28.3.2024 | Svátek má Soňa


SVĚT: Obama a afghánské dilema

30.11.2009

Vraťme se o tři roky nazpět. V době, kdy se senátor Barack Obama vydal na strmou předvolební stezku vedoucí k Bílému domu, musel formulovat i základní principy budoucí zahraniční politiky. Tehdy, v počátcích trestuhodně opožděné protiteroristické ofensivy generála Petrause v Iráku, se z bezpečí chicagského sekretariátu zdálo, že situace v Afghánistánu je konsolidovaná, zatímco irácká kampaň se zmítala na pokraji katastrofy. Logickým východiském Obamových volebních manažerů byl důraz na zdánlivě snadno dosažitelné vítězství v Afghánistánu, kde byly důvody k vojenskému zásahu i nepřítel jasně definovány. Talibán odmítl ultimativní požadavek USA zlikvidovat základny Al-Kajdy a casus belli byl v tomto případě mezinárodně akceptovaný, o čemž ostatně dodnes svědčí přítomnost vojenského kontingentu NATO.

Než se Barack Obama přestěhoval do Bílého domu, situace se změnila. V Iráku se stabilizovala, bezpečnostní záruky převzaly irácká armáda a policie, jejichž spolehlivost pomalu, ale jistě roste. Zato situace v Afghánistánu se podstatně zhoršila. Přímý vliv na to měla změna politického vedení Pákistánu, které po Mušarafově nuceném odchodu mělo co dělat s vlastním přežitím v prostředí téměř totální politické korupce a na pacifikaci fundamentalistických kmenových náčelníků Warzistánu, podporovaných Talibánem a Al-Kajdou, nemělo čas, prostředky a ani dost věrnou armádu. Teprve letní ofenziva talibánské koalice, která přímo ohrozila existenci pakistánské vlády, obnovila zákulisní vojenskou spolupráci s Američany. Ze strategického pohledu nelze dnes rozlišit afghánskou a pákistánskou stranu konfliktu, ani různé frakce fundamentalistů, talibánců a teroristů Al-Kajdy.

Primární otázkou, zůstává zda je Afghánistán, potažmo zničení tamních základen islámských fundamentalisů nutným předpokladem pro potlačení mezinárodního terorismu, a tedy i přímo otázkou bezpečnosti a obrany Spojených států. Byla o tom převědčena Bushova vláda a prezident Obama, který během volební kampaně kritizoval svého předchůdce za invazi do Iráku, sliboval, že se soustředí na Afghánistán, likvidaci Al-Kajdy a dopadení Osama bin Ladina. Po letní výměně regionálního velení požádal začátkem září generál McChrystal o zvýšení bojového kontingentu o 40 000 vojáků. V 66stránkovém elaborátu dokazoval, že bez zvýšení bojové činnosti spojenců (McChrystal požaduje i navýšení stavu jednotek NATO) nebude možné udržet a rozšířit kontrolu v zemi. Zároveň ovšem upozorňuje na obrovskou zkorumpovanost v řádách Karzaiho vlády a v bezpečnostních složkách, zejména v policii. Ze zprávy jasně vyplývá, že dosavadní Obamův přístup, jakoby okopírovaný od Rumsfeldovy irácké strategie, je slepou uličkou. Nelze současně vést vítěznou válku a zároveň mezi útoky a bombardováním "budovat" národ. Toto "humánní" vedení války, kdy má armáda jednu ruku svázanou za zády, neuspělo ve Vietnamu, Somálsku, Iráku a nemůže uspět ani v Afghánistánu.

Prezident Obama už tři měsíce váhá a jeho štáby expertů stále kalkulují mezi přijatelnými zahraničně politickými řešeními ve světle upadající domácí popularity. Současnou situaci mu nezávidím, ale ani ho nelituji. Ale už opravdu nemá moc času na to, aby se rozhodl, zda chce válku vyhrát nebo se raději stáhnout a přenechat vítězství Talibáncům - se všemi důsledky, které toto jednání bude mít na sebevědomí a růst agresivity fundamentalistů zejména v muslimských státech. Obávám se však, že dnes jsou nejen Spojené státy, ale i všechny země vyznávající demokratické principy atlantické civilizace (včetně zemí asijských) v situaci Dohodových států v době německého záboru Porýní. Dovolit Talibánu zvítězit by znamenalo obrovský vzrůst prestiže muslimských fundamentalistů v zemích, které se mu dnes obtížně brání. V Íránu by to vzalo vítr z plachet pomalu sílíci opozici. V Turecku jsou dnes zastánci sekulární politické moci prakticky jen armádní špičky vyškolené ve strukturách NATO. V Pákistánu by to posílilo pro-talibánské složky tajné služby ISI a podrazilo armádní snahy izolovat a postupně eliminovat kmenové buňky fundamentalistů ve Vaziristánu. Militantní islámisté získávají půdu v Egyptě i Alžíru, v Thajsku a Indonesii. Zkrátka žádné růžové vyhlídky.

