Bylo mi dopřáno poznat Koreu (to se ví, že Jižní) jen relativně krátkým pobytem: tamní aerolinie mi nabídly časově neomezené mezipřistání během letu na Nový Zéland, čehož jsem využil sedmi dny cestou tam a dvěma zpátky. Nicméně i ten nedlouhý čas mi stačil, abych si Koreu a její lid postavil na jednu z nejvyšších příček mého žebříčku sympatií; i není mi jedno, co se tam právě děje. Ostřelování jihokorejského ostrova ze strany stalinistického Severu, jako odpověď americko-jihokorejské námořní manévry, vzápětí nato komunistické vyhrožování válkou… jaký mariáš se to hraje před očima světa? Možných vysvětlení je vícero, ale žádné doložitelné; i pokusím se je v následujících odstavcích uspořádat podle stupně jak pravděpodobnosti, tak a především i potenciální hrozby.

Je myslitelné, že se komunistická tyranie zase jednou ocitla hospodářsky na hrnci, i jala si náramně rachotit zbraněmi, aby za nějaký týden vyslala signál – no, dobře, zakopejme válečnou sekyrku, sedněme si spolu za kulatý stůl a pěkně si o všem popovídejme. Což by americký kapitalista s úlevou přijal a odměnil tu dobrou vůli opět nějakými miliardami. Arciže je to trik tak obehraný, že by kapitalista musel být kór trouba, aby na něj ještě jednou skočil, avšak veliká je pošetilost demokratického státnictva, neotřesitelná jeho víra v kulaté stoly, v možnost vyžvanit z despotického režimu tele.

Nebo je tomu naopak a válečný povyk není adresován kapitalistickým mocnostem, nýbrž je divadlem pro vlastní potřebu? Má stmelit řady pracujících v jednotné frontě armády a lidu pod vedením strany a vlády (to koukáte, jak to ještě umím), povědět štváčům třetí světové války své rozhodné NE? Což, možné by to bylo. Určitého samozřejmě nevíme nic, ale jakási škatulata se prý začínají hejbat na nejvyšším stupínku severokorejské samovlády. Drahý Vůdce, nemocný a unavený, údajně hodlá uvolnit trůn svému nejmladšímu synáčkovi, utřinosovi teprve sedmadvacetiletému… takové momenty se v orientálních despociích hodívají když ne hned k palácovému převratu, tedy aspoň k výraznému posílení moci eunuchů, v korejském případě generálů a šéfů tajných služeb. Střelba na pobřeží a válečná prohlášení by pak byly vysvětlitelné jako výstraha Drahému Vůdci, kdyby si to nechtěl nechat líbit: „vizte naši sílu takú, jest nás viec než kbelík máku“, jak vzkazovali vůdcové křižáckých houfů husitům před bitvou u Ústí. Ony si dějiny málokdy vymyslí něco úplně nového.

Nu což, s tím by se dalo spokojit. Je ale možný i horší scénář: že z řetězu utržení generálové, se souhlasem Drahého Vůdce nebo bez něj, chtějí vyzkoušet, zač stojí nepřítelovy spojenecké svazky. Doba je takovému experimentu příhodná; nic není tak v neoblibě u západní veřejnosti jako ozbrojené zákroky kdesi v čertech ďáblech. Ani osoba současného prezidenta USA se nezdá dávat záruku nějaké militární rozhodnosti; kdyby severokorejské síly zkusmo pronikly pár kilometrů přes hranici nebo stejně zkusmo shodily pár bombiček (nemusely by být atomové) na některé jihokorejské město, a Amerika nic, jen řeči v Radě bezpečnosti a vyhrožování, že teď už ale doopravdy a krucinálfagot postihneme severokorejský režim nejostřejšími sankcemi a bojkoty… mohli by to komunističtí generálové zkusit už naostro. Provést mobilizaci svých 4,700.000 záložníků a spolu s 1,200.000 knechty pravidelné armády smést desetkrát slabší jihokorejské síly a třeba si i povyskočit na Japonsko, kdyby se dalo. A když to nevyjde… no bóže. Příměří podepíšeme, vojáčky stáhneme, a třeba si za tu zásluhu i Nobelovu cenu míru na mundur přivěsíme. Jen jedno je možno vyloučit předem: že by Američan, imperialista, na Pjongjang napochodoval, Drahého Vůdce vykopl a vlastní správu na vyplundrovanou zemi uvalil. Je v dobré paměti, jak pochodil u světové veřejnosti G.W. Bush, vykopnuv jistého Saddáma Husajna, kdepak, to se už nestane, že by Západ diktátorského ničemu s trůnu svrhl, týranému národu na pomoc přikvačil, aspoň v nejbližším desítiletí ne. Co pak… dej Bůh, aby to nebylo ještě horší.

