Oznámil nedávno německý president pan Joachim Gauck, že se nehodlá příštího roku podruhé ucházet o úřad hlavy státu. V tisku způsobila ta zpráva jisté vzrušení, byť i nijak velké, spolu s dohady o důvodech toho rozhodnutí. S dohady ovšemže jak se sluší uctivými ve zjevné snaze nedotýkat se bolavých témat přítomného času; nejsa však osobou veřejně činnou si mohu dovolit o něco hlubší pohled. Ano; co přimělo Joachima Gaucka odebrat se předčasně na presidentský výminek? Dávám k uvážení, nelze-li hledat vysvětlení v jeho nedávném výroku:

„To, co vznikne na místě dnešního Německa, nebude mít společný původ ani společný vzhled, ani sdílený jazyk či kulturu – bude to společenství různých.“

Jinými slovy kapitulace. President Gauck, až donedávna věrný, ač ne příliš hlasitý souputník paní Merkelové v těch uprchlických patáliích, nahlédl, že budoucnost přece jen asi bude svízelnější, než naznačovalo kancléřčino „Wir schaffen das“ (my to dokážeme), i rozhodl se, že nemusí být u toho, až se na Německo sesypou následky její, povězme to jemně, neprozíravosti. Přitom výrok páně Gauckův, ač rezignovaný, je pořád ještě dosti optimistický; ono to může dopadnout a pravděpodobně dopadne jinak a hůř. Společenství různých, moudrý pane, může vzniknout tam, kde při vší kulturní rozlišnosti jedna složka obyvatelstva uznává existenční nárok druhé; nemusím být prorok ani prognostik, abych předpověděl, že takto málem idylicky budoucnost vypadat nebude a ani nemůže. Důvod jest dvojí:

Zaprvé by obě složky musely být ve všech ohledech soběstačné; je-li jedna existenčně závislá na hospodářské výkonnosti druhé, přitom odmítá vzít na vědomí příčinu své zaostalosti, nemůže být pokračování jiné, než... no, jen se podívejme vedle do Francie, kde takové společenství různých existuje už v třetí a čtvrté generaci, není-liž pravda. Narůstající pocit křivdy a vyloučení, ničivé kravály, v původním obyvatelstvu, které si také nemíní dát všechno líbit, hněvivá netrpělivost a růst radikálních nálad... z toho může být pěkný mazec, a nejen v Němcích.

Zadruhé a především nelze zamíchat do multikulturní polívky dvě společnosti nemající ani ne společný vzhled či sdílený jazyk – to by ještě tak zásadní roli nehrálo –, z nichž ale jedna je přesvědčena o své absolutní nadřazenosti, o předurčenosti k opanování světa po všech rovnoběžkách a polednících. Neboli, abych nechodil kolem horké kaše, střetá-li se na půdě jedné země tvořivý, tolerantní duch Západu s netvůrčím, v sedmém století utkvělým, avšak naprosto sebejistým duchem islámu.

Abychom se pořád něčím nekonejšili: není žádný extremistický islamismus na rozdíl od umírněného, ne-li sekularistického islámu. Není žádné liberální a pluralistické interpretace v protivě k fundamentalistickému islamismu, jak jsem se dočetl v článku Fareeda Zakarii v 17. čísle týdeníku Respekt. Jest pouze jeden, z jediného zdroje, svaté knihy koránu vycházející islám. Na čemž nic nemění vzájemná řevnivost jeho směrů a sekt, ostatně řevnivost dosti směšná, pohlédneme-li, o jaké nicotnosti se spolu hádají. Příkazy koránu lze chápat buď doslovně a jednat podle nich, z čehož pak vyplývají všelijaké talibány a Islámské státy včetně hlav řezání a kulturních památek ničení. Nebo se k nim lze stavět s obvyklou lidskou polovičatostí, neberoucí všechno tak akorát. Zajisté že liknaví, nedůslední muslimové vysoce převažují nad těmi, kdož pojímají korán včetně jeho nenávistných, k boji a zabíjení vybízejících súr až sakramentsky vážně, ale ani tím se netěšme. Historie dvacátého století ukazuje, že vždy to jsou radikální, zfanatizované menšiny, jež se prosadí proti umírněným, svého si hledícím většinám. Násilnické deriváty marxismu byly v carském Rusku věcí úzké inteklektuální vrstvy; přesto vyústily do gulagů a hladomorů. Přesvědční nacisté byli v Německu menšinou v poměru k těm, kteří si tváří v tvář hitlerovskému režimu mysleli své nebo mu přisluhovali v zájmu kariéry, omlouvajíce to sami před sebou všelijak (mám přece děti, nesím jim přece zkomplikovat život). Což, že ano, bychom také mohli znát, i nevytahujme se příliš. Rozumný, na ideologické návody nechytlavý člověk je vždy v početní převaze nad zradikalizovanými blázny. Právě tak nakonec vždy svou při prohraje. Stojíme před otázkou co dělat, aby to tak nedopadlo ještě napotřetí.

Inu co: neopakovat věčnou chybu rozumných většin. Nepřenechávat iniciativu bláznům, nestát stranou a nad věcí, neříkat - tenhle nesmysl mi přece nestojí za to, abych se kvůli němu dostal do maléru. Dopovědět do konce, nezůstávat v půli řeči jako pan Gauck s jeho společenstvím různých. Ocitáme se ve střetu s roztahovačnou ideologií islámu (neboť islám je něco víc než pouhé náboženství), také ale s šiky elitárních kazatelů s jejich věčnou snahou vyvýšit se nad ten tupý měšťácký (xenofobní, rasistický, islamofobní) dav. Pokládajíce za věc cti tvrdit něco právě opačného, než čím hlučí občanská většina, problém islamizace omlouvají a relativizují, aniž by si dali sebemenší námahu se s učením Prorokovým blíže seznámit. Za příklad může posloužit paní Hillary Clinton, kandidátka na presidentství zámořské velmoci. Ještě ne tak dávno vyhlásila islám za náboženství míru... vezmi, k čertu už jednou, do ruky korán, káč... ale nechci se dopouštět žalovatelných výroků.

Bez hlučné podpory intelektuálních ješitů, bez zálibného bičování vlastního hřbetu, módy tohoto střeleného času, by problém civilizačního střetu sice nezanikl, ztratil by ale polovinu své naléhavosti, byl by řešitelnější (neříkám, že vyřešitelný). My obyčejní, intelektuálními vavříny neověnčení občánkové, máme proti nim svou výhodu: kritickou schopnost západního člověka, již oni kdesi buď připoztratili, nebo se jim nehodí do argumentace. A není kritiky bez znalosti, což by mělo být zřejmé, ledakomu ale jaksi není. Pročež uslyšíme-li zase někoho kázat o liberální a pluralistické interpretaci islámu či jiný takový šplecht, tažme se: kde jste k tomu ráčil přijít, Vznešenosti? Jmenujte: súra ta a ta, verš ten a ten. Že nevíte? Že si nevzpomínáte? Učit se, učit se, učit se, jak pravil, jestli se nepletu, Josef Kajetán Tyl nebo někdo takový.

Mluvme. Pišme. Nedejme se ukřičet. Veď sa ony stratia, jak pějí bratři Slováci. Už se ztrácejí, už jim dochází latina, z nedostatku argumentů kolem sebe házejí frázemi, neklamné to znamení bezradnosti. Běh událostí už zpátky neobrátíme, co jsme si k nám vpustili, to tady máme, a budoucnost nevoní ničím kalým, snad ale můžeme v té potopě udržet hlavy nad vodou. Nebude to snadné a nebude to zadarmo.

Hannover, 12. června 2016