29.3.2024 | Svátek má Taťána


SVĚT: Obama a jeho Nový začátek

13.6.2009

aneb Příliš mnoho otazníků

Netajím se tím, že Barack H. Obama nebyl mým favoritem v US prezidentských volbách. Kdo navštěvoval v době kampaně můj blog, dobře ví, že jsem obrázkem v hlavičce deklaroval své sympatie duu McCain-Palinová. Leč Američané rozhodli jinak a já respektuji vítěze jako jejich prezidenta a lídra svobodného světa. Jako pozorovatel z tábora sympatizantů protistrany jsem ovšem vůči nynějšímu šéfovi Bílého domu kritičtější, než jsem byl vůči jeho předchůdci. Tak ostatně demokracie funguje - koneckonců lidé sledující politiku a stojící, obrazně řečeno, po mé levici nešetřili G. W. Bushe juniora ani v nejmenším. Nyní se jen obrátily role.

I já, tak jako asi mnozí z nás, jsem řešil otázku, jaký postoj zaujmu k prezidentovu historickému „novému začátku“ ve vztahu (americké) Unie k muslimskému světu, tedy k jeho projevu v Káhiře ze 4. 6. 2009. Obsáhlou analýzu nechám povolanějším (a jejich čtenářům). Zde nabízím několik glos jako reakci na důležité body projevu, jak je návštěvníkům svých internetových stránek nabídla americká ambasáda v Praze.

Bod I

Přijel jsem, abych se pokusil o nový začátek mezi USA a muslimským světem, který bude založen na společném zájmu a vzájemném respektu.“

Společný zájem mezi oběma tak rozdílnými světy bychom jistě našli, ba dokonce společných zájmů celou řadu - a nemusí to být jen boj proti terorismu, který stojí bezpochyby v první řadě. Jako problémový se mi ovšem jeví druhý fundament „nového začátku“. Budu otevřený: Vzájemný respekt mezi Západem a islámským světem, mezi jeho a našimi hodnotami a mezi jeho a naší praxí, je asi tak obtížně představitelný jako vzájemný respekt mezi demokracií a komunismem za studené války. Formálně to možné nejspíš je, ale co to pak může znamenat? Legitimizaci něčeho, co je v přímém rozporu s univerzálními lidskými hodnotami, k nimž se sice „papírově“ řada islámských režimů hlásí, ale v praxi je flagrantně porušují. Nebude to něco na způsob hanebné politiky „d´étant“, jak si ji pamatujeme z časů tzv. normalizace? A je vůbec možné chovat respekt vůči něčemu tak úděsnému, čeho jsme svědky v zemích, kde platí islámské právo – režimem nařízené kruté usmrcování lidí za konání, které v civilizované společnosti není a nemůže být trestným činem, např. nevěra či předmanželský pohlavní styk? A jak hovořit o vzájemném respektu, když v „křesťanských“ zemích je konverze jednotlivce k islámu považována za jeho privátní věc, zatímco v muslimském světě je opačný proces důvodem k vydání dotyčné osoby do rukou kata? Neříká nám samo svědomí i zdravý rozum, že pokud si chce islám nárokovat náš respekt, musí nejprve projít složitým procesem „reformace“ (přesnější by ovšem byl výraz modernizace či liberalizace), během něhož se zbaví všech excesů, které nejsou slučitelné se zmíněnými univerzálními hodnotami? Není tedy Obamův „nový začátek“ ve vztahu k islámu založen z velké části na chiméře?

BOD II

Islám byl vždy součástí amerického příběhu. Muslimové obohacovali USA od jejich založení.“

Jednotlivci snad, ale v míře menší než malé. Vůbec bych se nedivil, kdyby v okamžiku vyslovení této teze zaznamenaly seismické stanice ve Spojených státech zvýšenou aktivitu – neboť jejich Otcové zakladatelé se museli v hrobech obracet. Mohou mluvit o štěstí, že se nedožili éry, kdy před zdravým úsudkem je preferována politická korektnost. Neboť islám vskutku nebyl součástí amerického příběhu – alespoň ne toho, jak mu bylo ve Státech samotných i mezi jejich opravdovými přáteli odjakživa rozuměno. Nemyslím si, že ve snaze zlepšit image USA v islámském světě je nezbytně nutné, aby se jejich prezident uchyloval až k takovémuto zkreslování dějin vlastní země. Prostě islám neformoval americkou historii, stejně jako dějiny zemí Arabského poloostrova neformovalo dejme tomu ortodoxní křesťanství.

