Než představím unikátního rumunského generála Pacepu, právě dnes, v neděli 18. srpna 2013, v Bukurešti poctěného celodenním televizním vysíláním, napřed se zmíním o velmi hodnotném konkurentovi o nejvyšší poctu: Ryszard Jerzy Kuklinski, narozen 1930, proletářského třídního půlvodu, v srpnu 1968 se podílel na bratrské internacionální pomoci s okupací Československa - voják z povolání, polský plukovník s přístupem k nejcitlivějším tajemstvím Varšavského paktu. Též ale prokouknuvší patriot, jemuž se ve službách americké CIA v době 1971 až 1981 podařilo předat 36 000 stran veletajných dokumentů. Zbigniew Brzezinski, jeho původní krajan, ho charakterizoval jako "prvního polského důstojníka v NATO". Blížilo se ale jeho odhalení a těsně před vyhlášením stanného práva v roce 1981 byl s celou rodinou ze země úspěšně vypašován. Tam byl ovšem odsouzen k smrti in absentia. Zemřel však přirozenou smrtí v roce 2004, rehabilitován, na čestném místě vojenského hřbitova ve Varšavě je pohřben.

Mezi kandidáty na tak vysokánskou poctu by se svou motivací určitě nehodil náš český Jan Šejna, po Pacepovi druhý nejvyšší uprchnuvší generál. S neexistujícím vyšším vzděláním, končícím v jeho věku 14 roků, nezvládl přijímací zkoušky do vojenské akademie, ale s perfektním třídním původem a správnými kontakty, včetně přátelství se synem prezidenta Novotného, to vbrzku dotáhl na generála. Dostalo se mu pověření pohybovat se v nejvyšších lampasáckých kruzích, obeznámen s nejtajnějšími plány Moskvy. Pak ale přišlo ono pražské jaro, přízrak socialismu s lidskou tváří. Pokus stalinistů o likvidaci takového nebezpečí se ale nepodařil, do něho namočený Šejna, navíc potřísněný skandálem s neoprávněnou manipulací semínek do vlastní kapsy jediným jeho řešením byl úprk ze země. Ten uskutečnil v doprovodu snoubenky, uzmuté vlastnímu synovi. Stalinista tedy prchá do náruče amerických imperialistů, ti mu poskytnou politický azyl, jeho následnou kariéru: 1969 - 1976 je "CIA counter-intelligence analyst", poté funkce "consultant, Defense Intelligence Agency".

Ledacos svým novým chlebodárcům povyprávěl, například o českém podílu na experimentech s americkými zajatci v korejské válce, o plánech na okupaci Rakouska v přípravované válce (akce Polárka). Rovněž pod jeho jménem jako autora vyšla kniha s nespříliš originálním titulem We Will Bury You.

Při vhodné příležitosti jsem se jednoho z vyšších činitelů tajných služeb zeptal, zda takovému zdroji se dalo vůbec něco věřit, a dozvěděl jsem se, že přece na tom vůbec nezáleželo. Však stačilo, že Sověti nemohli vědět, co tento velmi dobře informovaný přeběhlík všecko věděl, a proto museli pro jistotu všechny své plány předělávat, což je muselo stát přemnohé miliardy peněz.

Šejna byl ovšem odsouzen k smrti. S Josefem Škvoreckým jsme po něm marně pátrali. Zpráva, že si pořídil restauraci ve státě New Yorku, v blízkosti velkého jezera George, se nám zdála příliš nepravděpodobná - přece takový zrádce, vědom si pravděpodobnosti či spíš nevyhnutelnosti, že po něm lační poslané mordýřské komando, se nebude pouštět do aktivit ke snadnému rozpoznání.

K mání je pouze závěrečná informace, že Šejna zemřel, neví se jak, v roce 1977 ve státě Marylandu, místě Bethesda, nedaleko hlavního města Washingtonu.

Americkým tajným službám značně posloužil a té české ublížil Josef Frolík, dělnického původu, ročník 1928. Z práce v Rudém právu povýšil do rezortu ministerstva vnitra, v údobí 1964 - 1966 s diplomatickým pasem a špionským posláním fungoval v Londýně a rok po sovětské srpnové invazi 1968 přeběhl na druhou stranu k Američanům. V posléze vydané knize "Špion vypovídá" poskytuje spoustu užitečných informací, jež vedly k důkladné paralyze veškeré československé špionážní činnosti. Například počínání Josefa Jindřicha, krycí jméno Janouš, s nímž jsem se potkal v Plzni, v době, kdy tam fungoval jako krajský StB šéf. Poté povýšil do zahraniční sekce, v Libanonu se podílet na přípravě zavraždění de Gaulla, s připravenou legendou výsledek svalit na Američany. K Jindřichově nepochybnému zklamání z plánu sešlo, prezidentova návstěva Bejrutu se z důvodů domácí francouzské krize musela na poslední chvíli odvolat.

