30.5.2017 | Svátek má Ferdinand






SVĚT: Od Moháče k dnešku a ještě jednou tak daleko

8.3.2017

František Palacký ukončil své Dějiny národu českého rokem 1526, kdy Ludvík Jagellonský, král český a uherský, padl v bitvě u Moháče. Dělí nás od ní 491 let; i pokouším se odhadnout: jak může vypadat svět za dalšího zhruba půl tisíciletí? Bude ještě vůbec nějaký svět? Totiž... kolem své osy se otáčet jistě bude; ale budou na něm žít ještě nějací lidé? Jestli ano, kolik a v jakém stavu?

Jsem už věkovitý kmet a mohlo by mi to být jedno; znepokujuje mě nicméně, že politika i veškerá společnost naší doby žije výhradně dneškem. Budoucnosti jako by nebylo, půltisícileté ani žádné jiné; přitom úspěch západní civilizace byl založen na předvídavosti, na schopnosti plánovat o dlouhé úseky času dopředu. Kam se poděla? Zdráhají se naši političtí a intelektuální vůdcové pohlédnout do zrcadla budoucího času bojíce se, co by v něm nedejpámbu spatřili? Zkusme to za ně. Neboť doba nevoní právě růžemi, světu hrozí ne jedna, ale celá sbírka pohrom, a bylo by naléhavě třeba se na ně připravit. Snad ještě není úplně pozdě.

Pohroma ústřední a nejhrozivější slove přelidnění. Když král Ludvík zahynul v moháčských bažinách, hostil svět půl miliardy duší. Když otec národa Palacký dopisoval své Dějiny, dotáhly to řečené duše už na jednu a čtvrt miliardy. O půl století později zpíval pan Werich „Svět patří nám, pro všechny dosti místa...“. No, možná ještě nějaké bylo, ale pomalu už přestávalo být. Dnes dosáhla demografická křivka sedmi a půl miliardy a stoupá strmě dál... kam až? Zastaví ji něco? Obávám se velice, že zastaví: všeobecný kolaps provázený hladomory a rozkladem všech funkcí, vesměs v zemích nazývaných eufemicky rozvojovými. Spatřuje-li kdo útěšnější budoucnost, prosím o laskavé sdělení, z čeho svou naději odvozuje.

Nešalme se. Už dnes se dostala nejedna, zejména africká, země na hranici úživnosti, některé i za ni. A lze míti za to, že jich bude přibývat, leda by tamní národy nechaly svého děsivého množení. V to ale nelze doufat; prozíravost není zrovna jejich ctností, to by nebyly tak rozvojové. Lidé se z nich snaží spasit útěkem do zatím prosperující Evropy... no, taky bych se na jejich místě asi koukal spasit. Jsme ale, k čertu už jednou, povinni je přijímat? Zvlášť když si svou fenomenální množivost přinášejí s sebou?

Buďme milosrdní, spínají ruce lítostivé duše. Pomáhejme těm zoufalým lidem, co v nasazení života prchají po zemi i po moři, aby u nás nalezli nový, nadějnější domov. No, dejme tomu. Bezpochyby je milosrdenství cit krásný, následováníhodný a jaký ještě chcete, jenže, jakáž pomoc, problém přelidnění a z něj vyplynuvšího stěhování národů neřeší; a vyhlídku do budoucna – ani nemusí být půltisíciletá - už teprve ne. Zanechme iluzí: buď chceme příštím generacím svého rodu zachovat snesitelné životní podmínky, nebo je nám jejich budoucnost lhostejná. Pakli není, neobejdeme se bez omezení živelného přistěhovalectví, nemáme-li dopadnout jako Sýrie nebo Somálsko.

Vida, Sýrie a Somálsko, o dalších adeptech téhož osudu nemluvě. Nespadly do něj náhodou ani pletichami globalizátorů nebo komu se tak ještě stalo obyčejem připisovat vinu za nejrůznější maléry, nýbrž rozkladným působením náboženství, jehož jméno jest islám. Co bychom také chtěli od věrouky ustrnulé způsobem myšlení i konání ve století sedmém. Chtě nechtě musíme velmi bedlivě regulovat příliv migrantů z přelidněných tzv. rozvojových zemí, ještě mnohem bedlivěji se však musíme bránit průniku islámu, máme-li aspoň částečně – úplně to asi už nepůjde – zajistit rozumnou existenci svým potomkům do dalších a ještě dalších pokolení, jelikož ne námi končí dějiny.

