28.3.2024 | Svátek má Soňa


SVĚT: O různosti zásluh, sebedůvěry, vlastního hodnocení

27.1.2015

K takto mlžnému, až protivně nezřetelnému názvu mě přivedl nynější stav dvou civilizací - čínské a té naší západní, s evropskými kořeny. Jak odlišné jsou osudy, výkony, záměry, očekávání, sebedůvěra - zda značná, realistická nebo snad jen ponurá, až předpohřební.

V knížce „Z Hongkongu na ostrov, který nebyl“ v odstavci s názvem „Dosud nezcela zahojené pocity“ jsem se vyjádřil takto: Čína se dosud nevypořádala se svým victim syndromem, stále ještě zcela nepohřbeným mindrákem ve svém vztahu k západní civilizaci. Téměř již před sto lety proslulý esejista Lui Xun takový stav mysli charakterizoval jako čínskou neschopnost jednat s Evropany jako rovní s rovnými, ale buď k nim do výše vzhlížet jako k nějakému božstvu, nebo jimi – srstnatými, dlouhonosými barbary - opovrhovat jako s hmyzem.

V Číně se historie zejména dvou posledních století dosud vyučuje jako Guo Chi – série opakovaných traumat národního pokořování, potupy.

(Výtečně ale kdysi v době chabnoucí své říše dovedli reagovat na vnikající nevítané cizince zřízením ministerstva zahraničních věcí, lépe známého jako „Úřadu pro styky s barbary“. Po jednom zvlášť potupném konfliktu s Brity se Číňané revanšovali perfektním fíglem - zřízením speciálního úřadu, do něhož nasadili ty naprosto nejneschopnější byrokraty z celého impéria, hlupce tak dokonalé, že si svého hlupství vůbec nebyli vědomi, a Britové, odkázáni na jednání právě s takovými kádry, zoufalstvím lezli po stropě.)

V roce 2001 Národní kongres lidu neboli parlament odhlasoval vyhlášení Dne národní potupy („National Humiliation Day“) - onoho stále, i když třeba jen podvědomě zakořeněného, dosud však zcela nevymýceného pocitu ponížení. V tom si byli zajedno i zapřísáhlí političtí a ideologičtí odpůrci. Čankajšek ve své knize „Osud Číny“ (1947) psal o století potupy vynucených nerovných smluv s právy a privilegiemi pro cizí vetřelce.

V takových praktikách se pokračovalo i po první světové válce. Čína vnímána jako „choré asijské těleso“, tak například vyjádřeno ve Versailles v roce 1919 podepsané mírové smlouvě, jež sice zrušila extrateritoriální status poraženého Německa na čínském území - nikoliv však k prospěchu Číny, ale Japonska, tuze krutého okupanta v brzké budoucnosti.

V roce 1949, po dosažení triumfu komunistického vítězství, Mao Ce-tung prohlásil, svatosvatý závazek dal, že už se nikdy nestane, aby čínský národ byl v budoucnosti vystaven urážkám a ponižování. O takových slibech se vytrvale vyučuje v čínských školách, jak jsem si mohl po řadě let ověřit na místě, a sice v Šanghaji v učebnách, tam žáci s rudým pionýrským šátkem na krčku.

- - -

Připomeňme si Napoleonovo varování, že Čína je spící gigant, s doporučením, aby spánek vydržel hodně dlouhou dobu. Takové přání k úlevě Západu velký kormidelník Mao splnil svými dvěma utopickými úchylnostmi - velkou proletářskou kulturní revolucí následovánou neméně velkým skokem vpřed, jenže se zpětným dopadem a závěrečným účtem zbytečného zpoždění padesáti roků užitečného rozvoje a padesáti milionů zbytečně zmařených životů (odhad přisuzovaný pozdějšímu prvnímu partajnímu tajemníkovi Hu Yao-bangovi, též osobnímu příteli českého pozoruhodného Jiřího Pelikána, někdejšího značně zkázonosného stalinisty, posléze se přerodivšího v užitečného italského socialistu europoslance).

Největší zásluhy na demontáži Mao Ce-tungových úchylných experimentů má Deng Xiao-ping, velikán téměř metr a půl, který obživil první kroky směrem k aspoň částečnému tržnímu hospodářství, s plánem do roku 2000 přetvořit Čínu v průmyslovou velmoc. Již se stala největším exportérem svého zboží ve světě.

Nynější hlavou vší politické moci je Xi Jing-ping, příslušník první porevoluční generace, modernizátor neprojevující pošetilé sklony k západním příliš demokratickým experimentům. Hospodářský rozvoj národa zůstává prioritou, nikoliv však za cenu ohrožení stranického partajního monopolu. Dokument „Budování politické demokracie“ z října 2005 to vyjádřil zřetelně:„Demokratická vláda je vláda Komunistické strany jménem lidu zdokonalovat demokratickou diktaturu. Socialistická politická demokracie Číny má svěží čínské vlastnosti.“ Natolik svěží, že ukládá disidenty do koncentráků.

S růstem hospodářské prosperity přibývá i sociálních nejistot a stále značnějšího rozdílu mezi životem bohatců a velké většiny národa.

Vyčerpaná ideologie, konec revolucí, jediným smyslem je udržet se u moci. Do strany přibírat nikoliv rozohněné radikály, ale praktické technokraty. Komunistická strana, nyní s ohromnou členskou základnou 74 až 75 milionů, její legitimita je podmíněna pokračujícími hospodářskými úspěchy.

- - -

I jiné úspěchy: Olympiáda 2008. Complicated choreography, spectacular originality - taková oprávněná ocenění.

Následovalo Expo v Šanghaji. V té době jsem se tam vyskytl. Na prostoru, kde původně fungovalo 272 industriálními zplodinami vzduch ničících podníků, všechny zmizely, na jejich místě vzniklo 54 gigantických pavilonů. Z nich už jich přežilo pouhých pět. Šanghaj s plánovanou kapacitou 19 milionů obyvatel. Parky, pěší zony, model imaginativní urbanizace. S primárním důrazem na wind and solar - vítr a slunce jako zdroj energie:

Údaje ze začátku tohoto roku 2015:

Z dvaceti nejvyšších mrakodrapů na světě deset jich je v Číně. Za pět roků vystaví mnoho dalších velestaveb, jimiž by se prostor New Yorku City zaplnil desetkrát.

Za posledních deset let čínská ekonomika rostla sedmkrát rychleji než ta americká
( růst 316 % proti 43 %).

Nejrychlejší vlak v Americe není schopen dosáhnout ani poloviční rychlosti toho čínského na trati Šanghaj - Beijing (150 mph vs. 302 mph).

Čína vyrábí a exportuje například 80 % všech hraček na světě.

Čína pěstuje víc vepřů než dalších, této produkci se nejvíc věnujících 43 států světa dohromady.

Předpokládám, že většina čtenářů těchto řádek není islámského přesvědčení a že ocení takové údaje. Méně impozantními spíš shledají tyto následující:

Čínský per capita výkon GDP (Gross domestic product) na světovém řebříčku je na 91. místě, až za Bosnou Hercegovinou.

Naopak výdaje na bydlení v hlavním městě Beijingu jsou rekordně vysoké. Jeden čtvereční metr přijde v průměru na 26 000 yuanů (3800 USD), zatímco průměrný měsíční příjem je pouhých 2000 yuanů.

Na rozdíl například od České republiky, Čína má k dispozici 64 milionů prázdných bytů (“vacant homes“, z čehož nemohu posoudit, zda jen byty či celé domy, v zemi, kde místy došlo k tak značné výstavbě, že celá města tam zůstávají neobydlená).

Každou vteřinu Číňané vykouří 50 000 cigaret.

Čína vykonává třikrát víc poprav než zbytek světa dohromady. ( V roce 2008 jich bylo 1718. Zdroj: Amnesty International. Jiné zdroje tvrdí, že realističtější odhad je kolem 6000 ročně. Došlo k pokroku, před popravou zastřelením se teď dává přednost smrtící injekci: používají se zvláštní mobile execution vans - vozidla značky Jinguan Motors.)

- - -

Jakési shrnutí, inventura: Před pouhým půlstoletím spolehlivým čínským spojencem byla snad jen ubohoučká Albánie. Nyní se Čína stala největším výrobcem, exportérem a v brzku i největším konzumentem všemožné světové produkce. Rovněž získala reputaci nejdychtivějšího globálního turisty. Ročně 300 000 čínské mládeže studuje na zahraničních univerzitách.S jakými politicky nevhodnými nápady se budou vracet do své vlasti?

Historie země dostatečně poučila, že mezi četnými katastrofami – od sucha, povodní, zemětřesení, až po mraky všežravých sarančat - nejzhoubnějším je luan neboli chaos, takzvané „masové incidenty“ v podobě stávek, demonstrací. K desítkám, stovkám takových dochází každý měsíc, ne-li každý týden. Přibývají jak počtem, tak svou závažností. Některým se dokonce dostane jakési mediální pozornosti, i když ovšem většina zůstane pominuta. V muslimském Xinjiangu dochází k nepokojům, přerůstajícím v násilné střety s vládní mocí. Ujgurové – tamější původní obyvatelstvo - jsou obviňováni ze zločinů vůči etnickým čínským (Han) přistěhovalcům. Čína všeho všudy na svém území oficiálně uznává existenci 56 etnických menšin, o nichž se ví pramálo nebo vůbec nic.

Značné a oprávněné starosti vládcům působí disproporce – tuze nevyrovnaný rozvoj státu. Dvě ekonomiky, dva radikálně odlišné způsoby života. Životní podmínky v metropolích v kontrastu s osudem ve vzdálených, stále dost ubožáckých výspách. Prosperují pobřežní oblasti, zatímco značná bída mnohde převládá ve vnitrozemí. Průměrný příjem vesnického obyvatelstva už aspoň deset let stagnuje – a za tu dobu vzrostl počet ekonomicky a sociálně motivovaných protestů rovněž aspoň desetkrát. Zhruba polovina všeho obyvatelstva stále žije v před-industriálních podmínkách. Obyvatelstvo v městských oblastech má desetkrát větší per capita příjem.