Výbor amerického senátu označil Frolíka za jednoho z nejdůležitějších přeběhlíků. V roce 1971 ho československý soud odsoudil k trestu smrti, který se ovšem v jeho nepřítomnosti nemohl vykonat. Došlo k pokusům o jeho realizaci na americké půdě: Cosi jsem se dočetl o dvou iniciativách: po vypátrání jeho tajeného pobytu vložit do poštovní schránky jedovatého hada, v druhém případě nákladním vozem vrazit do jeho chatrného nájemního domečku.

Dočetl jsem se, že onemocněl rakovinou a v roce 1989 údajně zemřel. Dosud však koluje přesvědčení, že nadále žije.

Ještě jeden, nadále zcela živý, nezavražděný našinec, rovněž se značnými zásluhami: Ladislav Bittman, ročník1931, kdysi krycí jméno Brychta. Člen KSČ od roku 1946, když mu bylo 15 let. Studoval práva na pražské fakultě, rok pode mnou. V roce 1953 členem československé delegace repatriační komise v Koreji, rok poté ve speciálním vzdělávacím prostředí, známém jako "Šternova špionážní škola". Cíl Západní Německo, obor provokace, desinformace. Akce Neptun - nález falešných dokumentů v šumavském Černém jezeře za účelem kompromitovat německé politické činitele. Stal se špionským residentem ve Vídni, ale po srpnové 1968 invazi se značně ideologicky přeměnil, uprchl od socialismu, odjel do USA, vypovídal v americkém senátu. V Praze odsouzen k trestu smrti v roce 1972, rehabilitován 1994. Na rozdíl od všech lidodemo špionských dezertérů, Bittman je jediný, kdo se občas objevuje na televizních obrazovkách. Působil na Bostonské univerzitě, se specializací na dezinformace - oboru, s nímž měl mnoho zkušeností. Pro torontské nakladatelství 68 Publishers jsem lektoroval jeho rukopis pamětí, doporučil je k vydání, za což mi někteří vlastenci značně láli. Vždy mě mátla jednak Bittmanova ochota svou existenci netajit, jednak nedostatek iniciativy jím ošálených estébáků ho zavraždit. Však věděli, kde v Bostonu je - pod jménem Lawrence Martin - Bittman k dosažení. Je teď emeritním profesorem a a jeho koníčkem již nejsou desinformace, věnuje se semiabstraktní malbě.

Frolík se ve své knize zmiňuje o pěti estébáckých špionech v USA, kteří takto rovněž dezertovali. Ani s jedním jsem se osobně nepotkal.

- - -

Nyní teď konečně profil a počínání onoho špiona nejznamenitějšího: Ion Mihai Pacepa, narozen 1928 v Bukurešti, jeho rod pocházející z Transylvánie, bývalý dvouhvězdičkový generál v bezpečnosti, nejvyšší šéf zahraniční rozvědky, blízký osobní Ceausescův poradce. Ten ho v roce 1978 poslal do Bonnu se zprávou pro tamějšího kancléře Helmuta Schmidta Kromě toho měl za úkol zařídit likvidaci Noela Bernarda, šéfa rumunského oddělení RFE v Mnichově. Pacepa poslal dopis své dceři, zda se stát vrahem nebo zrádcem tak hanebného režimu, a odešel na americké velvyslanectví představil se se svým záměrem dát se k dispozici do jejich služeb. Promptně s ním tajné vojenské leadlo přistálo na Andrews Airforce Base blízko Washingtonu. (Onen Noel Bernard, zamýšlený cíl, byl krátce nato nějakým náhradníkem přece jen zavražděn.)

Pacepa svým rozhodnutím důkladně zdemoloval rumunskou špionážní síť. Ceausescu se nervově málem zhroutil a poslal dvě skupiny zabijáků najít a zlikvidovat proradného zrádce, což se jim ale nepodařilo. Dodnes úspěšně setrvává v anonymitě.

Léta osmdesátá, proslulý mezinárodní terorista Carlos-Šakal obdržel zakázku, za odměnu dvou milionů dolarů tento úkol splnit. Jak Kaddafí, tak Arafat k nabídce přidali extra milion svých peněz, Arafat zřejmě z fondů pro palestinské uprchlíky. Carlos Pacepu nenašel, takže aspoň bombardoval centrálu RFE, která své posluchače o Pacepově volbě svobody podrobně informovala.