BOD III

Lidé po celém světě čelí stejným výzvám, když se nám je nepodaří překonat, doplatíme na to všichni.“

Obecně vzato souhlas.

BOD IV

Odmítáme to, co zavrhují lidé všech vyznání: zabíjení nevinných mužů, žen a dětí.“

S nemalou dávkou jízlivosti bychom mohli říci: Odmítáme, ale přesto se tomu v našem nedokonalém světě nevyhneme. Bohužel, třikrát bohužel. Ale k věci. Jsou muslimské režimy se svými diskutabilními právními systémy ochotny se k této tezi připojit? Pokud je myšleno vraždění rukojmích, jistě ano (doufejme, že i tehdy, budou-li unesenými občané Izraele). Připojí se ale také k výzvě, aby přestaly popravovat osoby, jež ve svém privátním životě učinily skutek, který podle norem chování platných v civilizovaném světě není trestným činem? Pakliže má fungovat smysluplný konsenzus mezi západním a islámským světem, pak jedině na základě vzorce – my ani vy nebudeme stíhat své občany za to, co v duchu hodnot, k nimž jsme se podpisem pod mezinárodní dohody o lidských právech přihlásili, není a nemůže být trestným činem. Teprve potom může nastat mezi oběma světy důvěra. Pakliže zjistíme, že v té či oné zemi byla nikoli zfanatizovaným davem, ale soudem, tedy podle „práva“ ukamenována lidská bytost jenom proto, že měla „nepovolený“ intimní styk, těžko po nás někdo může chtít, abychom vůči světu muslimů chovali důvěru a úctu. V této věci je míček jednoznačně na jejich straně dvorce.

BOD V

Amerika se neotočí zády k legitimním snahám Palestinců o důstojný a perspektivní život ve vlastním státě.“

Cynik by namítl – proč se současně otáčí zády také k Baskům, Kurdům, Quebečanům, Tamilům … a, abych to pro ilustraci vyhrotil, k Maďarům na jihu Slovenska? Už tato otázka ukazuje, jak jsou tyto záležitosti ošemetné a dvousečné. A další mohu přidat: kdo jsou vlastně Palestinci? Obyvatelé Palestiny, odpoví žák páté třídy. Jistě. Ale co je tou Palestinou míněno? Historické území mezi Jordánem a Středozemním mořem, nebo i teritorium na východ od Jordánu, jak tomu bylo po první světové válce? Či snad jenom území dnešní tzv. palestinské autonomie? A proč jeho obyvatelé používají označení (a celý svět to ochotně papouškuje), které vyvolává představu, že Palestinec je arabský obyvatel celé historické Palestiny. Platí toto označení také pro Židy žijící na tomto historickém území? Pokud ne, proč? Pokud ano, proč Obama jedním dechem odmítá budování židovských osad na palestinském území? Nemají snad palestinští Židé právo žít na území historické Palestiny, nota bene na teritoriu, kde žádný jiný stát (poté, co se Západního břehu vzdalo Jordánsko) de iure neexistuje? Vždyť Židé nedělají nic jiného, než že osidlují a zvelebují svoji dávnou pravlast. (Kde byli „Palestinci“, když izraelský národ žil ve své vlastní, nezávislé a fungující starověké monarchii, později rozdělené na dvě království?) Nedělali snad totéž v zemi plné Indiánů neameričtí předci národa, jehož prvním mužem je dnes Barack Obama? A hovoříme-li o vlastním státě pro „Palestince“, není to totéž, jako kdyby Maďaři na jihu Slovenska požadovali vlastní stát, když už jeden – mateřský – dávno mají? Mají ho také „Palestinci“: sami se tak na přelomu 40. a 50. let rozhodli, když se přihlásili k zajordánské hášimovské monarchii, která se jako Jordánské království stala zemí „východojordánských“ i „západojordánských“ Arabů. Tím, že západní svět přistoupil na stanovisko Arafata a spol., že jediným možným způsobem, jak vyřešit otázku tzv. palestinského státu, je umístit ho na to bývalé území historické Palestiny, jež bylo do června 1967 pod správou Egypta (pásmo Gazy), resp. součástí Jordánska (Západní břeh), se nechal vmanévrovat do řešení neřešitelného. V kontextu vývoje arabsko-izraelského konfliktu je navrhovaný model „tři státy (Izrael, „Palestina“ a Jordánsko) na dvou březích (Jordánu) řešením špatným, protože představuje pro Izrael bezpečnostní riziko (stovky raket vystřelených na izraelské území z Gazy budiž toho jasným důkazem; co by následovalo, kdyby se Hamas dostal k moci i na autonomním území na Západním břehu, není těžké si představit). Jediným řešením, které se sice dnes zdá stejně nereálné jako v roce 1848 vznik samostatného Československa, nicméně při ochotě ke spolupráci všech zainteresovaných může přinést trvalý mír je model „dva státy (Izrael, Jordánsko) pro dva národy (Židé, Arabové) na dvou březích (Jordánu) - samozřejmě s vnitřní autonomií pro arabské obyvatelstvo žijící v Gaze a na Západním břehu.