Zatímco se rozmáhá náramná výstavba v metropolích, nádherné mrakodrapy Šanghaje k obdivu světa, ve městech se bouří dělníci z likvidovaných státních podniků, náhle bez práce, a daleko závažnější je situace na venkově, kde žije či spíš jakž takž přežívá půlmiliarda občanů s průměrným příjmem ekvivalentu méně než dvou dolarů na den. Umožnit rozvoj hospodářských sil a přitom držet národ na hodně krátké uzdě je zdrojem dilemat k tuze obtížnému zvládnutí. Už aspoň 100 milionů tamějších obyvatel bez úředního povolení opustilo své domovy, vydalo se na cestu směrem k pobřeží hledat lepší budoucnost. Mnozí pozorovatelé pokládají tuto spontální migraci z venkova do měst za zcela největší v dějinách naší planety.

Jiný bolehlav, postihující všechno obyvatelstvo bez ohledu na dosaženou životní úroveň, zavinil stále dodržovaný limit jednoho dítěte do rodiny a stále setrvávající preference pro potomstvo mužského pohlaví. Infanticida děvčátek neutuchá, s výslednou disproporcí 100 : 118, a komerčně úspěšným rozvojem živností specializujících se na únosy potenciálních nevěst.

Neblahý je ovšem ekologický dopad ekonomických priorit. Obdivuhodným hospodářským úspěchem se Čína doslova dusí - znečištěný vzduch, zasviněná, případně otrávená voda způsobují předčasnou smrt statisíců lidí. Podle odhadu Světové zdravotnické organizace (WHO – World Health Organisation) jen jedna třetina čínských měst má k dispozici dýchatelný vzduch, který se vejde do mezinárodní normy.

Hospodářské úspěchy přispívají k růstu vlasteneckého, ultrapatriotického sebevědomí - k jakémusi „triumfalismu,“ mediálně zviditelňovaného jak tiskem, tak televizním obrazem - záznamy převážně mužské mládeže, domáhající se výlučného čínského vlastnictví pramálo užitečných ostrůvečků. Za posledních deset let výdaje pro armádu se zdvojnásobily. Vlivné hlasy zejména ve vojenských kruzích s militantním temperamentem se nezřídka vyjadřují ve smyslu svého přesvědčení, že válečný konflikt s USA je nevyhnutelný.

Xi Jin-ping, momentálně nejmocnější velikán těchto dnů, se tak krvelačně nevyjadřuje, vědom si zranitelnosti své značné země nyní v dramatické soutěži o primát nejznamenitější civilizace, jíž přece Čína, middle kingdom, legitimní střed světa, s politováníhodnou výjimkou několika nešťastných století vždy byla a Xi Jing-pin se zdá být perfektním ztělesněním takové ambice, jež se jí v tomto století tak zřetelně nabízí.

- - -

Tolik slov o civilizaci čínské a pramálo prostoru zbývá pro tu naši západní evropskou. Tam se potkáváme s pramalými dávkami zdravého sebevědomí. Spíš se dočítáme o disproporcích v obchodování mezi antickým Římem a mnohými čínskými centry. Od nich Evropa kupovala porcelán, střelný prach, hedvábí, aniž však měla něco užitečného na prodej. Inu, chlupatí, srstnatí barbaři. Ti ale zejména v devatenáctém století onen znamenitý střed světa důkladně přemohli, potupili,

Nyní obě strany mají své problémy. Bylo by obtížné je vzájemně vážit.

Daleko snazší je ale hodnocení jejich rozhodnosti, kuráže své principy obhajovat. Kam a proč se vytratilo západní sebevědomí, nyní s tolika omluvami za své někdejší hříchy, všelijaké nedokonalosti? Téměř s dychtivostí přikyvovat svým nepřátelům, jejich nehoráznostem, za naivního předpokladu,že smiřlivé kapitulantské gesto je obměkčí? Výsledkem ovšem bude pravý opak a sice zvýšení agresivních požadavků.

Morbus chamberlaini - zřetelné symptomy fatálního chátrání. Americký prezident reaguje na mohamedánský terorismus eufemismy. Dovedl by si někdo představit, že Číňané by kapitulovali před muslimskými Ujgury, domáhajícími se výlučné pravomoci ve svých menšinových enklávách, tak jak je tomu v nejednom francouzském, britském a jiném dalším prostředí? Již nejeden reverend, prelát, křesťanský velebníček, spolu s houfy přizpůsobitelných (předposraných) byrokratů přikyvuje zavádění šáriji - barbarských středověkých zvyklostí. Hledejme odvážlivce ochotné se inspirovat užitečnými zdroji - například autor, myslitel Charles Murray, jeho údaje o čtyřech tisících nejznamenitějších velikánech lidstva, z nichž téměř devatesát procent jsou produkty západní civilizace, k níž jako by se většina jejích nynějších dědiců ostýchala hlásit.

To pak by byl určitě

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče