáři. Patří k ní i lékárna, dětské oddělení, radiologie, jednotka intenzivní péče, ambulance, dva operační sály, chirurgické oddělení, interní oddělení a porodní oddělení. Když izraelská letadla startovala, bylo letiště v Port-au-Prince mimo provoz. Nezbývalo než věřit, že přesto budou moci přistát.

Přistání se zdařilo. Izraelští záchranáři zabrali fotbalové hřiště v centru města a pustili se do práce. Celý týden po ničivém zemětřesení, které po sobě zanechalo přes 100.000 obětí, pracovalo 250 Izraelců nepřetržitě 24 hodin denně. Polní nemocnice ošetřila 383 zraněných, provedla 140 akutních operací a pomohla na svět 7 novorozencům - jednomu z nich dali rodiče jméno „Izrael“. Hlavní chirurg, plukovník Guy Lin, bývalý velitel záchranných jednotek na izraelské severní frontě, daroval vlastní krev, a zachránil tak život třídenního nemluvněte. 60 pacientů bylo ošetřeno stacionárně. Přes satelit probíhaly konzultace terénních lékařů s izraelskými specialisty ve vlasti, kteří tak mohli například s pomocí videa sledovat operace a dálkově při nich asistovat. Izraelští psi vyhledali pod troskami více než tucet přeživších zasypaných. Tým dobrovolníků ZAKA, který se mezitím rozrostl na šest, při záchranné operaci trvající 38 hodin zachránil osm studentů z trosek univerzity.

Od svého založení poskytl stát Izrael humanitární pomoc ve více než 140 zemích. V některých případech šlo o země, které s židovským státem nemají žádné diplomatické styky nebo je dokonce vehementně odmítají. V prosinci 2004 zpustošilo tsunami rozsáhlé oblasti jihovýchodní Asie. Izrael poslal 60 tun materiálové pomoci do Indonésie, největší islámské země, která s ním neudržuje žádné diplomatické styky. Malý tým izraelské armády dopravil zároveň 82 tun hmotné pomoci do Srí Lanky. V listopadu 2005 pomáhaly izraelské organizace po zemětřesení v pákistánském Kašmíru. V srpnu 2007 vyslal „Fast Israeli Rescue and Search Team“ (FIRST) tři lékaře a tři zdravotnice do oblasti zemětřesení v Peru. FIRST byl v minulých letech nasazen v Turecku, Indii, Mexiku, Kongu, Čadu, Súdánu (Dárfúr) a Malawi.

Zajímavé je, že ani v takovéto situaci si kritikové Izraele nedopřejí oddechu. Pohodlně zalezlí za svými laptopy vypočítávají patálie obyvatel Gazy – za všechny je přirozeně odpovědný pouze Izrael – jako protiváhu izraelské pomoci na Haiti a docházejí k závěru: tím se válečné zločiny odčinit nedají. Židovskému státu se předhazuje, že pomocí Haiti chce pouze odvést pozornost od Goldstoneovy zprávy. Připomíná se, že v r. 2003 nabídl Izrael po zemětřesení pomoc Íránu, a označuje se to za „chucpe“. „Naštěstí,“ píše jeden blogger, íránská vláda pomoc odmítla. Po internetu kolují pomluvy, že prý židovští lékaři jsou na místech katastrofy tak rychle jen proto, aby se zmocnili použitelných lidských orgánů.

Vrchol moderní antisemitské vynalézavosti se objevil, když jedna studie Hebrejské univerzity v r. 2006 zjistila, že při izraelsko-palestinském konfliktu – v protikladu ke všem ostatním válečným konfliktům na světě – nedošlo k žádnému znásilňování palestinských žen. Místo otázky, zda židovský národ neklade sám na sebe přece jen jakési vyšší morální nároky, vysvětloval se tento jev „izraelským rasismem“, který prý Židům zakazuje plýtvat svým vzácným semenem na ženy méněcenných podlidí. Dotázané palestinské ženy se cítily docela uraženy, že židovští vojáci si jich na základě svých rasistických předsudků vůbec nevšímali. Je zkrátka docela zřejmé, že v jistých kruzích se prostě u Žida ani dnes nedá připustit nic správného. Proto je možná lepší nepsat vůbec o ničem, co „ti Židi“ dělají, pokud je jim člověk třeba i jenom napůl nakloněn.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP

přeložil Pavel Mareš

www.israelnetz.com