Jakž snadno může, neboť jsme se ještě nedostali k alternativě čtvrté a nejbláznivější, čímž není řečeno, že nemožné. Západní veřejnost vůbec ne a my s naší zkušeností jen zčásti si umíme představit, co se děje v mozku papaláše, uzavřeného do vlastní klece a zhlouplého vlastní propagandou, obklopeného ze všech stran jen pochlebovači, posly optimistických zpráv a ideology, zvěstujícími brzké vítězství nad zpuchřelým světem kapitalismu. Je-li takový papaláš navíc ozdoben generálskou čepicí a hrudí s půlí čtverečního metru metálů, snadno podlehne představě nepřemožitelné síly, s níž se může pustit do boje proti celému kapitalistickému světu, neboť vítězství jest zaručeno, svatými knihami komunismu potvrzeno. Tomu se můžeme smát my, ne však pjongjangská generalita, ztumpachovatělá vědomím majetnictví třetí nejpočetnější armády světa. I připravme se i na tuto eventualitu. Naučme se hledět šikmýma očima severokorejského generála, jelikož naše vlastní k odhadu všech eventualit včetně nejbláznivější nepostačují.

Je ovšem otázka, co by k posledně jmenovaným dvěma alternativám pověděly kromě Ameriky i další velmoci a polovelmoci, jmenovitě Čína s Ruskem. Do Číny bych řekl, že svého jankovitého spojence bude hledět spíš brzdit než ho ve výbojných spádech podporovat; jakožto exportní velmoc bude sotva mít zájem na rozvrácení západního světa, z jehož peněz žije. I když, pravda, obtížno je vyznat se v čínském myšlení, jak jsem sám měl příležitost vyzkoušet. Ještě horší je odhadnout v takovém případě počínání Ruska, které exportní velmocí tedy věru není, zato ale disponuje nejvýkonnější, v celém světě bezkonkurenční výzvědnou a dezinformační službou; bylo by trestuhodnou naivitou si myslet, že přehozením písmenek z KGB na FSB byl učiněn její rozvratné potenci konec. I buďme bdělí a ostražití. Pakli severokorejští generálové budou své pokusy dál stupňovat nebo dokonce vydají milionům svých zbrojnošů povel k pochodu na jih, a na Západě se kromě diplomatických řečí nebude dít dohromady nic, znamená to, že Rusko nemá zájem si na tom ohníku přihřívat svou mocenskou polévečku. Pakli v západních městech vyrazí na pochod statisícové protiamerické demonstrace, povětří se bude otřásat hněvivým křikem na adresu válečných štváčů a mírové iniciativy se budou líhnout jako kuřata zjara, vězme, že zde takový zájem je a bude prosazován všemi prostředky infiltrace a dezinformace, s nimiž má ruská říše bohatou zkušenost už od dob Leninových.

Anebo zapáté nenastane nic z toho a korejské rumrejchy pominou stejně rychle, jak začaly. V tom případě můžeme vstoupit do chrámu Páně a obětovat největší svíci v dík za to, že chvála Bohu zase jednou zvítězil rozum, i když ani pak nebudeme vědět, zda čínský, americký či ruský, o severokorejském pomlčivše. Polevit v pozornosti však radno nebude, neboť minula bez větších následků jen jedna ošemetná situace, která se může kdykoli opakovat.

Hannover, 9. prosince 2010