Argumenty, že většina muslimů jsou hodní a spořádaní lidé, neobstojí. Většina občanů Třetí říše také byli slušní a spořádaní občané a jsem i ochoten věřit, že většina z nich neměla o existenci vyhlazovacích táborů ponětí. Přesto si nedovedu představit, že by se druhá světová válka dala vyhrát strategií uplatňovanou Američany v nedávných konfliktech. A to ani kdyby tehdejší spojenecké síly disponovaly "precizními" zbraňovými systémy, jaké mají ve výzbroji dnes. Válka je brutální mocenský nástroj založený na uplatnění co nejhrubšího násilí. Proto Drážďany, Hamburg, Brémy, Hirošima i Nagasaki. Proto spojenci při výsadku v Normadii zničili Caen za velkých civilních ztrát.

Do války se nedá jít s úmyslem oslabit protivníka a uhrát plichtu. Pokud Obama (a pod jeho vedením Spojené státy) nechce dostat od fundamentilistů výprask, musí se rozhodnout pro neomezenou válku, jejímž jediným cílem je totální vítězství. Musí to být válka agresivní, brutální, ale především rychlá. Čím rychlejší je válka, tím rychleji probíhá i "hojení" (viz dnes vztahy Vietnamu s USA). Válka bez ohledu na zájmy místních satrapů typu Karzaiho. Ten si musí být vědom, že po dobu konfliktu je skutečnou loutkou - s nadějí, že když to všechno dobře dopadne a on bude poslouchat, dostane se mu časem zvětšující podíl na moci. Japonsko muselo být nejdříve tvrdě sraženo na kolena a první vládu postavil nejvyšší spojenecký velitel generál McArthur. Rozmetal tradiční hospodářské a politické struktury a diktátorskou rukou vládl téměř tři roky. Teprve pak se pomalu - a nejdříve na místní úrovni - začala moc vracet do japonských rukou. Až do podpsání mírové smlouvy v roce 1951 neměli Japonci do řízení vlastní země co mluvit. A ejhle, jak jim to prospělo. V Německu byla situce podmíněná jiným složením spojeneckých sil a také rozdělením Německa do sektorů. Přesto i tam - v západních sektorech - řídili spojenci prakticky všechno až do roku 1948, kdy se jak daleko větší problém ukázala komunistická agrese z východu. Jak to bylo ve východním sektoru a následně v NDR, netřeba rozebírat. Soudruh Putim, báťuška velemocný, by mohl vyprávět.

Situace v Afghánistánu je komplikovanější tím, že bez aktivního spojenectví s prozápadními silami pákistánské armády je totální vítězství nemožné. Tyto složky musí dostat takovou podporu, aby v případě nezbytí byly schopné převzít v zemi moc násilím, V optimálním případě pak s přímou americkou (spojeneckou) kontrolou pákistánského jaderného arsenálu. Utrpení místního - afgánského i vaziristánského - obyvatelstva, kterému se ve frontových podmínkách nelze vyhnout, se dá významně zmenšit vybudováním strategických "vesnic". Tato metoda, ač nedotažená, se osvědčila v Jižním Vietnamu. To ovšem bude vyžadovat další vojenské kontingenty, které by mohly zajistit spojenci z NATO, jimž přímé bojové nasazení nejde pod vousy. Jelikož v těchto horských oblastech je osídlení velmi řídké, nemělo by vybudování strategických bodů dlouho trvat. Ani jejich obrana - žádné džungle až k plotu - by neměla být těžkým týlovým oříškem. Po soustředění obyvatel do těchto enkláv pak všechno, co se hýbe za hranicemu jejich perimetru, zlikvidovat. Pokud by čistící akce byly podniknuty s dostatečným početním nasazením a brutalitou, neměla by operace trvat déle než 18 měsíců. Během této doby v chráněných lokalitách třeba vytipovat vůdčí osobnosti (nebránil bych se, kdyby většina z nich byly ženy), vyškolit je a postupně jim předávat moc za soustavné proto-demokratické indoktrinace.

Pokud chcete protestovat, že tato představa je nehumanistická, kulturné povýšenecká, brutální, bezohledná k místním tradicím a pámbu ví, s jakou kritkou a opovržením ještě může někdo přijít, pak vězte, že máte pravdu, ale pokud chceme, aby náš způsob života přežil, pak jde o pravdy irrelevantní. Chci-li bránit svůj svět tak, aby přežil i pro moje děti, musím si být setsakrametsky jist, že je lepší než ten, který na mne útočí. A tím si jistý jsem. Doufám, že o tom někdo přesvědčí i pana prezidenta Baracka Obamu.