BOD VI

Svoboda vyznání je základnou pro schopnost lidí žít společně. Musíme vždy hledat cesty, jak tuto svobodu ochránit.“

Jak je tato teze pravdivá, tak je ve vztahu k muslimskému světu chimérická. Představa, že každý muslimský režim, i saúdskoarabský nebo teheránský, umožní svým občanům svobodně vyznávat jakoukoli jinou víru než muslimskou, je „ jako z jiné planety“. Tak tomu nikdy nebude, protože islám je ve své podstatě nereformovatelný (asi jako komunismus) – a pak přistupuje potřeba „hledat cesty, jak tuto svobodu ochránit“. A tady máme „obamovský“ problém, neboť tato teze je v rozporu s tím, co je hlásáno v následujícím bodu.

BOD VII

Žádný národ nemůže a nesmí vnucovat jinému národu jakýkoli systém vlády.“

Ptám se: ani tomu, jehož vláda do nebe volajícím způsobem porušuje svobodu vyznání? Jak se pak ale vyrovnat s požadavkem bodu VI, kde deklarujeme, že musíme hledat cesty, jak tuto svobodu ochránit? Není to přesně obráceně? Že jakýkoliv národ, jehož vláda respektuje svobodu vyznání, může ba musí doslova vnucovat jinému národu takový systém vlády, jehož součástí bude i posvátná úcta k právu svobodně vyznávat víru dle hlasu vlastního svědomí? Jakou toto „vnucování“ bude či nebude mít podobu, je věc jedna, ale vytváření tlaku na „darebácký“ režim, nutit ho k tomu, aby přestal porušovat lidská práva (a demokratické svobody), je nejen právem, ale i povinností svobodného světa. Pokud tato zásada neplatí, kde pak berou americké úřady morální právo určovat vlastním lidem pravidla hry, často do nejmenších detailů, např. jakou rychlostí mají jezdit motorová vozidla nebo co smějí či nesmějí pít lidé na chodníku. Co je horší: usrkávat při procházce po Manhattanu třetinku lahvového piva, nebo porušování náboženské svobody v Saúdské Arábii?

BOD VIII

USA budou spolupracovat s jakoukoliv muslimskou zemí na zvyšování gramotnosti dívek.“

Jistě chvályhodné úsilí. Jen je třeba ještě s onou zemí dohodnout, aby ony dívky, pakliže během studia udělají to, co téměř bez výjimky všechny jejich vrstevnice všude jinde ve světě, totiž svobodně se pomilují, neskončily na popravišti, případně nebyly mrzačeny bičováním poté, co oznámí, že byly znásilněny. To všechno se v muslimské části světa, jemuž nyní americký prezident podal ruku na znamení smíru, děje a povinností všech nás, kdo bychom v tomto světě byli nesčíslněkrát kamenováni, je na tuto odvrácenou stránku islámu soustavně upozorňovat. Při usmíření Západu s muslimským světem musí platit princip „něco za něco“. Jinak nastane to, co řekl barack Obama v bodu III – doplatíme na to všichni (zde na Západě).

BOD IX

Lidé na celém světě mohou žít společně v míru. Víme, že si to tak přeje Bůh. Na to se teď musíme soustředit.“

Mohou žít vmíru, ale nebudou, i když v tomto směru vyvineme maximální možné úsilí. Protože dokud na světě bude Zlo, budou mezi námi zlí lidé - a s nimi též války. Trvalý mír na celém světě je ideál, o který musíme usilovat - v tom s US prezidentem bezvýhradně souhlasím -, současně bychom ale neměli ztrácet ze zřetele, že tohoto ideálu nikdy nedosáhneme. A podle toho se musíme zařídit. Amerika si tak naštěstí počíná. Navenek paradoxně, ve skutečnosti ale zákonitě má právě díky tomu více či méně trvalý mír a, alespoň někde na planetě, svoji největší šanci.

Stejskal.estranky.cz