Pacepa s nemenší podrobností obohacoval zajímající se orgány a pustil se do psaní knih - jeho první výtvor s názvem Red Horizons: Chronicles of a Communist Spy. Tyto rudé obzory komunistického špiona se dočkaly vydání ve 27 zemích. Tehdejší prezident Ronald Reagan knihu velebil slovy "moje bible, jak zacházet s komunistickými tyrany". Po rozpadu totality citoval příslušné pasáže soud ve svém rozsudku o promptním odstřelení manželů Ceausescových. Neméně zajímavé jsou další tituly The Kremlin Legacy a k tomu ještě The Black Book of Securitate. V jedné z nich i dosud neznámé informace o zabití J.F. Kennedyho.Takovou černou českou knihu estébáckou bychom rovněž potřebovali, jenže pachatelé nejlíp kvalifikovaní se nesvěřují a dávají přednost poklidnému zmnožování svých privátních majetků.

V roce 1999 Nejvyšší soud zrušil rozsudek trestu smrti a konfiskaci majetku. Rumunská vláda odmítla vyhovět, v roce 2004 znovu učiněn generálem.

A tuto již zmíněnous srpnovou neděli 18. srpna 2013 televizní stanice B 1 TV věnovala celý den takovému vysílání. Interview, 2 hodiny - James Woolsey, bývalý šéf CIA, Ion Pacepa, znovu generál, stále na neznámé adrese. "Jsme nadšeni vidět našeho bývalého občana, generála, hrdinu," tak se vyjádřil Andrei Badin, významná televizní osobnost.

- - -

Nejvíc dezertérů přeběhlíků - úspěšných i pochytaných a pak popravených - bylo z tehdejšího Sovětského svazu. Zmíním se jen o jednom, úspěšně přežívším: Oleg Danilovič Kalugin, ročník 1934, narozen v Leningradě, již jako junák ve službách KGB. V roce 1958 s americkým stipendiem (Fulbright scholarship) se objevil v New Yorku na Kolumbijské univerzitě, pobyl pět roků, takže je pravděpodobné, že jsme se na campusu potkávali. Poté zpět v Moskvě a pak s diplomatickým pasem se špionským posláním do Washingtonu. V roce 1974 se stal nejmladším generálem v historii KGB, velice Andropovem pochválen za úspěšné zavraždění bulharského exulanta Georgi Markova (na požadavek Todora Živkova). Poté ale Kaluginova kariéra se začala kalit, Andropovův muž Vladimir Kryuchkov (takto amerikánsky psáno) s podezřením, že pracuje pro CIA, prosadil snížení jeho hodnosti. Našinec Karel Koecher (StB + KGB] příčinu svého odhalení a zatčení rovněž přisuzoval Kaluginovi, který v roce 1990, čili krátce po annus mirabilis s rozpadem východního bloku, byl poslán do penze - ale současně byl zvolen do ruského parlamentu. Rok 1991, nepovedený pokus stalinistů včetně Kryuchkova vrátit se k moci, Kalugin velmi podporoval Jelcina, angažoval se v parlamentní politice, v roce 1995 přijal pozvání vyučovat na Catholic University of America a od té doby v USA zůstal. Napsal dvě knihy - The First Directorate o svých zkušenostech - 32 roků v tajemných službách, a Spymaster s touž tématikou. Svědčil v procesu s americkým plukovníkem George Trofimoffem (dostal doživotí). Značně si znepřátelil Putina, jehož kvůli druhé čečenské válce označil jako válečného zločince, v roce 2002 byl odsouzen in absentia k trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků a v roce 2003 se stal naturalizovaným americkým občanem. Občas je k vidění v televizi a nadále dělá sympatický dojem.

- - -

Snad je již doopravdy konec studené války, aniž by ale mohl být důvod k úlevným radovánkám. Narůstá hrozba globálního kalifátu, snadněji lze koexistovat s Marxem než s Mohamedem. Za pouhé tři týdny bude další výročí 9/11, konají se přípravy na veleudálost v New Yorku: milion mohamedánů protestujících, že oni jsou tou pravou obětí nevěřících psů prosazujících neutuchající teror islamofobie.

Jistěže nepochybně se najdou natolik politicky korektní idioti, sebedestruktivní intelektuálové, ochotní přispěchat k obhajobě takových nehorázností.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče