aneb Vyrubeme si své perkfesty?

Abych podal vysvětlení, co byl ve staré horničině perkfest: nevytěžený sloupec rudní horniny zabraňující zřícení celého díla. Jeden perkfest ztlouští lokte lepší jest tisíce štemplů, říkávali kutnohorští havíři, a jejich staletá zkušenost má co povědět i dnešku. Neboť odnesl čas slávu kutnohorských dolů, ale víra, že hrozícímu průšvihu lze zamezit vydáním lejstra, štemplu, povšechně nabádavou řečí, je nevykořenitelná; i mohli bychom obměnou říkat: jedno exaktní numero lepší jest tisíce poučných slůvek.

Než se pustím dál, ještě si dovolím poznámku: žiji v Německu a problém, o němž bude řeč, demonstruji na německém příkladě; je ale ve větší či menší míře aplikovatelný i na jiné evropské země království českého v to čítaje. Čas nestojí, podíl muslimů v německém obyvatelstvu vzrostl z 0,5 milionů roku 1972 k 4,25 milionům nyní, a společnost jest rozštěpena. Jedněmi cloumá znepokojení: jestli to má takhle jít dál, kam a k čemu to povede? Druzí setrvávávají v povzneseném klidu, častujíce znepokojence tituly islamofobů, xenofobů a pravicových extremistů. Kdo má v té při pravdu… nejspíš nikdo, jako že je pravda vzácné ptáče a kdoví, vyskytuje-li se vůbec; avšak ponechme na chvíli stranou všechny pravdy a pohlédněme na věc ve světle čísel. Bertelsmannův ústav pro průzkum veřejného mínění předložil reprezentativnímu vzorku obyvatelstva několik otázek, a odpovědi vyzněly následovně:

Patří islám do západního světa? 61% NE
Představuje pro nás islám hrozbu? 57 % ANO
Je oprávněná obava, že se staneme cizinci ve vlastní zemi? 40 % ANO
Mělo by být přistěhovalectví muslimů zakázáno? 24 % ANO

I byl bych opatrný s tou islamofobií. Přičemž je třeba vzít v úvahu, že průzkum proběhl v roce 2014, ještě předtím, než došlo ke krvavé řeži v redakci humoristického týdeníku Charlie Hebdo. Lze se oprávněně domnívat, že dnes by procenta byla ještě o hodný kus vyšší; tu by nakonec mohlo být sporné, kdo tady je ten extremista. Což by snad mělo být veřejnými činiteli vzato v úvahu, když už jsme ti demokraté, ale jaksi není; a když, jen neochotně a sotva na čtvrt huby. Místo toho, když už průzkum dopadl jak dopadl, se v něm hledají psí chlupy, aby jej bylo jak zlehčit a znevěrohodnit.

Chlup č. 1: nejčastěji – 61 % - jsou postupem islámu znepokojeni lidé nad 54 let, kdežto mládež do 25 pouze 39 %. Čímž asi má být dáno najevo, že sklerotičtí dědkové jsou samé strachy, kdežto mládež je optimistická. Nu, sám jsa dědek zakusil jsem na vlastní kůži dvě ideologie ve skutek uvedené; i lze pochopit, že ani jiné dědky (báby prominou) neplní nadšením vyhlídka na třetí takovou zkušenost. Podobně dopadá druhý psí chlup: největší znepokojení islamizací panuje zrovna ve spolkových zemích s nejnižším podílem muslimského obyvatelstva. V Durynsku a v Sasku (muslimů méně než 1 %) je to povážlivých 70 %, kdežto v Severním Porýní – Westfálsku (10 % muslimů, v průmyslových městech i dvojnásobek) sotva 50 %. Ani tento argument při bedlivějším uvážení neobstojí. Pochopitelně, že muslimové v takovém Kolíně nad Rýnem či v Dortmundu nebudou hlasovat sami proti sobě; kdyby Alláh dopustil a jejich podíl vzrostl na 100 % - taky bych odtamtud utekl - nebude mít proti islamizaci námitky už vůbec nikdo. Co se týče intenzivnějšího pocitu ohrožení islámem právě ve východních spolkových zemích, je tomu jako s těmi dědky: nevyvanula dosud z krajiny mezi Labem a Odrou - podobně jako z království českého - zkušenost života pod pantoflem komunismu, a poučené obyvatelstvo nejásá při pomyšlení na výměnu za pantofel islámský. Jak pravděpodobnou, nespočítá v této chvíli ani sbor mudrcův nejfousatějších; avšak jako vždy, lépe jest uložiti si trojnásobnou rezervu opatrnosti (perkfestu) než pozdě bychů honiti.

Masakr v redakci Charlie Hebdo, jedna z nejotřesnějších událostí od 11. září 2002 (s jistotou očekávám poukazy, že si za něj Francouzi můžou sami) poněkud odvedl pozornost od jiných dějišť. Množí se v posledních týdnech zprávy o vražedných útocích ve jménu islámu, až děs jímá… nebo aspoň jak koho. A jímá-li, co z toho vyvozuje. Lze pozorovat trojí druh reakce. 1: hloupé a (což je horší) pokrytecké, 2: upřímné a jímavé, ale neúčinné, 3: účinné, ale povrchní, na kořen zla nejdoucí, či ještě spíš jíti si zakazující.

Do první kategorie zařaďme výrok šéfa parlamentní frakce německé sociální demokracie pana Thomase Oppermanna: „Nesmíme směšovat přistěhovalectví mírumilovných muslimů s činy zabijáků, kteří nemají s islámem nic společného!“ Nuže, přistěhovalectví bych nechal pro tentokrát stranou, není mi ale známo, že by zabijáci od Nigérie po Paříž provolávali Buddha je veliký, Kristus je veliký nebo pro mě za mě Manitou je veliký; vždy je řeč o Alláhovi. I je zde přece jen jakási souvislost, ledaže nepasuje mnohému duchu povznesenému do ideologického mustru. Inu jo. Hloupí jísti budou ovoce skutkův svých a radami svými nasyceni budou, praví kniha Přísloví Šalomounových. To jistě budou, králi Šalomoune, jen kdyby pokaždé nemuseli s hloupými jíst ovoce skutkův jejich i rozumní a prozíraví.

Vzápětí po pařížském krveprolití zaplnily ulice a náměstí evropských metropolí milionové davy na znamení soustrasti a solidarity. Je to krásné a povzbudivé, ještě tedy nevymizelo vědomí vzájemnosti z lidských srdcí, jak se někdy může zdát. Ale… to má být všechno? Zapálit svíčku, postát v minutě ticha, pak sbalit transparenty a jít domů… ať jsem pes, ale něco tomu chybí. Demonstrace solidarity má smysl, je-li signálem k dalším, teď už cíleným akcím. Jenže státnické projevy byly prosloveny, solidarita vyjádřena, a dál ať se starají policajti. Člověk by čekal ne-li zlom, aspoň posun v myšlení, ale toho, jak se zdá, nebyli shromáždění státníci schopní nebo k tomu ochotní.

Tím se dotýkáme kategorie třetí. Pachatelé hrůzného činu byli dopadeni a zlikvidováni, dobře. Vzápětí následovaly další teroristické útoky, lze však očekávat, že také jejich pachatelé budou odhaleni a předáni soudu. Moc platné to nebývá, ale aspoň bude od těch darebáků na pár let pokoj, také dobře. Kořen zla ale leží hloub; není jím ten či onen zradikalizovaný mladíček s vymytým mozkem, ale existence ideologie, z níž takoví mladíčci čerpají inspiraci. Ideologie ta, kruťme to jak kruťme, nese jméno islám. Kdepak náboženství míru, jak Západu mažou kolem nosu chytří imámové a intelektuální papoušci snaživě opakují. Korán, svatá kniha islámu, je plná výzev k boji a výboji, k panování a podmaňování, zabíjení, nenávisti, pohrdání, intoleranci, kdo tomu nechce věřit nebo se cítí uražen, ať ke všem džinům a šajtánům už jednou vezme korán do ruky a polistuje si v něm, tam to všechno stojí.

Děláme chybu, chápeme-li islám pouze jako jedno z náboženských vyznání tohoto světa. Pravdaže je islám náboženství, i když ne zvlášť hlubokomyslné; zároveň však i soustava příkazů právních, politických, společenských, vojensko-strategických, zahrnujících v sebe všechny oblasti života soukromého i veřejného.

Děláme druhou chybu, narážíme-li tento pracizí způsob myšlení na naše západní kopyto; k pochopení problému tak nedojdeme, leda na hlavu postaveného, k iluzím a sebeklamu. Místo toho se pokusme vžít do myšlení muslimova. Je to, pravda, obtížné; musíme aspoň na chvíli odložit své vlastní hodnoty a zásady, nahradit je prostičkými, kritickému chápání západního člověka se vzpěčujícími zásadami koránu. Jen tak ale dospějeme k podstatě civilizačního střetu: pochopením protivníkova stanoviska, třebaže pochopení není totéž co souhlas.

A děláme i třetí chybu, spoléháme-li se na rozumnější, násilným řešením nenakloněnou, dokonce snad i světsky uvažující muslimskou většinu. Existuje taková většina, i když bych si o jejím světském uvažování myslel své; ještě pořád je to ale většina muslimská. A muslimem člověk je nebo není; aby se integroval v západní společnosti, převzal její obyčeje, v což doufají dobré duše, musel by opustit představu nadřazenosti islámu všem náboženstvím jiným, jak o tom hovoří korán, konečného ovládnutí vší planety jeho pravdou, jedinou a dokonalou, v krátkosti řečeno musel by přestat být muslimem. Jsou i takoví, je jich ale sotva hrstka a našimi spojenci v kulturním potýkání nejsou, nanejvýš neutrály.

I opusťme tuto naději. Nu, uvidíme, co přinese tento počínající rok 2015. Události se rozbíhají čím dál rychleji, mlčící většiny se stávají docela pěkně hlasitými většinami, ideje politické korektnosti pomalu, ale zjevně ztrácejí svou zposvátnělou nedotknutelnost, opovržlivé nálepky islamofobie, populismu etc. už tak dobře nedrží, kdoví, s čím se shledáme, až se rok s rokem sejde.

Ono je to vlastně pořád stejné. Důlní páni na Horách Kutných zahlíželi nevlídně na perkfesty počítajíce, co peněz by jim vyneslo, kdyby je dali vyrubat a bezpečnost zajistili nějakým tím štemplem. Havíři obávajíce se, že bez perkfestů jim spadne nadloží na hlavy, je raději chtěli mít ztlouští spíš dvou loktů než jednoho. Tak i dnes: příslušníci politických a intelektuálních elit, sídlící v pěkných vilkách zahradních čtvrtí, nebezpečí islamizace opomíjejí či zlehčují; obyvateli předměstského činžáku, jehož děti nemají už pomalu jiných spolužáků než muslimských se vším, co k tomu náleží, se situace jeví zapeklitěji. Jest se obávati, že budoucnost dá zapravdu jemu, neuhájíme-li perkfesty svých hodnot, tradic, odvěkého morálního řádu. Který že to národní básník napsal… boj teprve nám začíná?

Hannover, 14. ledna 2015