Prognostika je řemeslo ošidné, omylů plné, ale pro jednou to můžeme zkusit: představit si život na matičce Zemi v roce 2517. I sázím si na nos prorocké brejle a vidím dvojí alternativu. Jednou je svět zalidněný půldruhou miliardou duší, což je zhruba bod, na němž se nalézala demografická křivka, než vystřelila téměř kolmo vzhůru k dnešnímu, nic si nemalujme, nezvládnutelnému stavu. Země, které nedokázaly ukrotit svou množivost, tudíž zejména africké, ale také například Indie, jsou osídleny velmi řídce nebo vůbec nijak. Většinu ostatního světa obývá potomstvo dnešní západní civilizace, život však nevede nijak zvlášť luxusní. Poklady země, k nimž počítejme krom ropy a rud i sklářský písek, cihlářskou hlínu, cementárenský slín, patrně i uhlí a jiné materiály, jsou vyčerpané nebo se blížící vyčerpání; chtě nechtě se lidstvo obrací k materiálům obnovitelým - když je dnes tolik řečí kolem té obnovitelnosti – tedy zejména k dřevu. Naštěstí vylidněné země zarostly novým lesem, takže je kde dřevo brát. Doprava... nejspíš zase koníčky a volskými potahy, když je s ropou amen. Další potíž může spočívat v energii; nebude-li dost brzy vyřešen problém jaderné fúze, větrníčky a sluneční panely to nespasí. A tak dále. Vše v jedno shrnuto: naše potomstvo v roce 2517 bude nuceno žít skromněji a vesměs se dožívat i kratšího věku. Pobíhat s pazourkovým sekeromlatem v rukou bohdá muset nebude, jistý návrat ke starým a zapomenutým metodám však bude nevyhnutelný. Určitou kompenzací toho stavu bude spousta neporušené nebo se vzpamatovavší přírody, plné zvěře a ptactva nebeského, když ne k užitku, aspoň k potěše.

Alternativou č. 2 je lidstvo – rozvojové zejména – namnožené do dvaceti miliard nebo se tomuto číslu blížící. Nestane-li se něco zásadního, bude této mety dosaženo někdy kolem roku 2100. Ale i kdyby to mělo být o století nebo dvě později, výsledek v pětisetletém horizontu je týž. I ukazují mi prognostické brejle zemi nesličnou a pustou, jak ji Písmo svaté líčí na počátku stvoření, ledaže navíc posetou zpráchnivělými kostmi někdejších obyvatel.

Uznávám, že obrázek budoucnosti, jak jsem jej vykreslil, je poněkud extrémní; že skutečnost může vypadat ne úplně – dnešní stav nezakonzervujeme, ani kdybychom se pozlatili -, ale o něco jinak a příznivěji. Jen trouba však si vybere ze všech alternativ tu nejkrásnější a diví se pak náramně, že šlo všechno jinak a šejdrem; kdo je rozumný, vezme v úvahu všechny možnosti včetně nejnepříznivější, a právě ji. Neboť na dobrý vývoj věcí se připravovati netřeba, na maléry a průšvihy však sakramentsky ano.

Hannover, 5. března 2017



Diskuse


J. Mrázek
17:11
8.3.2017

J. Janeček 395
15:44
8.3.2017

R. Morava
16:47
8.3.2017

V. Novák
16:58
8.3.2017

J. Jurax
19:26
8.3.2017

J. Tomáš
13:24
8.3.2017

A. Alda
11:03
8.3.2017

J. Vintr
11:10
8.3.2017

M. Valenta
11:15
8.3.2017

J. Mrázek
17:16
8.3.2017

J. Vintr
14:10
8.3.2017

J. Jurax
19:32
8.3.2017

O. Kožušník
10:51
8.3.2017

J. Jurax
19:36
8.3.2017

L. Severa
10:20
8.3.2017

J. Mrázek
9:44
8.3.2017

J. Bartoň
7:40
8.3.2017

Z. Rychlý
8:06
8.3.2017

Z. Lapil
16:10
8.3.2017

M. Šejna
7:30
8.3.2017

Z. Rychlý
7:53
8.3.2017

M. Šejna
8:09
8.3.2017

V. Novák
8:39
8.3.2017

A. Alda
11:05
8.3.2017

M. Valenta
8:32
8.3.2017

I. Novák 763
11:39
8.3.2017

Z. Rychlý
7:25
8.3.2017

A. Alda
11:12
8.3.2017

Z. Lapil
16:01
8.3.2017

J. Mrázek
6:58
8.3.2017

R. Tichý
6:42
8.3.2017

Z. Lapil
15:53
8.3.2017

počet příspěvků: 74, poslední 10.3.2017 03:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.